Myslíte, že kdyby byl předsedou Ústavního soudu někdo jiný, mohl by volební verdikt dopadnout jinak?
Myslím, že Rychetského Ústavní soud je stejně falešná pověra, jako byl předtím Kesslerův Ústavní soud. Předseda soudu nemá proti dalším čtrnácti soudcům žádná privilegia, v každé z tisíce kauz ročně se hlasuje a předsedův hlas má stejnou váhu jako každého jiného soudce. Takže ani rozhodnutí o jednorázovém ústavním zákoně by nebylo jiné, kdybych tam třeba kvůli nemoci nebyl. Poměr třinácti hlasů ku dvěma není sice přímo unikátní, ale jde o velkou shodu. Velmi často máme případy, kdy hlasování vychází daleko těsněji.
Působíte nejen dnes, ale už dlouho dost smutně. Pročpak?
Je pravda, že jsem už dlouhodobě spíš skeptický, někdy až pesimistický. Ani posledních dvacet let, na která jsme se s takovou nadějí a očekáváním těšili, mě přílišným optimismem nenaplňuje. Dá se dokonce říct, že jsem vývojem poněkud zklamán – asi stejně jako mnoho dalších lidí.
Ti však k odpůrcům normalizačního režimu většinou nepatřili. Vy ano. Jak jste se dostal mezi disidenty?
Už před rokem 1968, kdy jsem byl začínajícím učitelem na právnické fakultě, se na mne obrátili studenti Luboš Holeček, Jiří Müller, Jaroslav Bašta, Petruška Šustrová a další. Jejich parta pořádala řadu akcí a od roku 1967 je za to začali vylučovat ze škol. Tehdy jsem s nimi navázal kontakty. Měl jsem ještě vedlejší úvazek jako redaktor Literárních novin, kde jsem se spřátelil s Ludvíkem Vaculíkem, Ivanem Klímou, Petrem Chudožilovem i Petrem Pithartem. S tím jsem se znal už ze střední školy, dnešního Gymnázia Jana Keplera v Praze.
Jak jste se coby právník ocitl v Literárních novinách?
Začal jsem v rubrice čtenářských dopisů, redakce nejspíš usoudila, že není dobré házet je do koše. Formálně jsem byl členem reportážního oddělení, které vedl Ludvík Vaculík.
Slavná éra Literárek brzy skončila. Navíc vás v roce 1970 vyhodili z komunistické strany...
Nevyhodili, já jsem z ní v roce 1969 sám vystoupil. Okamžitě po upálení Jana Palacha.
Takže jste hned vyletěl z místa asistenta na vysoké škole?
Až o rok později při první vlně čistek.
A pak jste dělal právníka v podniku?
To není přesné. Po krátké nezaměstnanosti jsme s přáteli vytvořili zvláštní podnik, obchodní a reklamní kancelář Fortunu, která měla pět pracovníků. Byl tam třeba syn popraveného Rudolfa Slánského, z rozhlasu vyhozený Rudolf Zeman, z Barrandova vyhozený tiskový mluvčí Vladimír Bystrov.
V PĚTI ČÍSLECH66 Tolik mu bylo letos 17. srpna. |
Ruda Slánský vyráběl ježky v kleci, hlavolamy podle románů Jaroslava Foglara, které jsme prodávali na Příkopech. Ruda Zeman natočil jediný reklamní film na nějakou střešní lepenku. Mezitím zrušili našeho zřizovatele, takže nás sloučili s inzertní a reklamní agenturou Mladé fronty. Tam jsem vydržel relativně dlouho. Tehdejšího ředitele z roku 1968 Karla Červinku, jehož bratrem byl místopředseda vlády Antonín Červinka, vyhodili z vydavatelství krátce poté, co bratra z vlády. Někdy v roce 1973 nebo 1974 si šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková všimla, že jsem také zaměstnancem Mladé fronty, byť jakkoliv podřadným. A musel jsem odejít.
Čím jste se živil?
Až do listopadu 1989 jsem byl právníkem stavebního bytového družstva.
Stýská se mi po atmosféře Charty
Patříte k prvním signatářům Charty 77, ty vyhazovali i z dělnických profesí. Jak jste si takové místo udržel?
Je to zásluha dvou lidí v čele družstva. Předsedy inženýra Pecha, jehož za okupace věznili v Terezíně a po válce ho zavřeli i komunisti, a inženýra Karena, bývalého ředitele Ústavu hospodářského práva, který taky zrovna přistál v tom bytovém družstvu. A tahle dvojice dokázala po celou normalizaci manévrovat se Státní bezpečností, která mnohokrát žádala, aby mě vyhodili. Jenže Pech jim pokaždé řekl, že jim vyhoví, ale ať mu to dají písemně. Podobný pokyn nikdy nepřišel. Místo toho dorazil třeba takový, že nesmím v kanceláři sedět sám.
Abyste nesepisoval nějaké samizdaty, což jste pod pseudonymem Jurist stejně dělal. Minimálně pro předlistopadové Lidové noviny.
Psal jsem hlavně do exilových Listů a Tigridova Svědectví.
Kdo vás tam nasměroval?
To je těžké říct, protože my jsme se všichni stále stýkali. Už před Chartou jsme žili v ghettu, ale v něm jsme byli svým způsobem velmi svobodní. Na rozdíl od ostatních lidí od nás nikdo neočekával, a tedy ani nevyžadoval účast ve volbách, prvomájových průvodech nebo při socialistických závazcích. Sice jsme nemohli jet ani do NDR nebo Maďarska...
... sebrali vám pas?
Ano, ale jinak jsme žili volnější a pestřejší život než ostatní občané Československa. Třeba každé první pondělí v měsíci jsme se scházeli u Ivana Klímy se Sašou Klimentem, Pavlem Kohoutem a dalšími, kteří četli ze svých nových věcí. Státní bezpečnost o tom samozřejmě věděla.
Nestýská se vám po těch dobách?
Stýská se mi po atmosféře uvnitř Charty. Po toleranci i respektu, kde přes rozdílnost názorů neexistovaly urážky a osobní výpady. Naopak prostředí, do kterého jsme byli zahnáni, nám poskytovalo kromě větší svobody i pevnější, přátelské vztahy. Což se po listopadu 1989 zhroutilo, protože jsme se rozprskli po různých postech. Ludvíka Vaculíka vídám jednou za tři roky, Ivana Klímu sice častěji, ale s většinou přátel se úzké kontakty narušily. Hlavně kvůli časové tísni.
A není to dáno i změnou názorů?
Vidíte, to je zajímavé. Třebaže uvnitř Charty jsem míval docela problém s Petrem Uhlem, například s mírou jeho konspiračních metod, bylo pro mne jedním z velmi příjemných poznání, jak po listopadu 1989 nezměnil své názory.
U jiných přátel vás jejich změněná stanoviska mrzí?
Prodělali jsme zajímavý vývoj. K příjemným setkáním po letech patřilo to s Pavlem Kohoutem a jeho ženou Jelenou. Když odjížděli v roce 1979 na pozvání Burgtheatru do Vídně, bylo vcelku jisté, že jim režim neumožní návrat, i když mi bylo jasné, že o to bude Pavel Kohout usilovat třeba seskokem pomocí padáku někam do středních Čech. Těsně před odjezdem si se mnou dal schůzku v Klášterní vinárně, kde mi předal obálku s několika tisíci korunami a poprosil mě, abych peníze rozdělil mezi vězněné a pronásledované. A zdůraznil, že si nepřeje, aby ti lidé věděli, že peníze jsou od něho. Takže představa, že Kohout byl vždycky především mužem velkých gest, je poněkud zkreslená. Pokud dělal velká gesta, nedá se říct, že by usiloval o vlastní slávu – jako právě v tomto případě.
Co jako signatář Charty cítíte k těm, kteří podepsali antichartu?
Nemá smysl vynášet paušální odsudky. Přiblížím vám to na příkladu. Když jsem se v lednu 1990 stal generálním prokurátorem, odvolal jsem náměstky, krajské prokurátory i ředitele odboru, a to hned během prvních hodin. Věděl jsem, že až je poznám a budu vědět, kdo má postižené dítě, čí manželka má rakovinu a tak dál, nebudu toho už schopen. Proto dnes nedokážu odsoudit lidi, kteří podepsali antichartu. Mimochodem si myslím, že i v disentu se řada lidí ocitla spíše náhodou. Státní bezpečnost potřebovala nepřátele, na nichž by mohla pracovat. A hodně lidí do disentu dotlačila.
Nešlo zřejmě jen o ty odebrané pasy?
Vypadá to jako maličkosti, ale brali nám i řidičské průkazy nebo technické průkazy od vozidla. A když já jsem nic takového neměl, vzali mi po Chartě alespoň občanský průkaz. Se směšným odůvodněním, že jsem změnil podobu. Kdo měl invalidní důchod, přišel o něj. A to ještě lidé v centrech měli posilu i jistou míru anonymity v houfu ostatních disidentů. Zato jeden z mých největších přátel, Ladislav Lis, zbyl jako jediný disident v severních Čechách, když další zdejší chartistku-lékařku vyhodili v době její hospitalizace kvůli rizikovému těhotenství z nemocnice, takže pak v autobuse potratila. Nezapomenu, jak strašně Ladislava a jeho rodinu pronásledovali. Zavřeli ho třeba za to, že jeho ovce údajně spásaly kolchozní trávu. Když jsem k němu do Pekla přijel ovce nakrmit a otevřel vrata, rozeběhly se pak rovnou do ječmene.
Stýská se vám po rytířském chování. Co říkáte současné politice?
Dnešní doba se posunula do pragmatičtějších poloh. Velice mi schází ohromná vzájemná důvěra i solidarita, v níž jsme žili v disentu.
Viděl jste televizní debatu hlavních stranických představitelů u Václava Moravce v den, kdy sociální demokracie odmítla listopadové volby?
Ne, to opravdu ne.
Proč jsem byl v KSČ
Vaši rodiče byli právníci?
Ano, otec obhajoval po roce 1968 některé disidenty, pak ho za to vyhodili, takže pracoval jako právník v Bílé labuti. Maminka, úřednice s právním vzděláním, po roce 1968 odešla z komunistické strany a do důchodu. Také starší sestra vystudovala práva a já ji jako poslední z rodu následoval.
ŘÍKÁ SE O NĚM...... že mění své názory Pavel Rychetský je každopádně noblesní muž. Při osobním setkání až úzkostlivě slušný. A opatrný. Váží slova, nadarmo nemá právnické vzdělání i trénink. Sám přiznává, že ho snadno ovlivní soucit s druhým. Den po "zrušení" voleb působil unaveně a smutně. Jakmile jsme však zabrousili k hodnotám vycházejícím z disentu před rokem 1989, viditelně pookřál. A fotografka mohla výjimečně zachytit i jeho usmívající se tvář. |
Tvrdím, že šlo o nejlepší období této školy, jaké si lze vůbec představit. A to od konce druhé světové války až dodnes. Uvolnění v šedesátých letech se projevovalo především v uměleckých svazech a v akademickém prostředí. Navíc komunisti po únoru 1948 zlikvidovali sice všechny, které považovali za nepřátele, ale mnohé z těch, kteří unikli šibenici, poslali za trest učit na vysokou školu. Tuhle chybu už za normalizace nezopakovali.
Vaše generace tedy měla štěstí na pedagogy.
Je to tak. Mezi léty 1961 až 1966 mě učily skutečné osobnosti evropského formátu, které by normálně zastávaly vysoké politické funkce. Například Vladimír Outrata, jehož bratr Eduard byl za války členem londýnské Benešovy vlády a v padesátých letech ho zavřeli. Nebo Pavel Levitt, který jako jediný z rodiny přežil Osvětim. Nebo člen západní armády, který bojoval u Tobruku. A tak dále. Navíc to byli lidé, jejichž původ jim dával v krutých padesátých letech jen malou naději. Na škole zázračně přežili. To bylo mé životní štěstí, protože jen dýchat vzduch s těmito osobnostmi bylo důležitější, než co se tam učilo. Zato po roce 1968 vyhodili z univerzity i tělocvikáře.
Lidé vám stále vyčítají, že i vy jste byl v KSČ.
Do strany jsem vstoupil v roce 1966 pod dojmem, který se později ukázal jako správný. Že jde o jediné místo, kde lze pozitivně ovlivnit poměry. Všichni lidi, které jsem považoval za svůj vzor, Vaculík, Klíma, Karel Kosík nebo Milan Kundera, v té straně představovali křídlo, které usilovalo o změny.
Pronásledovaný katolický básník Zdeněk Rotrekl říká, že viníci z padesátých let si koncem let šedesátých zadělali na to, aby se z nich v sedmdesátých letech staly oběti normalizace.
Velmi zjednodušeně řečeno lze říci, že to byla jakási forma jejich pokání. Tihle lidé měli tu smůlu, že byli o několik let nebo o generaci starší, takže zažili Mnichov se zradou západních demokracií, okupaci a koncentráky i osvobození. Ztratili víru v klasickou formu prvorepublikové demokracie a hledali pro sebe nové, atraktivnější cesty. Při revolučních událostech v Maďarsku v roce 1956 měli několik možností – a oni se rozhodli tenhle systém změnit. Pamatuju vášnivé debaty u Petra Pitharta koncem šedesátých let, kdy padla poznámka: "Proboha, to se chcete v cestě za demokracií spojit s lidmi aktivními v poúnorových dobách?" Na což Petr opáčil: "A je tady někdo jiný?"
Má Václav Klaus přátele?
Po roce 1989 se všechno znovu přeskupilo. Jaké spojence jste tehdy hledal?
Na něco takového nebyl čas. Dnes trávím celý týden v Brně a na víkendy přijíždím domů, kde mi žena říká: "Vždyť ty jsi teď pořád doma." Za posledních dvacet let jsem skoro neměl volný víkend, žádný čas k setkání s přáteli. Ani v lednu 1990 po příchodu na generální prokuraturu, kde jsem vůči sobě cítil velké nepřátelství, ani na další vládní posty jsem si nikoho ze svých přátel do významných funkcí nepřivedl. Jenom manželka Ládi Lise Alenka mi nějakou dobu dělala sekretářku.
Myslím polistopadové známé. Přátelil jste se přece s Václavem Klausem?
To je nepřesné. Sešli jsme se v listopadu 1989 ve sklepě Laterny magiky při počátcích Občanského fóra, ale termín přátelství bych si netroufl použít. Snad kromě Karla Dyby nebo po jistou dobu Tomáše Ježka ani nevím, jestli se dá o někom říct, že by ho Václav Klaus považoval za přítele. Náš vztah byl založen na vzájemném respektu, ale přátelství z toho nikdy nebylo.
Takže názorový rozchod s Václavem Klausem vás nebolí?
Nerad bych mluvil konkrétně o panu prezidentovi, neboť není jediný, kdo po rozhodnutí Ústavního soudu těžko ovládl emoce. Jistěže mě to mrzelo, ale líto mi bylo spíš těch, kteří ty výroky vynášeli. Protože i oni si snad časem uvědomí, jak tím v klasické demokratické společnosti škodí zejména sobě.
Vás opravdu neláká vrátit jim to stejně? Jak to děláte?
Když cítím, že se mě emoce příliš zmocňují, pustím si na počítači šachy a hraju několik partií s imaginárním virtuálním protivníkem.
