Už Campanella v 17. století ve svém utopickém Slunečním státě vyřešil problém trestu smrti raději takto: "Některým viníkům je dovoleno, aby se usmrtili sami: ti si dají kolem sebe v pytlích střelný prach, zapálí jej, a tak uhoří; přitom jsou povzbuzováni diváky, aby zemřeli důstojně."
Zabití podle zákona k civilizaci patří od počátku. Zdánlivě krutá zásada "oko za oko" byla ve skutečnosti už zmírněním, protože šlo o to, aby se nerozpoutal nekonečný seriál krevní msty.
Smrt za smrt, to zní dost logicky a většina naší populace s tím souhlasí. (Veřejnou popravou K. H. Franka se náš lid kochal ještě v roce 1946, zatímco zrušení trestu smrti požadovali osvícenci jako Montesquieu a Voltaire už v 18. století.)
Tak nejdříve argumenty pro. Kromě složky výchovné má trest též smysl odvety. Saddáma šibenicí sice nikdo nenapraví, ale těžko popírat, že smrt tyrana po řádném procesu může na společnost působit očistně.
I hnutí jeho stoupenců by po odetnutí hlavy možná ochablo. Saddám navíc musel s podobným rizikem počítat, jako s ním musí počítat každý uzurpátor moci. Na údiv nad svým osudem nemá nárok. Přesto moderní především evropské společnosti přijde trest smrti mnohdy nepřijatelný.
Nefunguje totiž podle našich tužeb. Jeho odstrašující efekt je nedostatečný a statistiky dokazují, že například s počtem vražd nemá hrozba trestu smrti nic společného. Že by Saddámova poprava odstrašila další uchvatitele moci, je dost pošetilá představa.
Ani další a možná nejdůležitější argument proti trestu smrti Saddámovi nepomůže. Testy DNA dnes skutečně prokazují, ke kolika "omylům" došlo. V případě Saddáma zřejmě nelze šlápnout vedle.
Naopak by právě jasná identifikace tohoto muže mohla spíše odvést pozornost od pyramidy přisluhovačů a vrahů, bez kterých by Saddám nebyl nic. Protože Západ sám nemá na trest smrti jasný názor, bylo by asi nejrozumnější respektovat rozhodnutí legitimního iráckého soudu. I kdyby Saddám dostal šibenici.
