V polovině 17. století na východoevropské Židy dopadala jedna pohroma za druhou. Tou nejhroznější bylo povstání Bohdana Chmelnického proti polskému panstvu. Kozácké bandy zapalovaly města a vesnice, pustošily venkov a masakrovaly Židy, kteří pro Poláky často vybírali daně. Během Chmelnického povstání zahynuly desetitisíce Židů, asi čtvrtina polské židovské populace.
Satan v GorajiŠabatiánské šílení v Evropě skvěle zachytil spisovatel Issac Bashevis Singer. Ve své prvotině Satan v Goraji vykresluje židovskou vesnici v Haliči, která po kozáckých pogromech podlehne náboženské hysterii a nechá se zmanipulovat věrozvěsty falešného Mesiáše. Když se obec vykoupení nedočká, propadá zmaru a rozkladu. Singer v románu detailně popisuje svět východoevropských Židů, který nenávratně zanikl za druhé světové války. Kurzivou vyznačené pasáže textu jsou citacemi z českého překladu Singerovy knihy od Jana Skoumala. |
Roku 1648, když zlosyn Chmelnický se svým vojskem obléhal město Zamošč a nemohl ho dobýt pro jeho pevné hradby, jimiž bylo obehnáno, dopustili se hajdamáci velkých hanebností v Tomašově, Bilgoraji, Krasniku, Turobinu, Frampolu a také v Goraji, zapadlém hnízdě, jež leží mezi kopci.
Byly masakry, lidem stahovali zaživa kůži z těla, zabíjeli malé děti, ženy znásilňovali a pak jim rozparovali břicha a zašívali do nich kočky. Leckdo utekl do Lublina, mnozí se dali pokřtít nebo byli prodáni do otroctví.
Kozácké řádění přiživovalo mezi Židy apokalyptické a utopické představy. Už od začátku 17. století mezi nimi sílil vliv luriánské kabaly mísící židovský mysticismus s očekáváním brzkého příchodu Mesiáše. Podle rabiho Jicchaka Lurii se Bůh stáhl ze světa a odešel do vyhnanství. Na světě zůstaly jen jiskry Boží přítomnosti (Šechina), které se rozptýlily po světě a drží je v zajetí síly zla.
Tato pradávná katastrofa se však podle rabiho Lurii dá odčinit. Každý Žid může dodržováním náboženských zákonů a askezí přispět k příchodu Mesiáše. Pak se jiskry Boží přítomnosti osvobodí ze skořápek temnoty a svět bude napraven. Podle Lurii je tento proces už téměř završen, a spasitel tak přijde každým dnem. Po celé Evropě se mezi Židy šířily zvěsti, že konečné vykoupení na sebe nenechá dlouho čekat.
Kdekdo mluvil o poslovi jeruzalémského rabinátu, který cestou přes poušť zabloudil na druhý břeh řeky Sambation a přinesl dopis na pergamenu od deseti ztracených kmenů Izraele. Dopis prý napsal židovský král Achitov, syn Azarjášův a říkalo se v něm, že konec už je blízko. Opisy toho listu s sebou nosili Židé ze Svaté země, kteří objížděli všechny krajiny a sbírali peníze. Největší mystici Polska i jiných zemí nacházeli v Zoharu a ve starodávných kabalistických spisech nejrůznější náznaky, že dny vyhnanství jsou sečteny. Masakry za Chmelnického byly porodními bolestmi Mesiáše.
Blázen ze Smyrny
Spasitel se objevil 31. května 1665, kdy byl v Gaze prohlášen Mesiášem muž jménem Šabtaj Cvi. Narodil se o devětatřicet let dříve ve Smyrně (dnešní Izmir) do rodiny bohatých sefardských obchodníků. Vystudoval na rabína a ponořil se do kabalistických spisů. Chaim Potok ve své knize Putování píše, že Šabtaj Cvi měl pěkný hlas a krásně zpíval, ve městě na břehu Egejského moře ho však považovali za blázna.
Tetragrammaton JHVH (hebrejsky יהוה) jsou čtyři písmena (odtud pojmenování tetragrammaton), jimiž se v hebrejské bibli označuje vlastní jméno Boží. Jelikož původní text dochoval pouze tyto čtyři souhlásky, nelze původní výslovnost spolehlivě rekonstruovat. Židé a většina křesťanských církví vlastní jméno Boží raději nepoužívá jako výraz úcty vůči jménu Božímu. Naproti tomu například svědkové Jehovovi užívají vlastního jména jako projev důvěrného vztahu k Bohu. zdroj: Wikipedia |
Historikové soudí, že nejspíš trpěl maniodepresivní psychózou. Období euforie a horečné činnosti střídaly návaly deprese. Sám Cvi říkal, že v takových chvílích od něj Bůh odvrací tvář a on musí v ústraní zápasit s démony. Už v mládí nabyl přesvědčení, že je povolán, aby vykoupil židovský národ. Ve svých maniakálních obdobích se začal rouhat a pronášel zakázané jméno Boží - takzvaný tetragrammaton.
Místním rabínům nakonec došla trpělivost, dali ho do klatby a vykázali z města. Z Šabtaje Cvi se stal poutník. V Soluni se pod baldachýnem oženil se svitkem Tóry, v Cařihradu vyhlásil zrušení Desatera a dovolával se požehnání „Toho, který povoluje zakázané.“ Pojal za manželku prostitutku Sáru, která osiřela za Chmelnického řádění na Ukrajině. Duševního klidu ale nedošel.
Tou dobou se v Evropě začaly objevovat zvěsti, že deset ztracených kmenů Izraele táhne na Mekku a Persii. O Šabtajovi Cvi se ještě nemluvilo, atmosféra však byla těhotná očekáváním Mesiáše.
Téměř všude se našel někdo, kdo běhal po městě a zvěstoval, že brzičko už přijde spása. Jedni křičeli, že slyší troubit na veliký šofar, jiní volali k pokání, vypočítávali hříchy vlastní i lecjaké cizí; ještě jiní tancovali na ulicích od velké radosti a bili na bubínky. Obyčejným ženským se zdály zvláštní sny; ve spaní k nim přicházeli mrtví příbuzní a vyprávěli o zázracích, které se zakrátko stanou. Ve snech i ve skutečnosti byl viděn chuďas, jak jede na oslu; bylo slyšeno volání proroka Elijáše: světu přichází vykoupení. Z nebe se snesl veliký oblak, všichni Židé s ženami a dětmi na něj nasedli a odletěli do Jeruzaléma.
Zrod Mesiáše
Na jaře 1665 se melancholií zmořený poutník Šabtaj Cvi vydal do Gazy. Doslechl se, že zde žije mladý rabín jménem Natan, který umí číst v lidské duši a vyhánět démony. Vzdělaný kabalista na ztrápeného poutníka už čekal, léčit ho však nehodlal. Šabtajovi vysvětlil, že v jeho duši žádný démon nesídlí - on je skutečný Mesiáš a jeho podivné chování je jen projevem neustálého boje se zlem.
Historik Paul Johnson ve své Historii židovského národa Natana z Gazy popisuje jako šedou eminenci, hlavního teoretika a impresária šabatiánského hnutí. V mládí intenzivně studoval luriánskou kabalu a osvojil si způsoby jak si navodit extatické stavy a vize. Učení rabína Lurii si upravoval tak, aby odpovídalo jeho představě Mesiáše - a tím měl být právě excentrický rabín ze Smyrny.
U Šabtaje Cvi po několika týdnech strávených s Natanem z Gazy nastalo další maniakální období. Už dále nevzdoroval naléhání svého vzdělanějšího společníka a poslední květnový den roku 1665 veřejně vyjevil, že je Mesiášem. Židé propadli nadšení a Šabtaj Cvi jmenoval dvanáct mužů apoštoly a soudci dvanácti židovských kmenů.
Jeruzalémští rabíni zůstali opatrní a Šabtaje Cvi z města vykázali, jinak však proti rodící se sektě nijak nezasáhli. Natan z Gazy rozesílal do Itálie, Holandska, Německa a Polska dopisy zvěstující Mesiášův příchod. Ve svých listech vyzýval Židy k pokání a předpovídal, že Mesiáš usedne na turecký trůn a sultán se stane jeho služebníkem.
Nejčastěji se však mluvilo o jednom velkém a svatém muži jménem Šabtaj Cvi, že on je tím, na něhož se čeká už sedmnáct set let a který se má brzy objevit. ... Kolovaly o něm různé zvěsti. Jedni říkali, že bydlí v Jeruzalémě v paláci, jiní, že se skrývá někde v hluboké jeskyni spolu se svými žáky. Jedni věděli najisto, že každý den jezdí na koni s hedvábným sedlem a před ním padesát běžců, jiní, že se postí od soboty do soboty a své tělo trýzní nejrůznějšími mukami. Co posel, to jiná zpráva. Jeden Frank, který zabloudil až do Lublina, přísahal, že Šabtaj Cvi je vysoký jako cedr, má na sobě samé zlato, stříbro a drahokamy a do jeho tváře že ani člověk nemůže pohlédnout, tak je zářivá.
Šabtaj Cvi mezitím odcestoval do Aleppa, kde ho několik znalců Talmudu uznalo za spasitele. Pak se v královském šatu vrátil do Smyrny. V rodném městě ho díky Natanovým dopisům obklopily davy fanatických stoupenců a každý rabín, který proti samozvanému Mesiášovi vystoupil, riskoval, že na jeho dům zaútočí rozzuřený dav.
Sám Šabtaj Cvi v prosinci 1665 rozsekal sekerou dveře synagogy, kde se shromažďovali jeho protivníci. Chopil se Tóry, zazpíval jí kastilskou milostnou píseň a všechny přítomné donutil vyslovit zakázané Boží jméno. Město ovládla hysterie. Židé tančili v ulicích a propadali transu. Veškerý obchod ustal. Během modliteb za blaho panovníka se už nečetlo jméno tureckého sultána, ale jméno Šabtaje Cvi.
Na velkém německém moři viděli židé i křesťané loď, která měla plachty a lana z bílého hedvábu. Námořníci mluvili hebrejsky a na vlajce bylo napsáno: Dvanáct kmenů izraelských. Ve Smyrně bylo po tři dni slyšet andělský hlas z nebes: Nedotýkejte se mého pomazaného, Šabtaje Cvi! Postní den Asara betevet byl zrušen a naopak se stal svátkem a dnem radosti. Všude, kam se příkaz šabtaje Cvi dostal, jedli onoho dne maso, pili víno a troubili na šofar.
Na lítém lvu přes řeku Sambation
Zprávy o příchodu Mesiáše se rychle rozšířily po celé Evropě. Traktáty Natana z Gazy se tiskly ve Frankfurtu, Praze, Mantově i Amsterodamu. Židé se zuřivě modlili, postili, mrskali, prodávali majetek a vydávali se na pouť do Svaté země za Mesiášem. Ulicemi evropských měst pochodovaly zástupy Židů s portréty Šabtaje Cvi.
Šabatiáni u násV českých zemích patřil k předním stoupencům Šabtaje Cvi například rabín Mordechaj ben Jicchak Eisenstadt, který působil v Praze kolem roku 1677. Cestoval po Čechách, Německu a Itálii a vyzýval Židy, aby neztráceli víru v budoucí vykoupení. Na Moravě se za šabatiánského proroka prohlásil Juda Lejb Jakob Prossnitz, zvaný Löbele z Prostějova. Na počátku 18. století mu byla pro provozování magie zakázána činnost, šabatiáni však na Hané působili dál. V Praze byli sektáři v roce 1725 exkomunikováni, poté se uchýlili do podzemí. Jejich učení však bylo živé nejméně dalších 80 let. Zdroj: Tomáš Pěkný - Historie Židů v Čechách a na Moravě |
Atmosféru přiživovali i křesťanští kazatelé, kteří podle Zjevení Sv. Jana očekávali počátek Kristova milénia a rok 1666 pokládali za magický. V polských městech vypukly násilnosti a polský král Židům shromáždění oslavující jejich Mesiáše zakázal. Předposlední den roku 1665 se Šabtaj Cvi vydal do Cařihradu.
Šabtaj Civ, tak vyprávěl posel, se již s Boží pomocí vyjevil světu a je na cestě do Cařihradu, aby odňal korunu sultánovi, který panuje nad izraelskou zemí. Netáhne však s vojskem, provází ho nebeské dvorstvo a proroci z druhého břehu řeky Sambationu na hřbetě slonů, levhartů a hrochů. Šabtaj Cvi, kéž je zvelebeno jeho jméno, jede vpředu na lítém lvu, odět je rouchem z purpuru, ryzího zlata a rozličných drahokamů, jež září v temnotách. Kolem boků je opásán šňůrou perel. V pravici drží královské žezlo a šíří kolem sebe vůni rajské zahrady.
Šabtaj Cvi na osmanský trůn neusedl, Turci ho po příjezdu do Cařihradu okamžitě zatkli. Samozvaný židovský Mesiáš však zřejmě na osmanského vladaře udělal značný dojem, protože ho nedal okamžitě popravit, ale nechal ho uvěznit v pevnosti Abydus v Gallipoli. Šabtaj Cvi si z vězení díky podplaceným strážím udělal královský dvůr. Přijímal rabínské delegace z Evropy a své dopisy podepisoval „Šabtaj Cvi, Pán a Tvůj Bůh“.
Minulo léto, kdy podle samozvaného spasitele mělo nastat vykoupení židovského národa, nic se však nestalo. Pak do pevnosti v Gallipoli přijel polský kabalista Nechejma ha-Kohen, který v osudový úděl Šabtaje Cvi nevěřil. Tři dny oba učenci rozmlouvali, přeli se, hádali se. Polský kabalista začal mít dojem, že mu hrozí nebezpečí. Zpravil sultána o tom, co se v pevnosti děje a prchl do Polska.
Šabtaje Cvi poté předvedli v Cařihradu před soud, sultán přelíčení tajně pozoroval z přístěnku. Samozvaný Mesiáš dostal na vybranou: buď ho popraví, nebo se zřekne své úlohy Mesiáše a přijme islám. Čtyřicetiletý rabín, který zřejmě právě procházel melancholickou fází své choroby, zvolil druhou možnost. Dostal jméno Aziz Mehmed Effendi, funkci „vrátného palácových bran“ a velmi štědrý důchod 150 piastrů denně.
Zpráva o to, že Mesiáš se stal odpadlíkem, otřásla celou židovskou Evropou. Rabínové a obecní starší šabatiánské učení rychle odvrhli a z kronik nechali odstranit všechny záznamy o falešném Mesiášovi.
„Židé roztrhněte svá roucha...! Posypte si hlavu popelem...! Velká rána nás postihla...! Strašná pohroma...!“ Zachytil se o zeď, aby neupadl, rozkašlal se, až mu na ústech vystoupila pěna, a všichni od něho ustoupili. Potom se zase vzpřímil a začal znovu: „Je z něho Turek...! Odpadlík...! Běda nám, že jsme se dožili takových věcí...! Třikrát běda našim duším...!“
Až na dno hříchu
Natan z Gazy rozvinul tezi, že odpadlictví Šabtaje Cvi je poslední fází jeho vykupitelského poslání. Spasitel musí sestoupit mezi nevěřící, aby z říše zla vyzdvihl poslední jiskry Boží přítomnosti. Zdánlivě je zostuzen, ve skutečnosti je však trojským koněm v nepřátelském táboře. Ostatně není to poprvé, co židovský spasitel provádí podivné věci. A všechny sexuální výstřelky či porušování Mojžíšova zákona byly vždy projevem jeho zápasu se zlem.
Dönmeh Příkladu Šabtaje Cvi následovala řada jeho stoupenců. Přijali islám, ale tajně nadále vyznávali judaismus. Turci jim říkali Dönmeh - konvertité. Příslušníci sekty slavili muslimské i židovské svátky (ramadán i šábes), odmítali však sňatky s židy i muslimy a praktikovali striktní endogamii (partnery si hledali pouze v rámci své skupiny). Později se objevila dokonce obvinění, že příslušníci sekty si mezi sebou měnili manželky. K Dönmeh patřila údajně i řada Mladoturků, kteří na konci první světové války stáli u konce Osmanské říše a vzniku moderního Turecka. V průběhu 20. století se drtivá většina členů sekty asimilovala do turecké společnosti. |
Přestože Šabtaj Cvi přijal islám, v návalech euforie si stále dělal nárok na úlohu židovského Mesiáše. Jeho protivníkům u dvora se nakonec sultána podařilo přesvědčit, aby ho poslal do exilu ve městě Ulcinj na území dnešní Černé Hory. Tam Šabtaj Cvi v roce 1676 zemřel. O čtyři roky později ho následoval jeho horlivý prorok Natan z Gazy.
V Evropě však nadále přežívaly tajné kroužky jejich stoupenců, kteří vášnivě diskutovali o svém Mesiášovi. Někteří z nich došli k názoru, že stejně jako jejich zhanobený spasitel musí sestoupit do hříchu a přinést tak konečné vykoupení.
Jsou přesvědčeni, že před vykoupením musí přijít pokolení veskrze neřestné, a přičiňují se tedy, aby zkazili mladé i staré. Tajně se oddávají krvesmilstvu, jedí vepřové a jiné nečisté pokrmy a o šabatu konají zakázané práce. V Ščebřešíně si jeden z nich břitvou oholil bradu a pejzy. V Krasniku se kdosi o půlnoci vlámal do modlitebny a porušil svitky Tóry a také z nich vymazal jméno Boží. Písaři svatých textů dávají do schránek na modlicích řemíncích výkaly. I mikve bývá poskvrněna, tak aby očista v lázni neplatila a muži nevědomky líhali s nečistými manželkami. Do domů kohenů vhazují někteří hnáty umrlců. Chodí dům od domu a do hrnců kapou nečistý tuk, aby jídlo nebylo košer. Krašovský košerák schválně užíval vadného nože, aby maso nedopovídalo předpisům. Krom toho při obřízce neodtrhával novorozencům předkožku, aby zůstali neobřezaní.
Po roce 1706, kdy nedošlo k ohlášenému návratu Šabtaje Cvi, hnutí začalo ztrácet sílu a rozpadlo se na četné frakce. Nesilnější zůstalo v Litvě, kde se objevila řada kazatelů považujících se za následovníky Šabtaje Cvi.
Nejznámějším z nich se stal Jakob Frank, který se narodil v roce 1726 na jihu Polska. Během svých cest po Turecku se setkal se stoupenci Šabtaje Cvi a prohlásil se za jeho vtělení. Po návratu do vlasti si dal za cíl vyhlásit na polské půdě židovské království. Když ho rabínské shromáždění exkomunikovalo, přestoupil na katolickou víru.
Ani to mu nepomohlo a lidový prorok strávil třináct let za mřížemi. Vysvobodili ho Rusové a Frank opět konvertoval - tentokrát k pravoslaví. Dočkal se přijetí u Marie Terezie a Josefa II. Dožil v hesenském Offenbachu, kde si zřídil nákladný dvůr. Vedení sekty po něm převzala dcera Eva, která se prohlásila za princeznu z rodu Romanovců. S její smrtí v roce 1815 sekta frankistů, která měla řadu stoupenců i na Moravě, zanikla.
Na stopy šabatiánů můžeme narazit dodnes. John Freely ve své knize The Lost Messiah uvádí, že jeden historik zabývající se dějinami židů v Turecku narazil v 50. letech na nádraží v Edirne na uklízečku zpívající si jednu z písní sekty Dönmeh (viz box). Dal se s ní do řeči a žena se mu svěřila, že tam uklízí každý den - aby vše bylo perfektně čisté, až se Šabtaj Cvi vrátí.
