I ta výročí se ale chovají jako vratké kameny. Lidé mají spíše potřebu se historií obsloužit, než ji pochopit. Navíc platí, že nejrychleji jsou s hodnocením hotovi ti, co fakta znají z rychlíku, neboť "rešerše kazí story".
Přiznejme, že svět je zkrátka hrozivě nepřehledný a ve snaze se v něm vyznat bereme za vděk milosrdnými mýty. Třeba tím, že u nás včera demokracie slavila osmnáctiny.
Před osmnácti lety tady pravda došlo ke změně režimu, nicméně stalo se tak ve jménu ideálů, na které společnost rezignovala už během několika týdnů. Pak už davy nevyváděla ze všeobecného marasmu jasná hvězda svobody, nýbrž vidina plné peněženky či plného břicha.
Nic proti tomu, jenom je třeba to jasně říct: Lidé se nezměnili, změnil se pouze režim. Jeden typ manipulace byl zaměněn jiným a trochu se přeorganizovaly elity. Nejzřetelnější korekcí pak bylo odbourávání regulace. Přínosy byly provázeny novými náklady, deregulace společnost současně osvobozovala i zatěžovala (daň za svobodu se tomu eufemisticky říkalo).
Kriticky hodnotit ten proces "on-line" nebyla vůle. Panovala obava o křehkou demokracii, strach z návratu starých pořádků a pro zúročení smělých reforem vyprošovali jejich autoři nezbytný čas.
Po osmnácti letech je pomalu čas na inventuru. Jsme už jakžtakž schopni zhodnotit, za co člověk vděčí svobodě a za co regulaci. Vidíme, že neregulovat znamená smířit se s právem silnějšího, což není cestou k blahobytu, ale opět do pekel, teda tam, odkud jsme vyšli.
Otázka nezní, zda regulovat lidské počínání, ale jak ho regulovat "netotalitárně". V tom nám ale odkaz sametové revoluce paradoxně nepomůže.
