Situace v KDU-ČSL je nyní mediálně vděčným tématem, což potvrzuje i titulní článek rozhlasového novináře Ivana Šterna v minulé Kavárně nazvaný Nepoužitelní čeští lidovci. Jeho vyhrocený, silně kritický tón není bez zajímavosti. S řadou autorových tvrzení souhlasím, avšak domnívám se, že některé závěry jsou příliš kategorické a některé pohledy je podle mého soudu nutné doplnit a obsáhleji o nich debatovat.
Autor vyšel při své analýze ze závěrů tridentského koncilu, který určil na více než staletí podobu katolické církve. Na utváření podoby politického katolicismu však měla spíše vliv autorem zmíněná encyklika Rerum novarum z roku 1891. Představitelé křesťansko-sociálního proudu, etablovaného pod vlivem tohoto papežského dokumentu, se často ocitali i v konfliktu s oficiálním církevním establishmentem a do katolického prostředí se integrovali jen pozvolna.
. Polemika s článkemNepoužitelní čeští lidovci. Aneb Čunek tu není náhodou |
Štern současně prezentuje lidovou stranu jako chytráckou a omezenou. Chtěl bych proto připomenout širší kontext jejího působení v meziválečném Československu, který nabízí snad i pestřejší škálu hodnocení.
Stála na straně demokracie
Startovací pozici lidovců ovlivnila skutečnost, že po roce 1918 čelila katolická církev v ČSR vnějším útokům, sekularizaci i hluboké vnitřní krizi. Nepříznivá situace v náboženské sféře se odrazila i do postavení katolické politiky, která po emancipaci od ideového dědictví austrokatolicismu svedla zápas o zachování své existence v prvorepublikovém spektru.
Poměrně důležitou roli však sehráli lidovci ve třicátých letech, kdy se ekonomická krize stala ve většině evropských zemí i jedním z katalyzátorů růstu obliby autoritativních hnutí. Při jejich podpoře podstatnou roli sehrály i konzervativní katolické kruhy, tvořící část stran politického katolicismu. Stačí jen pohled do sousedních zemí v onom desetiletí.
Charakteristický je například vývoj v Rakousku, kde křesťanské sociály spojoval s československými lidovci programový akcent na hájení křesťanských zájmů, ale současně v Rakousku mezi katolíky převládala panická hrůza z demokracie, považované za „výmysl Židů, svobodných zednářů a radikálů, kteří chtějí ovládnout křesťanský lid“. Radikální antidemokratické tendence zde vedly k nastolení autoritativního stavovského státu pod vedením kancléře Engelberta Dollfusse. Diktátorský režim podporovaly i katolické síly v Maďarsku, které se současně snažily napomáhat vyhraněnému nacionalismu a snahám o revizi poversailleského uspořádání Evropy. Také v Polsku se konzervativní církevní kruhy z velké části postavily za autoritativní režim maršálka Pilsudského (nepříliš šťastné zasahování polského katolicismu do politiky nejnověji ilustruje i kontroverzní počínání stanice Radio Maryja, známé i antisemitskými projevy, v době předvolební kampaně v roce 2005). Za obsáhlejší debatu by stál i vývoj německého katolicismu, kde najdeme jak přesvědčené demokraty, tak ty, kdo umetali Hitlerovi cestu k moci.
Krizových projevů demokratického zřízení nebylo ušetřeno ani Československo. V první polovině třicátých let si museli vybojovat své stanovisko také lidovci. Symbolickým obrazem tohoto zápasu se stal střet dvou výrazných osobností - Jana Šrámka a Bohumila Staška, vůdčího reprezentanta českého křídla strany, které si počínalo v programových otázkách mnohem aktivněji než religióznější Morava, kde dominoval Šrámek. Za Staškem navíc stáli i mladí a vlivní intelektuálové, bojovně vystupující proti liberalismu i všem levicovým směrům. Vadila jim však i existence politických stran a požadovali omezení občanských svobod. Postoje československé strany však byly v hlavních momentech politického vývoje ČSR konzistentní a směřovaly k podpoře zásad parlamentní demokracie, přičemž za to byla kritizována jak částí církevních kruhů, tak některými představiteli občanské pravice a extrémní levice. V českých katolických kruzích se tak antidemokratický trend prosadil až v pomnichovské republice, a ne už mnohem dřív.
Luštění tajenek
Po druhé světové válce však stárnoucí Šrámek mylně předpokládal, že pragmatické nalézání dohody se všemi ideovými proudy, především s KSČ, podle zásad „dohodli jsme se, že se dohodneme“ bude opět slavit úspěch. Šrámkovou chybou bylo i to, že se snažil nekompromisně potlačit názorové oponenty uvnitř strany, vystupující v antikomunistickém duchu.
Nástup komunistického režimu pak pochopitelně na několik desetiletí jakékoli debaty o směřování křesťanské politiky u nás znemožnil. V lidoveckých kruzích se poté výrazně zafixovaly prvorepublikové stranické tradice, se všemi jejich klady i zápory, které však v dobách národněfrontovního působení ztělesňovaly pro velkou část členské základny doby politického vrcholu. Pro mnohé lidovce zůstal Šrámek nedotknutelnou ikonou, kterou nevytlačil ani kolaborující páter Plojhar a jeho příznivci.
Lidová strana tehdy do určité míry plnila i funkce, jež by normálně náležely církevním institucím a nikoli politické straně (jako bylo například pořádání náboženských poutí). Tyto aktivity pak posilovaly ve veřejném prostoru obraz strany jako prodloužené ruky církve, prezentované hlavně v podobě náboženského folkloru.
Samozřejmě, že taková „klerikální“ optika ztěžovala pozici strany i po roce 1989. Tehdy se však po vnitřní konsolidaci pokusila pod vedením Josefa Luxe - už jako KDU-ČSL - prezentovat vlastní program křesťansko-demokratické politiky. Lux byl bezesporu výraznou postavou, který stranu mimo jiné otevřel spolupráci s představiteli dalších názorových směrů, například z řad bývalého Občanského hnutí (Jan Sokol, Petr Pithart aj.). Souhlasím s Ivanem Šternem, že Luxovy plány byly ambiciózní a nenašly ve straně příliš pokračovatelů. Po jeho předčasné smrti se teoretické koncepty již příliš nerozvíjely a převážilo spíše soupeření mezi názorovými křídly, táhnoucí se i do současnosti.
Svolání programového sjezdu na letošní duben sice oživilo vize budoucího vývoje, otázkou však je (bez ohledu na aktuální problémy), jak lidovci vyluští tajenku své proměny do dynamické strany s širším elektorátem, a přitom zakotvené v konzervativním hodnotovém rámci a křesťanském sociálním solidarismu, jak to očekávají tradiční voliči.
