SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Devátý dubnový den roku 2003 za sebou měla Operace Irácká svoboda už 21 dní bojů. Všichni očekávali, že invaze bude mít rychlejší spád, a tak se irácké propagandě dařilo v arabském světě šířit šeptandu, že se invaze Američanů zadrhla.
Ve skutečnosti už ale stály americké tanky u bran Bagdádu a Husajnův režim sčítal poslední dny. V ulicích města ještě kladli odpor nohsledi diktátora a novináři se kvůli prudkým bojům museli přestěhovat z hotelu Al Rashid do hotelu Palestine, odkud se navíc dalo dobře fotografovat bombardování.
Byl mezi nimi i fotoreportér agentury AP Jerome Delay. Devátého dubna jako obvykle fotografoval rabování a zapalování domů v centru města. Později odpoledne se s kolegou rozhodli, že se vrátí do hotelu na náměstí Fírdus, kde Iráčané pouhý rok předtím vztyčili u příležitosti Saddámových pětašedesátin jeho dvanáctimetrovou sochu.
Pád režimu v přímém přenosu
"Všude stáli vojáci a u hotelu se shromáždila malá skupina Iráčanů, kteří se snažili rozbít podstavec sochy. Nebyli schopní to udělat a pak se na scéně objevila armáda," vzpomínal fotograf na dubnové odpoledne. Vzhledem k tomu, že se celá událost odehrála před hotelem, kde bydleli žurnalisté z celého světa, nesledoval událost zdaleka sám.
Skupinka Iráčanů se nejdříve snažila rozbít podstavec, potom omotali kolem krku Saddáma lano - nic z toho nezabralo. K hlavně tyrana po chvíli vylezl desátník amerického námořnictva Edward Chin a kolem šíje mu omotal řetěz a na obličej připevnil americkou vlajku, za chvíli ji však vyměnil za standardu, kterou se Irák honosil před rokem 1991.
Pád Saddámovy sochy tak, jak ho v přímém přenosu sledovaly miliony diváků po celém světě v přímém přenosu.
Další události už sledovali televizní diváci po celém světě v přímém přenosu. Dav skanduje a americký obrněnec M88 táhne sochu k zemi. V momentu, kdy se skulptura povážlivě naklonila nad zem, zmáčkl Jerome Delay spoušť. Saddám se definitivně poroučel k zemi deset minut před pátou odpoledne a dav začal kusy sochy na zemi lynčovat.
Titulní strany světových deníků udělaly z fotografie už druhý den symbol. Pro mnohé Američany znamenala psychologický konec války a definitivní důkaz, že je Saddám jako ztělesnění zla navždy pryč.
Sám Delay ho ale za zlomový nepovažuje. "Nemyslím si, že je to důležitý snímek. Sochy Saddáma se kácely všude, jen u toho nebyl tisk," líčil později fotoreportér. Ikonický snímek už ale v tu chvíli žil vlastním životem.
Událost jako psychologický kalkul
Celou událost média zprvu vykreslovala jako spontánní radost Iráčanů ze svržení tyrana a pracovala s verzí, že celou akci měli zrežírovat sami obyvatelé Bagdádu. Jenže na sedm a půl let starou událost se dá dívat také jako na chladný kalkul americké jednotky pro psychologické operace.
Ve světle uniklé armádní zprávy, ze které v roce 2004 citoval list The Los Angeles Times, by se události daly interpretovat asi takto: Američané zdeptaní protahující se ofenzivou a rostoucími ztrátami potřebovali vylepšit obraz války a vyrobit důkaz úspěšnosti tažení.
Dokument, který ukazuje, že se události 9. dubna 2003 mohly odehrát trochu jinak, než tvrdila média. (v angličtině)
Nápad zkosit sochu se podle armádní zprávy nenarodil v hlavě žádného Iráčana, ale nejmenovaného důstojníka námořní pěchoty. Armádní tým pro psychologické operace potom zapracoval na tom, aby celá událost vypadala jako spontánní akce Iráčanů. Pomocí megafonu vojáci svolali lidi z ulice, aby pomohli vytvářet realitu.
Promyšlená akce měla údajně dokonce dvě verze. Pro publikum v amerických obývácích desátník Chin obalil hlavu tyrana americkou vlajkou. Před zbytkem světa ale v tu chvíli Američany postavil do role okupantů, a ne osvoboditelů.
Když se bouře nevole ozvala v davu pod sochou i v arabské televizi Al-Arabíja, vylezl desátník k hlavě znovu a zavěsil nahoru za souhlasného pokyvování Iráčanů a zbytku světa iráckou vlajku.
Kamery zabíraly vnitřek skandujícího davu a v televizi potom náměstí působilo jako plné jásajících lidí. Záběry z jiných úhlů ale prozrazují, že je kolem sochy maximálně 200 lidí a nepočetnou skupinou se navíc proplétá spousta novinářů a vojáků.
Nepočetný dav plný figurantů, vojáků a novinářů
Dodnes se také spekuluje, co byli demonstranti vlastně zač. Podle některých informací pocházelo pár desítek figurantů ze slumů v Sadr City, kde se soustředila opozice proti Saddámovi. Část komparzu také mohla pocházet ze zahraničního Iráckého národního kongresu.
JEROME DELAYJerome Delay pochází z Francie a fotožurnalistiku studoval na univerzitě v americké Columbii. V osmdesátých letech začínal jako fotograf agentury AFP ve Washingtonu. Od roku 1991 pracuje pro agenturu AP - působil v Izraeli, Paříži a v současnosti pracuje v Africe. Má manželku, dvě děti a rád jezdí na motorce. V roce 2003 se stal fotografem roku agentury AP. |
Televize Al-Džazíra tehdy poznamenala, že mnoho lidí pod sochou hovořilo arabštinou s cizím přízvukem. Z hlediska propagandy bylo ale geniální umístění celé scény. Novináře nebylo nutné nikam vozit. Celou událost mohli klidně pokrýt ze svých hotelových pokojů nebo nanejvýše udělat pár kroků před hotel.
Ať už se událost seběhla jakkoli, psychologický dopad byl obrovský a pád režimu utkví navždy v paměti celé jedné generaci. Možná o to hůře se pak Američanům ještě o celé roky později vysvětlovalo, že v zemi stále umírají jejich vojáci. Ve velkém je stáhli až letos. To už ale na místě Saddámovy sochy přes sedm let stojí dílo místních umělců - sedmimetrová socha rodiny, která v ruce svírá půlměsíc a slunce.
