• O své kandidatuře: Mám panickou hrůzu, kdy bude tohle přede mne postaveno jako jakási povinnost k vlasti. Mám desítky pádných argumentů, proč to nepřijmout. A události posledního týdne mé přesvědčení jen utvrdily.
• O Václavu Klausovi: Vůbec si nemyslím, že by byl špatným prezidentem. Za tři a půl roku jsou volby a strana, která do nich půjde se svým prezidentem, má náskok deset patnáct procent.
• O neúspěchu Miloše Zemana: Byla to ostuda. Samozřejmě jsem ho volil. V Senátu dostal opravdu jen šest hlasů. Ale to bylo na základě jeho přání. Den před volbou nás žádal, abychom aspoň pět hlasů dali Jaroslavě Moserové.
•O třetí nepřímé volbě: Považuji za krajně nepravděpodobné, že bude nový prezident zvolen.
• O koaličním kandidátovi: Takhle se to dělalo v době, která to ospravedlňovala. Pamatuji si, jak jsme 2. prosince 1989 sdělovali Dagmar Burešové, že bude ministryní spravedlnosti. To, co se děje teď, není normální.
(šlo, šim)
Vládní koalice se rozhodla přistoupit na třetí volbu prezidenta v parlamentu. Co si od toho slibujete?
Dohoda je zřejmě především pokusem o naplnění ne zcela jednotného výkladu ústavy. Ta ukládá parlamentu povinnost, aby volil prezidenta do třiceti dnů poté, kdy se jeho úřad uvolní. Hlavním důvodem je podle mě to, že parlament cítí, že by byla nezměrná ostuda, kdyby nedokázal naplnit jednu ze svých nejvýznamnějších funkcí.
A nebude tou ostudou právě třetí volba? První dva pokusy, a hlavně způsob, jakým vládní koalice hledala kandidáta, by tomu nasvědčovaly.
Nepochybné je, že strany vládní koalice přistoupily k volbě prezidenta naprosto exotickým způsobem. Neznám demokratickou zemi, kde se prezident volí v parlamentu a kde přitom vládní koalice nepostaví jednoho vlastního kandidáta. Je to doklad, že naše koalice není tak homogenní, jak by se po ní mělo právem požadovat. A vím, že gros těch problémů je uvnitř ČSSD. Možná se někteří domnívali, že si těmi dvěma marnými pokusy sociální demokracie uvolní ruce a bude moci jednat o společném kandidátovi. Souhlasím, že ČSSD musela tím slzavým údolím projít. Bohužel si nejsem jist, že už jsme na konci cesty.
Co však můžete v takové chvíli dělat?
Dostáváme se k obecnějším úvahám. Exotický nebyl jen postup, jakým jsme v lednu přistoupili k volbě prezidenta. Exotický je i náš ústavní model a naše ústavní tradice z první republiky. Tehdy se ujala myšlenka, která je sama o sobě absurdní: myšlenka jakéhosi nadstranického prezidenta. Ukažte mi zemi, která zná takový institut! Není výsostnější politické funkce než hlava státu. Všude na světě je to lídr nejsilnější strany. Přechod k přímé volbě znamená opuštění této naší archaické, neživotné koncepce. O post prezidenta se budou ucházet především představitelé silných stran. Ti ale v nepřímé volbě nemají šanci.
Takže vy sám nevěříte, že se povede ve třetí volbě někoho zvolit? Považuji to za krajně nepravděpodobné.
Proč tedy vládní strany, které před volbami slibovaly přímou volbu, se jí teď snaží tak zabránit? Nikdo se jí zabránit nesnaží. Laická představa, že stačí chtít přímou volbu, a ona zítra bude, pramení z neznalosti toho, jaký problém je změnit ústavu. Česká ústava byla zásadněji změněna jen jednou, jde o takzvanou euronovelu. A usilovat o přímou volbu jsme mohli až v okamžiku, kdy ODS loni v říjnu otočila a začala přímou volbu podporovat. Do té doby nebyla ústavní většina ani v jedné komoře. Teď je, a přesto se strany radši dohodly na třetí volbě v parlamentu. Nemohu samozřejmě vyloučit, že u ODS dominuje ne zcela nereálná představa, že se jí v třetí volbě podaří protlačit Václava Klause mnohem spíš než v přímé volbě. Jaktože ve druhém a třetím kole hlasy pro Klause narůstaly? Jaktože dostal o 37 hlasů víc, než je poslanců ODS? To nasvědčuje tomu, že i poslanci dalších stran chtěli zvolit Klause prezidentem. To už nebyla taktika.
Proč chtějí někteří sociální demokraté Klause za prezidenta? Vůbec si nemyslím, že by Václav Klaus byl špatným prezidentem. Ale z hlediska elementární politické aritmetiky přece nemůžeme Václava Klause zvolit. Za tři a půl roku jsou volby a strana, která do nich půjde se svým prezidentem, má dopředu náskok deset patnáct procent.
Řekněte, jak vlastně vznikl ten nápad hledat prezidentské kandidáty mezi akademiky, jejichž politické názory nikdo nezná?
Ten nápad byl naprosto nepochybně inspirován tradicí první republiky, o které říkám, že je atypická a nenormální. Za druhé se vědělo, že bude konvenovat našim politickým partnerům. Koalice je nerovným sňatkem, ČSSD v ní má dominantní postavení a bylo jasné, že kandidát, o němž se bude jednat, musí být navržen ČSSD. Ale nabízet kandidáta příliš spojeného s ČSSD by bylo nemoudré. Základní chyba byla v postupu: s návrhy jmen měl přijít Špidla nejprve před klub ČSSD, a teprve pak za koaličními partnery.
A nebylo by dobré říci o tom také těm kandidátům, kteří se to dozvídali od novinářů? Tak o tom vůbec nic nevím. Žádných jednání jsem se neúčastnil.
Ale přesně takhle se to dělalo v době, která to ospravedlňovala. Pamatuji si třeba, jak jsme 2. prosince 1989 sdělovali Dagmar Burešové, že bude ministryní spravedlnosti... To, co se děje teď, není normální.
Normální nebylo ani to, když nám loni před volbami do sněmovny ČSSD odmítala prozradit, kdo bude její prezidentský kandidát. Proč jste tu debatu nevedli dřív?
Z Lidového domu všechno uniká, tak si to můžete ověřit. Dva roky jsem na předsednictvu strany říkal: Do voleb musíme jít s prezidentským kandidátem a měl by to být Otakar Motejl. Neuspěl jsem.
Měl by Otakar Motejl šanci ve třetí volbě? Myslím, že ji má u všech stran, pochybnosti mám pouze o ČSSD.
A čím to? Jeho ústavní stížnost na výměr regulace nájemného vnímá ČSSD jako nesouhlas s regulací nájemného. To je však bohužel absolutní nepochopení.
Není motivem spíš to, že by Motejl kandidoval proti Miloši Zemanovi? Ne. Primárně jde opravdu o nájemné. Druhý problém je, že někteří starší sociální demokraté nesprávně interpretují jeho krátké účinkování na Nejvyšším soudě v roce 1968. Z něj byl přitom vyhozen.
Měl jste radost, když Miloš Zeman vypadl v prvním kole druhé volby? Neměl, byla to ostuda. Samozřejmě byla chyba, že byl nominován, když nebylo dopředu jasné, že bude zvolen. To, jakým způsobem se to provedlo, bylo opravdu ostudné.
Volil jste ho? Samozřejmě.
Samozřejmě? Promiňte, při tom, jak se ČSSD chovala při volbě prezidenta, to nezní jako samozřejmost. V Senátu, kde jsem volil já, dostal opravdu jen šest hlasů. Ale to bylo na základě jeho přání. Den před volbou nás žádal, abychom aspoň pět hlasů dali Jaroslavě Moserové. Hrál stejnou taktiku jako ostatní proti němu: chtěl, aby byl Klaus vyřazen v obou komorách. Pak by mohl teprve jednat s ODS o její hlasy třeba za to, že se Václav Klaus stane zástupcem České republiky ve Světové bance. Ale to je jen moje spekulace.
Můžete už jasně říci, jestli budete kandidovat na prezidenta?
Divím se vaší otázce. Víc než osm měsíců opakovaně zdůrazňuji: nechci kandidovat na prezidenta.To, co se dělo tento týden, bylo stále ve stejném duchu: poslancům jsem řekl, že nepřijímám žádnou kandidaturu a že jen souhlasím, že mohu být zařazen do eventuálního průzkumu názorů uvnitř klubu ČSSD. Nepovažuji za příliš šťastný postup představitelů ČSSD po marné druhé volbě. Začali napřed jednat s koaličními partnery a navrhovat jim jména, která vůbec neměla být projednána v klubu. Měli jsme vygenerovat pět deset jmen, nezveřejňovat je a až po debatách v našem klubu začít jednat s koaličními partnery. Opačný postup nemohl vést k ničemu jinému než k fiasku.
Ale jméno jste k dispozici dal. Co když se ještě zjistí, že jste přijatelný pro všechny poslance a senátory vládní koalice. Půjdete do toho? Mám přímo panickou hrůzu, kdy bude tohle přede mne postaveno jako jakási povinnost k vlasti. Že mi bude řečeno: není nikdo jiný, kdo může zastavit cestu Václava Klause na Hrad. Byla by to nesmírně obtížná situace. Mám desítky pádných argumentů, proč kandidaturu nepřijmout. Považuji třeba práce při rozjíždění skřípějícího vlaku justice za mnohem důležitější pro český stát. Vidím vlastně jediný argument pro: odpočinul bych si.
A to by ve spojení s tlakem "je to vaše povinnost" nestačilo? Mé rozhodnutí se i tím, co se odehrálo tento týden, spíše utvrdilo.
Už jste narazil na problémy uvnitř ČSSD na její cestě "slzavým údolím". Co se musí v ČSSD změnit, aby tahle neslavná etapa skončila?
Obávám se, že odpověď není možná na tak malém prostoru. Asi už před půl rokem jsem řekl: Žijeme v době krize demokracie, a to se projevuje nejen v ČSSD nebo v této zemi. Ze všech stran se stávají elitářské kroužky. Je to taková okresní demokracie: rozhoduje několik funkcionářů. Řeknu příklad. Při komunálních volbách na podzim někteří lidé z ČSSD ve Strakonicích pochopili, že je rozumné dát na kandidátku několik místních opinion lídrů, kteří přitom nejsou v žádné straně: ředitelku muzea a podobně. V primárních volbách byli všichni vyškrtáni.
Problém v ČSSD je možná ještě hlubší: v málokteré straně si její poslanci a senátoři veřejně nadávají při volbě prezidenta. Za dva měsíce je sjezd. Co se tam může odehrát?
Situace v ČSSD je opravdu neutěšená. Představa, že dvěma marnými pokusy zvolit prezidenta projdeme katarzí, dostává trhliny. Jsem přesvědčen, že Vladimír Špidla bude znovu zvolen předsedou, je to i můj kandidát. Ale rozhodující boj se odehraje o pozice místopředsedů. Podle toho, jak budou obsazeny, poznáme, jaká bude tvář ČSSD.
Budete kandidovat na nějakou stranickou funkci?
Určitě ne. Po odchodu Václava Havla jsme z první skupiny Občanského fóra zůstali s Petrem Pithartem a Janem Rumlem ve vrcholové politice sami...
A Václav Klaus?
Ten není ve vrcholové politice, je řadovým poslancem. Přichází prostě doba na výměnu generací. Po dokončení mandátu ve vládě a v Senátu se vrátím ke své právní praxi. Budu-li samozřejmě naživu.
