Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ruští Skopci se v touze po spáse kastrovali, rozprášil je až Stalin

Seriál   17:21aktualizováno  17:21
V Rusku v 19. století žily desetitisíce lidí, kteří se dobrovolně nechali vykastrovat. Věřili, že se tak zbaví tělesného chtíče a odčiní prvotní hřích. Takzvaní Skopci postupem času získali značnou moc, kterou ukončil až nástup bolševiků. Jejich příběh vám přináší další díl seriálu Sekty, kulty, mesiáši.

Kastráti z ruské sekty Skopců na nedatované fotografii | foto:  CC-BY-ND, Creative Commons

Přestože oficiálním náboženstvím ruské říše bylo pravoslaví, náboženská různorodost impéria byla obrovská. Sibiřští kočovníci uctívali šamany, obyvatelé jihu říše se hlásili k islámu, v polských provinciích žili katolíci a židé a obyvatelé Pobaltí se hlásili k protestanství.

Sekty, kulty, mesiáši

Ani pravoslavná církev nebyla jednotná. V polovině 17. století někteří věřící odmítli liturgické reformy a odebrali se do odlehlých koutů říše, kde zakládali své vesnice a města. Mezi takzvanými starověrci se postupem času uchytily apokalyptické vize a asketické praktiky. Carská moc pravoslavné heretiky krutě pronásledovala, jejich víru však nikdy nezlomila.

Sto let po Starověrcích se v ruské říši objevila nová sekta. Vydělila se z asketického hnutí Chlystů, která se vyznačovalo extatickými tanci, odporem k duchovenstvu a sklony k flagelantsví. Nová sekta svoji askezi dovedla ještě dál: její stoupenci věřili, že se musí zcela osvobodit od tělesného hříchu, a proto se nechali dobrovolně kastrovat.

I když sami sebe nazývali „Praví křesťané“ nebo „Bílé holubice“, ostatní je označovali jednoduše za „kastrované“ (v ruštině skopci) a sekta toto označení časem přijala.

Kristus je probuzen

Většina informací o Skopcích, které máme dnes k dispozici, pochází z policejních spisů. První takový záznam je z roku 1771, kdy se carští vyšetřovatelé zabývali případem třinácti kastrátů v Orlovské gubernii. Přesvědčit je k tomu měl muž jménem Kondratij Selivanov, který je všeobecně považován za zakladatele sekty.

Fotogalerie

Rituální kastrace byla pro Skopce jediným způsobem, jak v tomto světě dosáhnout vykoupení, píše v knize Castration and the Heavenly Kingdom: A Russian Folktale historička Laura Engelsteinová.

Od tělesného pokušení se mohli osvobodit muži i ženy. Muži toho dosáhli během rituálu, při kterém jim některý z jejich druhů podvázal šourek, varlata odřízl a ránu vypálil či pomazal hojivou mastí. Když bylo hotovo, kastrující souvěrec vykřikl: „Kristus je probuzen!“ Pokud muži chtěli dosáhnout ještě vyššího stupně čistoty, museli si nechat odstranit celý penis.

V případě žen rituál spočíval v odstranění bradavek, celých prsou či vyčnívajících částí genitálií. Nečisté části těla Skopci pálili v peci. Řezání lidských genitálií nijak neodlišovali od kastrace býků či koní. „Provádějí kastraci stejným způsobem, jako když vezmou do ruky nůž a zaříznou kuře,“ nechal se slyšet jeden z nich.

Kastraci však nemuseli podstoupit všichni členové sekty. Někteří nemohli vystát bolest, jiní se zase obávali přísného trestu, který by následoval, kdyby carská moc odhalila jejich chybějící mužství. Tresty byly přísné. Skopci většinou končili v sibiřském vyhnanství nebo na nucených pracích. V jiných případech si mužští příslušníci sekty museli obléknout ženské šaty a s šaškovskou čepicí na hlavě putovat od vesnice k vesnici. Represe však Skopce od jejich víry neodradily.

Středobodem této víry byla legenda o vyhnání z Ráje. Podle Skopců totiž varlata a ňadra vznikla z půlek zakázaného ovoce, které Adam a Eva požili. Stoupenci sekty proto měli za to, že když se těchto „nečistých“ částí těla zbaví, vrátí se do doby před prvotním hříchem.

Radenie

Život plný odříkání ozvláštňovaly pouze extatické tance, takzvané radenie, jejichž podobu podle Skopců určil už sám Bůh. Doprovázely je modlitby, zpěv a prorocké výkřiky.

„Na tom místě byla kmotra, stará, ale pořád zdravá žena, a prorokyně. Čtyři z nich vstoupily do místnosti; byly to bledé, ale silné a pohledné dívky. Poklonily se Spasiteli, přijaly jeho požehnání a postavily se do kruhu držíce se za ruce. Když to Spasitel povolil, začaly se točit - jako vířící kolo. Pokračovaly v točení a nezačaly zpívat, ale výt. Čtyři muži, kteří seděli na lavici a na rukou měli kožené rukavice, jim začali s vervou tleskat,“ popsal jeden ze svědků radenie.

Právě ono víření bylo jednou z nejdůležitějších částí rituálu. Odehrávalo se v bohatě zdobených místnostech s těžkými koberci a obrazy andělů a světců, popisují ruští historici Irina Tulepová a Jevgenij Torčinov. Uprostřed místnosti byla postel s několika pokrývkami, na které ležel muž oděný v tenké košili.

Jeho společníci, kteří na sobě měli pouze dlouhé bílé košile, ho nazývali Bůh. Během víření tancovali kolem něj, klaněli se mu a tleskali do rytmu písní. „Je s námi, náš pán, Duch svatý! Ježíši Kriste, naše Světlo, buď k nám milosrdný! Ty, matko, jež jsi porodila Boha, naše Světlo, buď k nám milosrdná! A zachraň nás, Boží lid, který se modlí na zemi,“ zpívali. Celý rituál trval několik hodin.

Pro toto dogma našli oporu i v Bibli, konkrétně v 19. kapitole Matoušova evangelia: „Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi stali sami pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme“.

Jakoukoli formu chtíče Skopci považovali za nástroj ďábla. Vyhýbali se alkoholu, chuťově výrazným pokrmům a samozřejmě čemukoli spojenému s plozením potomstva. Penis označovali za „klíč k propasti“, přičemž onou propastí byla pochva. Manželství bylo pro Skopce zcela zapovězené.

Klub bohatých

K sektě se postupem času přidala řada bohatých kupců a sedláků, kteří toužili po duševním vykoupení. Ruský novinář Kirilll Novikov připomíná proces z roku 1772, při kterém před soudem stanulo několik bohatých farmářů obviněných z kacířství. Jeden z nich, eunuch Jakovlev, podle dobové zprávy vlastnil dvě chalupy, deset koní, sedm krav, patnáct ovcí a pět prasat. Takových sedláků byly tehdy mezi 246 obviněnými desítky.

Kupci a sedláci navíc ke kastraci častou přemluvili i své nevolníky, chudé příbuzenstvo či své dlužníky. Příslušnost k sektě totiž s sebou nesla nezpochybnitelné ekonomické výhody. Kastráti nemuseli živit děti, díky asketickému způsobu života příliš neutráceli a tak se jim často podařilo nastřádat značné bohatství.

A protože neměli žádné potomky, ustavil se v sektě zvyk, že po zemřelém Skopci dědí vždy jiný Skopec. Podle Novikova tak sekta získala pověst jakéhosi klubu boháčů, což do jejích řad na počátku 19. století přivedlo řadu nových zájemců.

Sekta nelákala jen sedláky a mužiky. Její vedoucí představitelé mnohdy pocházeli z řad carských úředníků, kupců, vojáků, i šlechticů. Známý je případ petrohradského kapitána Borise Sozonoviče, který v roce 1818 sám vykastroval třicet vojáků ze své roty. Za trest byl poslán do kláštera.

Z blázince mezi aristokraty

Zvláštní kapitolou je postava zakladatele sekty Kondratije Selivanova. Tento rolník, který se prohlásil Bohem nad Bohy a králem všech králů, své stoupence přesvědčil, že je Synem Božím. Carské úřady tomu však neuvěřily a Selivanov v roce 1772 putoval do vyhnanství v Irkutsku na Sibiři. Jeho učení však během jeho exilu nezaniklo - právě naopak.

Skopci v umění

O křesťanské sektě kastrátů, která v roce 1919 žije v zapadlém sibiřském městečku, pojednává román Sibiřské drama Jamese Meeka. I když autor v románu Skopce nejmenuje, později přiznal, že se jejich komunitou inspiroval. Za zmínku stojí, že se Skopci v městečku žijí také Češi, kteří se tam probili z evropské fronty.

Ve svém slavném románu Idiot o sektě mluví i Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Americká hudební skupina Mr. Bungle ji zmiňuje v písni Vanity Fair.

Mezi jeho věrnými se rozšířila pověst, že Selivanov trpící ve vyhnanství je ve skutečnosti car Petr III., kterého v roce 1762 nechala zavraždit jeho žena, pozdější carevna Kateřina Veliká. Skopci však věřili, že car žije, jednou se vrátí a jeho návrat bude provázet zlatý déšť.

Když se Selivanov po více než dvaceti letech v exilu objevil v Moskvě, této pověsti šikovně využil a předstoupil před cara Pavla I. „Ty jsi můj otec?“ zeptal se vůdce kastrátů vladař. „Nejsem otec hříchu,“ odvětil Selivanov. „Dej se mojí cestou a já tě přijmu za syna,“ vyzval panovníka. Tomu se však do kastrace nijak nechtělo a Selivanova nechal zavřít do blázince.

Pobyl tam jen pár let. Když na trůn nastoupil hluboce věřící Alexandr I., opustil Selivanov zdi léčebny a v Petrohradě navázal kontakty s aristokratickými kruhy, v nichž byl pravoslavný mysticismus právě v módě. V roce 1815 dokonce požehnal carovi v jeho tažení proti Napoleonovi, za což dostal tři bohatě vyšívané kabáty.

Skopcům se dostalo nebývalých privilegií a Selivanovi lidé pronikli do vysokých úřadů. Práh domu, kde se jeho stoupenci zmítali v extatických tancích a kastrovali nové členy sekty, nesměl překročit žádný policista. Guru kleštěnců však nakonec zašel příliš daleko.

Když car dostal na stůl návrh reformy, podle které by se Selivanov stal jeho duchovním pánem a gubernátoři, generálové a ministři by se rekrutovali z řad Skopců, řekl dost. V roce 1820 byl Selivanov zatčen a poslán do kláštera, kde o dvanáct let později zemřel. Dožil se prý více než stovky let.

Lichváři

Jeho smrtí sekta nezanikla, Skopci se však od té doby ocitali před soudem častěji než dřív. Například zpráva deníku The New York Times z roku 1910 zmiňuje proces v Charkově, ve kterém soudce rozhodoval o osudu 141 lidí, včetně 67 žen ve věku od 14 do 85 let.

Více než sto let stará zpráva ukazuje sektu jako spolek lichvářů, k němuž se přidávali i Rusové, kteří kvůli jejich půjčkám zkrachovali. Vláda se podle článku snažila sektu, která tou dobou mohla mít po celém Rusku až sto tisíc členů, zcela zničit.

Soumrak Skopců nastal až s nástupem bolševiků, kteří se rozhodli náboženství neprosto eliminovat. Definitivní konec pak znamenal velký proces se sektáři uspořádaný v roce 1929 v Leningradu v rámci Stalinova tažení proti církvím.

Následovníci Skopců podle některých historiků stále žijí v Rumunsku, kde se připojili k Lipovanům, místní větvi ruských Starověrců. Slavný rumunský dramatik Ion Luca Caragiale jednou napsal, že počátkem 19. století všechny drožky v Bukurešti svého času provozovali Skopci.







Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.