Není pochyb o tom, že v rovině etické toto tvrzení platí, avšak následně se objevila debata, zda s tím lze souhlasit i po logické stránce celé věci? Odpověď není tak snadná, jak by se mohlo zdát.
Člověk, který vytáhne střelnou zbraň na neozbrojeného člověka, navíc ženu, je někdo, kdo se musí za maskou "tvrdého chlapa" ve skutečnosti nesmírně bát a být velikým zbabělcem. Jinak by k vynucení toho, co chce, nezvolil tak extrémní přístup. Zbraň mu dává pocit moci, který v běžném životě nemá.
Bude-li jeho potřeba (peněz, sexuálního uspokojení apod.) uspokojena, pravděpodobně zbraň nepoužije.
Objeví-li se však někdo, kdo zkříží jeho plány, strach, jenž je tak již na velmi vysokém stupni, ještě stoupne a dotyčný svou pistoli patrně použije.
Prakticky všechny školy sebeobrany radí v podobných situacích když ne přímo vzít nohy na ramena, tedy přinejmenším slovně vyjednávat.
Rozhodně však nepřistupovat k danému jedinci agresivně. A obrana sama o sobě je pouze jiným druhem agrese, byť morálně oprávněným.
Prudké pohyby, odhodlaný výraz ve tváři, zaťaté ruce a podobně, to vše jsou neverbální signály, kterými dáváme najevo své úmysly. U druhých vedou buď k ústupu (máme-li něco, co nám dává jasnou a viditelnou převahu), či boji. Nemáme-li tedy při ruce zbraň přinejmenším stejného kalibru a jistotu, že náš vzájemný střet nezpůsobí více škody než užitku, je situace jednoznačná. V těchto chvílích volají policisté své profesionální vyjednavače, jejichž důležitým cílem je získat čas a případně vytvořit podmínky k tomu, aby ozbrojené složky mohly efektivně zasáhnout.
Pokud se tedy přidržíme přísně logického hlediska, musíme konstatovat, že reakce Michala Velíška byla svým způsobem nešťastně spontánní.
Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že dějiny jsou plné zcela nelogických aktů, na které jejich aktéři doplatili, avšak dali nám lidem pocit, že být člověkem není tak úplně málo. Co říci o vojákovi, který svým tělem zalehne odhozený granát, o pilotovi, který své zasažené letadlo místo opuštění a své záchrany navede na nepřítele. Z hlediska logického to nedává smysl. Je to proti principu pudu sebezáchovy a pravdou zůstává, že psychologové si s takovouto mírou altruismu dodnes moc nevědí rady. Jde totiž o to, že daný člověk ve zlomku vteřiny prakticky vymění svůj život za život druhých.
Snad není většího důkazu lidství, než je právě tento, zcela nezávislý na primárních pudech a instinktech?
Lze tedy říci, že nikoli "přesto", ale "právě proto" jednání Michala Velíška, který prakticky nadřadil ohrožený život mladé ženy nad svůj, si zaslouží naši nesmírnou úctu a obdiv.
