Je středa, blíží se poledne a my na vlastní oči vidíme, jak Rusové nedrží slovo a porušují dohodu o příměří uzavřenou s Gruzií. Podle té by ve městě Gori na gruzínském území neměli být. - přečtěte si Rusové pronikají k Tbilisi, žádné příměří neplatí, zuří Saakšvili
Možná až dvě stovky vojáků dorazily na dvaceti, snad pětadvaceti obrněných transportérech a bojových vozidlech. "Přijeli jsme z Čečenska, cesta trvala čtyři dny," vypráví jeden ruských z vojáků, zatímco jeho kolega ve slaměném klobouku s potěšením kvituje, že jsme Češi.
"Ne, nevíme, kam pojedeme. Zatím nemáme žádné rozkazy," vysvětluje přátelsky voják, v jehož očích je zřejmá nejen vzdálenost, kterou z Čečenska urazil, ale patrně i alkohol, jejž cestou spotřeboval.
Vtom se ozve střelba: naštěstí jde jen o obvyklou zábavu vojáků, kteří se zabydlují v gruzínských ubikacích. A to důkladně. Po zemi se válejí nepotřebné předměty, ty zajímavé patrně skončily v kapsách dobyvatelů.
Kdo vás sem pozval? Saakašvili?
Na ruské vojáky nás upozornil dým, který se vznášel nad okrajem města. "To Rusové rabují," prohodil lakonicky postarší obyvatel Gori, který nás poslal směrem k vojenské základně.
Když jsme s českými kolegy nabyli dojmu, že můžeme ruského důstojníka požádat o povolení fotografovat a točit, nastaly nám vážné problémy. Nepřišel oficír, ale krajně nervózní voják, který se na nás uštěpačně obořil: "Kdo vás sem pozval, snad to byl Saakašvili, ne?"
Štiplavá poznámka o Rusy nenáviděném gruzínském prezidentovi s křestním jménem Michail nás přiměla k odchodu, který se ukázal jako prozíravý. Naši čeští kolegové – Marek Hudema a Tomáš Tesař z časopisu Reflex a Ondřej Pořízek a Martin Solár z televize Z1 – byli včera odpoledne v Gori oloupeni, podle všeho příslušníky nepravidelných milicí z Jižní Osetie. - čtěte Čeští novináři byli přepadeni v Gruzii, jsou v pořádku
Z těch mají obyčejní Gruzínci největší strach: domnívají se, že právě tito muži mohou spolu s proruskými čečenskými bojovníky za většinu zločinů, z nichž loupež alespoň podle tbiliských médií nepatří k těm nejhorším.
Podle posledních zpráv se čeští novináři nejprve uchýlili pod ochranu pravidelných ruských jednotek, jejichž velitel přislíbil jejich případ zdárně vyřešit. Podle důvěryhodných zdrojů se ruští vojáci i s českými reportéry dostali pod palbu, patrně gruzínskou, která jim znemožnila opustit nebezpečnou zónu.
Nakonec se ruským obrněným vozem dostali zřejmě na dohled gruzínské strany. Tam zdárně došli a posléze stopli sanitní vůz, který je odvezl do Tbilisi.
Přišla mouka, bude chleba
Do Gori se včera navzdory neklidu dostala humanitární pomoc. "Je to dar soukromé firmy, mouka, ze které zdejší pekaři upečou chleba. Ten potom rozdá zdejší kněz," vysvětluje umouněný řidič Alexander, který tolik potřebnou mouku do Gori přivezl.
Kolem kostela právě procházeli pravoslavní duchovní, kteří cestu kropili svěcenou vodou. "Aby byl mír," říkali. "Doufám, že nás Rusové nechají na pokoji, vždyť jsou stejné víry jako my," dodal jeden ze starců, kteří u pravoslavné svatyně čekali na chléb.
Vlajka EU napospas
Strach z Rusů potlačovala i zdravotnice Marina. "Vždyť i oni potřebují doktory, sestry, pomoc," vysvětluje v suterénu vojenské nemocnice, která leží nedaleko centra Gori. Včera se zde sešly dvě desítky personálu naposledy, zdravotníci odjeli pomáhat na gruzínské území. "My jsme jen pomáhali, vojákům i civilistům," říká zdravotník David Gvinašvili.
Před odjezdem lékaři sundali gruzínskou vlajku – bílou s pěti červenými kříži – zatímco evropskou se zlatými hvězdami nechali větru napospas. Modrá zástava Unie, v Gruzii oblíbenější než ve většině evropských zemí, symbolizovala Západ jako takový. A ten podle řady Gruzínců zradil. Mělo to být symbolické gesto?
Patrně ne.
Při odjezdu z nemocnice se ozývala palba z ručních zbraní. Nikdo nevěděl, kdo a kde střílel. Jisté je, že odchod zdravotníků i novinářů to urychlilo. Na opět prchající obyvatele Gori čekaly nad městem u benzinové pumpy celé houfy novinářů. "Nechte nás být! Kde jste byli, když na nás stříleli?" rozkřikl se na ně muž se sportovní taškou, v níž se svojí ženou vláčel svůj majetek.
Stejně nešťastní, méně vyčítaví jsou uprchlíci, kteří už dříve utekli do Mcchety, duchovního centra Gruzie nedaleko Tbilisi. Na lůžkách pod plátěnými stany tu odpočívají obvykle jen desítky lidí, ostatní uprchlíci nacházejí útočiště u příbuzných.
"Odešli jsme z Gori už před několika dny. Místní lidé jsou hodní: nosí nám oblečení, jídlo, hračky. Starají se i úřady, ale doma je doma," říká Šorina Kaparajeva. Jiný uprchlík mě prosí o pomoc, v Gori zanechal ženu i děti. Stojí vedle mě a pláče.
Slibuji, že mu pošlu kontakt na Červený kříž, agentury OSN, gruzínskou vládu. Vím, že mu tyto kontakty asi nepomohou, že obyčejní lidé trpí válkami nejvíce a nejdéle. Ale kontakty mu dávám.
