|
V kraji je osm |
Co je dnes v popředí zájmu odborářů strojírenských firem?
V tomto období především uzavírání kolektivních smluv. Zbývá už jen několik větších firem, kde ještě kolektivní smlouva na rok 2001 není podepsána.
A hlavní požadavky, které prosazujete v kolektivním vyjednávání se zaměstnavateli?
Usilujeme o to, aby lidem neklesaly reálné mzdy. To znamená trváme na tom, aby v tomto roce průměrná mzda vzrostla o pět až šest procent, což je očekávaná míra inflace.
Takže víc než loni si za své platy zaměstnanci strojírenských podniků letos nekoupí?
To se podaří dojednat jen někde. Je nám jasné, že by to chtělo alespoň desetiprocentní roční růst nominálních mezd, abychom se také přibližovali mzdové úrovni v Evropské unii. Ale máme přehled o celkové situaci podniků a i jako odboráři cítíme, že na takové zvyšování mezd některé firmy ještě ekonomicky nemají.
Mnozí zaměstnanci krachujících firem však řadu měsíců nedostali od svého insolventního zaměstnavatele ani korunu...
To je bohužel pravda. Problémy Letu Kunovice, prostějovského Wisconsinu, který měl výrobu v Napajedlích, a několika dalších jsou známé. Velmi špatná situace je také ve slavičínských Vlárských strojírnách. Přesto se zdá, že i tuto tíživou situaci dokázali lidé nějak překonat. Nevím o tom, že by někdo z postižených upadl do tak hluboké a bezvýchodné vnitřní krize, že by ji chtěl třeba řešit sebevraždou.
Řada lidí se o nevyplacené mzdy soudila. Jaké jsou výsledky?
Soudy celkem jednoznačně rozhodovaly v prospěch zaměstnanců. Jejich nároky byly nesporné. A když zaměstnavatelé soudní rozsudky nesplnili, dostávali i rozhodnutí o exekuci. Ale ani potom zpravidla lidé své peníze nedostali. V případě Wisconsinu likvidátor neměl z čeho peníze vyplatit. Už byl proto podán i návrh na konkurs.
A pomoc státu?
Velmi pozitivní je zákon o insolventnosti, který platí od poloviny loňského roku. Umožňuje, aby až tři měsíční mzdy z půlročního období po podání návrhu na konkurs firmy vyplatil lidem prostřednictvím úřadu práce stát. Jenže někteří zaměstnavatelé dluží lidem někdy i víc než tři měsíční výplaty.
Před rokem se také hovořilo o možnosti půjček lidem, kteří nedostávají výplatu...
To považujeme za méně šťastné řešení. Lidé o půjčky ani moc velký zájem neměli. Mají obavu, jestli dokážou za dva roky půjčku vrátit, jestli pak nepřijde exekutor a nebude jim zabavovat majetek, když hotové peníze nebudou mít pohromadě. A okresní úřady také chtějí při výplatě této sociální dávky zkoumat skutečnou ekonomickou situaci žadatelů návštěvami sociálních pracovníků přímo v rodinách. A o to lidé také nestojí.
Má dnes na Zlínsku perspektivu nechat syna vyučit soustružníkem či frézařem?
Jsem přesvědčen, že ano a že i do budoucna bude strojírenská výroba tvořit velkou část národního důchodu. Ve strojírenských podnicích už si začínají naříkat na nedostatek kvalifikovaných dělníků. Mnozí odešli do důchodu, někteří si založili vlastní "garážové" firmy nebo si po propuštění našli práci v úplně jiném oboru. A z učilišť noví strojaři téměř nepřicházeli. Od mladého strojaře to chce výdrž. Po získání praxe a zručnosti si někteří už dnes vydělají až přes dvacet tisíc, i když v mnoha případech při vysokém objemu přesčasové práce.
