Rusové nikomu nevadili, Američanů se bojíme, říkají lidé z Brd

Uprostřed brdských lesů, v místech, kde měli kasárny sovětští vojáci, kteří zde hlídali sklad jaderné munice, má stát radarová základna. MF DNES přináší reportáž z brdských vesnic, kde lidé na ruské vojáky nevzpomínají ve zlém a bojí se příchodu Američanů.

Louka ve vojenském prostoru Brdy v blízkosti obce Míšov, kde by v budoucnu měl stát radar. | foto: Dan Materna, MF DNES

Rusy jste se slávou odsunuli a teď nám sem chcete strčit Američany! Tak dnes reaguje většina obyvatel vesnic v jihozápadní části vojenského újezdu v Brdech, kde má stát americký radar.

Nijak je neuklidnilo, že summit NATO v Bukurešti vybudování protiraketové obrany podpořil.

Zejména ti dříve narození, kteří žijí v blízkosti kopce, na němž by měl radar stát, stále opakují: Nechceme ho!

Že jsou Američané spojenci a České republice nejednou pomohli? "A v čem? Došli jen do Plzně a udělali nálet na škodovku,“ oponuje například starosta obce Vísky Lubomír Fiala (nezávislý).

MF DNES objela několik vesnic, které mají k radaru nejblíž. Dříve zde byla ruská posádka, která hlídala sklad jaderné munice. Srovnávat přítomnost sovětské a americké armády dost dobře nejde.

Lidé dnes navíc mohou proti vojskům bez obav protestovat. A řada obyvatel brdských vesniček shodně říká: Mít "za domem“ americké vojáky bude horší, než když tam byli Sověti.

Rusové nám nevadili
Ve Vojenském újezdu Brdy pobývalo před rokem 1989 několik set ruských vojáků s rodinami. Hlídali tu jaderný sklad vybudovaný v 60. letech. Americká radarová základna by měla stát ve stejných místech, kde sídlila sovětská posádka.

Ačkoli se hmotné důkazy o přítomnosti jaderných hlavic nikdy nenašly, podle historika Pavla Minaříka je velmi pravděpodobné, že je Rusové ve skladech měli (viz rozhovor). V roce 1991 to potvrdil také tiskový mluvčí sovětského ministerstva zahraničí Jurij Gremitskich, když prohlásil, že "sovětské jednotky rozmístěné v Československu disponovaly nevelkým množstvím jaderné munice“.

Místní z brdských vesnic o tom nepochybují. "Jaderné hlavice tu byly, to víme všichni,“ říká Josef Loukota (nezávislý), starosta obce Borovno.

U sovětské posádky, která sídlila nedaleko obcí Míšov a Borovno, pracovala řada Čechů. Dělali řidiče, správce, obsluhovali místní vodárnu. Ještě dnes hlídá uzavřený objekt bývalých kasáren muž, který v posádce pracoval jako řidič. Do skladišť, kde měla být jaderná munice, měli podle něj přístup jen Sověti.

"Že by Rusové někomu vadili? To jsem nikdy neslyšel,“ říká a nepřeje si být jmenován. Když mu nevadili ruští vojáci, proti těm americkým by něco měl? "Bylo by to horší. Zabrali by větší kus lesa. Prý 400 hektarů,“ vysvětluje.

Oficiální zprávy ale hovoří o 30 hektarech a navíc se jedná o vojenský prostor, kam se nesmí ani dnes. Bývalý řidič sovětsko-československé posádky se zamyslí a pak odpoví: "Nejlepší je, když tu není nikdo. Až se vám ožere v hospodě, rozdíl v tom nebude, jestli je to Američan nebo Rus.“

Podobný názor sdílí důchodce Karel Hrubý z Míšova. Tato obec by měla k radaru nejblíže, asi dva kilometry vzdušnou čarou. "Rusy jsme skoro neviděli. Občas chodili do JZD na brigády. S Američany to bude horší. Zaberou to a nebudeme smět chodit do lesa,“ stěžuje si.

Nabízí se opět argument, že se do vojenského prostoru stejně nesmí: "Ale my tam chodili vždycky,“ rázně odvětí pan Hrubý. Také Stanislava Týcová z obce Skořice říká, že s ruskými vojáky potíže nebyly. "Američany tady nechceme. Ten paprsek, co z radaru půjde... Ať jsme samostatní jako Švýcaři,“ navrhuje paní Týcová.

Američané nás ozáří!
Když bylo v obci Míšov referendum, většina obyvatel se vyslovila proti výstavbě radaru. Jen čtyři "stateční“ řekli: pro. Dnes už nechtějí, aby se jejich jména objevovala v médiích Několikrát totiž poukázali na to, že proti radaru jsou v brdských vesnicích převážně bývalí komunisté a ti, kteří s Rusy měli dobré vztahy.

"Rusové pro ně byli spojenci a Američani nepřátelé. Mají to stále v sobě. Nedivte se, že jim radar vadí,“ říká jeden z mladších obyvatel Míšova. Starosta Fiala ze sousední obce Vísky provozuje na návsi malé Smíšené zboží. Minulou středu, kdy Češi a Američani projednávali radarové dohody, se před jeho obchodem debatovalo. Jak jinak než o radaru. "Rusové? Nikomu nevadili,“ říká starosta Fiala. A co Američani? "Ať si zůstanou doma, my je tady nechceme. Bojíme se, že nás ozáří.“

Do rozhovoru se zapojil muž ve středních letech, který si přišel nakoupit: "Víc pracujte a budete se mít líp. Ne si pořád stěžovat. Mně radar nevadí,“ řekl při placení u pokladny. Starosta Fiala se na něj nelibě podíval: "Tomu se to říká. Nebydlí tady, je chalupář a má tři domy.“

Výjimkou mezi místními staršími je pan Nesnídal z obce Borovno, který u sovětské jednotky dělal správce. Proti radaru kupodivu nic nemá. Jak se tady dříve žilo vedle Rusů? "Majoři chodili na zábavy, český holky s nima tancovaly. Hodně se s nima obchodovalo. Z Ruska vozili digitálky a rádia. Lidi s nima vycházeli, protože z nich byl dobrý kšeft. Bylo tu víc hospod a obchodů,“ popisuje bývalý správce.

Že se za komunismu s ruskými vojáky čile "načerno“ obchodovalo, potvrzují i v ostatních vojenských újezdech, kde Sověti tábořili. "Rusové zásobovali vesnice cementem, uhlím, naftou a mrazáky,“ popisuje Jindřich Machala, bývalý lesník ve vojenském prostoru Libavá na severní Moravě.

Aleš Kubeš, bývalý důstojník z vojenského prostoru Milovice, kde byl sovětský hlavní stan, ke vztahům Čechů a Rusů podotýká: "Lidé je nejprve nesnášeli, ale časem se ostří otupilo. Velkou roli hrál obchod. Za alkohol byli Rusové ochotni prodat cokoli.“

"Proamerický“ starosta
O obcích kolem brdského vojenského prostoru se traduje, že jsou proti radaru. Je to dáno i tím, že nejhlasitěji se projevuje starosta obce Trokavec Jan Neoral, který kandiduje za ČSSD v krajských volbách. Ne všichni ale jeho názor sdílí.

Například starosta Spáleného Poříčí Pavel Čížek (byl na kandidátce SNK-ED). "Proti radaru jsou hlavně současní nebo bývalí komunisté. Já jsem spíš pro radar,“ říká Čížek. Také on si pamatuje na dobu, kdy v nedaleké posádce sídlili sovětští vojáci. "Měli jsme strach, v noci tu jezdila velká auta, prý s raketami. Komunisté se s Rusy družili a kšeftařili,“ vzpomíná Čížek.

A jak by se podle něj mohla lišit sovětská a americká posádka? "Tehdy nikdo nevěděl, co tady Rusové dělali. Amerických vojáků by mělo být málo a většina budou civilní specialisté. Když jsem nedávno jednal s vysoce postavenými Američany, byli velmi otevření,“ uvádí starosta.

Tehdy a dnes
Sovětská vojska v době komunismu a jedna americká posádka v současnosti jsou samozřejmě obtížně srovnatelné veličiny. Lze ale připomenout, že proti ruským vojákům se v minulosti kromě několika odvážlivců z řad disidentů nikdo jiný nepostavil.

Sovětská armáda okupovala Československo více než dvacet let. I s rodinami tady žilo přes sto tisíc vojáků. Vybydleli domy a poničili přírodu.

Jejich přítomnost stála bývalou ČSSR hodně peněz. Jen výstavba tří jaderných skladů, z nichž jeden stojí v Brdech, stálo podle vojenského historika Pavla Minaříka 430 milionů československých korun.

Amerických vojáků a radarového personálu má být nejvíce sto padesát. Vybudování základny si budou platit sami.

. Historik: Jaderné hlavice na našem území nejspíš byly

Je vysoce pravděpodobné, že si Sověti do bývalého Československa přivezli jaderné hlavice, ale hmotné důkazy k tomu nejsou,“ říká historik Pavel Minařík z Vojenského ústředního archivu.

Ví se, kolik sovětských vojáků na československém území pobývalo? Některé odhady hovoří o půl milionu Rusů.
Při okupaci 21. srpna 1968 vstoupilo na naše území okolo 20 divizí sovětské armády. Další byly připraveny v blízkosti hranic a měly přijít ve druhé vlně. Dále to byly tři polské divize, jedna maďarská a dva bulharské pluky. Velení československé armády odhadovalo, že první vlnu intervenčních vojsk tvořilo asi 150 tisíc vojáků. Dnes se hovoří až o půl milionu, což považuji za nadhodnocené. Většina sovětských vojáků a všichni příslušníci polské, maďarské a bulharské armády ČSSR opustili do začátku listopadu. Pět sovětských divizí zde zůstalo na základě Dohody o dočasném pobytu z října 1968.

Kolik vojáků to tedy bylo?
Dohoda umožňovala přítomnost až 75 tisíc mužů. Vycházíme-li z čísel zveřejněných při odsunu sovětských vojsk v letech 1990 až 1991, tak Československo tehdy opustilo v 925 transportech 73 500 vojáků a 39 tisíc rodinných příslušníků. Protože v roce 1989 bylo v předstihu odsunuto 1 500 vojáků, je zřejmé, že kvóta stanovená dohodou byla maximálně využita.

Jak to bylo s jadernými zbraněmi?
První tajné smlouvy o dodávkách raketové techniky schopné provádět jaderné údery na pozemní cíle Československo podepsalo již v roce 1961 a 1963. V případě „mimořádných událostí“ měly být do ČSSR dodány jaderné hlavice uskladněné na sovětském území. Při optimálních podmínkách smlouvy se předpokládalo jejich dodání a zkompletování s jadernými nosiči za 18 až 22 hodin. Kromě toho Sověti naší armádě stanovili náročný úkol pro vedení operací v případě vypuknutí válečného konfliktu. Když jsme si stěžovali na jeho nereálnost, nabídli nám dislokaci několika sovětských divizí, což jsme nevyslyšeli až do srpna 1968. Přesto si Moskva dokázala v polovině 60. let vynutit podpis dohody o rozmístění sovětských raketových útvarů a vybudování jaderných depotů na našem území.

Kde jaderné sklady stály?
Byly vybrány tři lokality: Bělá pod Bezdězem ve vojenském prostoru Mimoň, Míšov-Borovno v Brdech a vojenský prostor Červený Újezd u Bíliny. Utajené depoty byly mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na našem území po srpnové intervenci. Podléhaly výlučně generálnímu štábu v Moskvě a ten také rozhodoval o případném předání jaderných hlavic. Československá generalita do těchto objektů neměla přístup. Současně s dohodou o rozmístění základen s jadernými hlavicemi na území ČSSR byla uzavřena ještě jedna. Náčelníci generálních štábů podepsali protokol o utajení nejen obsahu, ale i samotné existence takovéto smlouvy. S textem smlouvy se dnes můžeme seznámit v knize Petra Luňáka Plánování nemyslitelného.

Proč nelze s určitostí říct, že v těchto depotech byly jaderné hlavice?
Protože nemáme žádné materiální důkazy. Ale skutečnost, že v těchto objektech byla uskladněna jaderná munice, lze nepřímo odvodit ze zvláštního režimu utajení, kterému byly podřízeny a který přesahoval běžné normy stanovené pro provoz a ochranu objektů zvláštní důležitosti. Dalším nepřímým důkazem je i fakt, že v západní Evropě tehdy bylo sedm tisíc jaderných hlavic, z toho pět tisíc v SRN. Není pravděpodobné, že by Sověti ohrozili úspěšnost operací na levém křídle hlavního strategického směru Berlín - Paříž pozdním dodáním jaderné munice. Kromě toho se podle válečných plánů platných v roce 1986 předpokládalo, že náš front během útoku provede téměř 350 jaderných úderů.

Jak to bylo ve vojenském prostoru Libavá, odkud v roce 1988 Sověti odváželi rakety?
Sovětská raketová brigáda OTR SS-22 zde měla vybudována tři palebná postavení. Je pravděpodobné, že disponovala jadernými hlavicemi, o místě a způsobu jejich uložení nemělo však tehdejší velení armády žádné informace. Po převzetí těchto objektů bylo provedeno kontrolní měření radiační situace. Výsledky prokázaly, že nejsou přítomny žádné radioaktivní látky a radiační situace je negativní. Je ale otázka, zda měření provedené naší armádou po odchodu sovětských vojsk lze považovat za relevantní argument. Vždyť by jaderné hlavice ohrožovaly svoji vlastní obsluhu.