To všechno bude neobyčejně obtížné a nikde není psáno, že se to musí podařit. A přesto to bude směšně snadné ve srovnání s úkolem posledním. Ten je nejtěžší a splnit ho musí sami Iráčané.
Většina obyvatel bude nucena vypořádat se s tím, co ještě nikdy nezažila. Čeká je úplně jiný, neznámý svět.Někteří z nich už se pokusili se Saddámem Husajnem utkat alespoň uprostřed davu ulice.
Tloukli botami do jeho bronzové tváře, trhali jeho surrealistické obrazy a plenili jeho paláce a úřady. Ale nebude dlouho trvat a zjistí, že ten pravý Saddám Husajn není na obrazech ani v sochách. Nebudou ho moci nahmatat ani se mu pomstít. Zjistí, že je v nich a že ho budou muset vyhnat ze svých myslí. To bude ta nejtěžší chvíle.
Někteří Iráčané ještě před pádem Saddámova režimu sami říkali, že neexistuje Irák a není irácký lid. Je jen Saddám Husajn. Nikdo v Iráku nebyl volný a nemohl se svobodně rozhodovat. Všichni byli podřízenými vůdce Saddáma Husajna a sluhy jeho všemocné strany Baas. A takřka každý, kdo něco znamenal, se umazal.
Bude to pro Iráčany o to těžší, že si nový osud sami nezvolili a nevydobyli. Ale že jim byl zničehonic darován. Nebudou moci za to, že ti, kteří jim ho darovali, nemají potuchy o tom, že Saddáma z Iráčanů nevyženou ani jejich vojáci, ani sebelepší humanitární pomoc.
