Přistoupí-li člověk k dostupným náznakům selektivně, dá se pro ty, kdo jsou dostatečně zoufalí, aby uvěřili, sestavit zpola rozumná argumentace.
Tomu se říká pořádní soupeři
Když se rozpadl Sovětský svaz, Medveděvovi bylo něco přes dvacet, takže je méně "nakažený“ sovětskou mentalitou. Hovoří plynně anglicky, nepochází z prostředí tajných služeb a jako čelný představitel ruského energetického průmyslu téměř deset let přicházel do styku se Západem. Navíc je vzděláním právník - ve škole mu snad vštípili alespoň něco úcty k právnímu řádu - a jeho projevy a rozhovory tak prozatím byly převážně umírněné, ba liberální.
Slova však v natolik byzantinské zemi naneštěstí neznamenají téměř nic. Fakticky bude Medveděv nejkujnějším ruským vůdcem od dob cara Mikuláše II. Zatímco Medveděvovy liberální instinkty jsou sporné, silami, jež se mimo veškerou pochybnost šikují proti němu, jsou: Sečinův klan, Čerkesovův klan, silovici z vojenských a tajných služeb, soupeři, které v zápase o nejvyšší post předstihl, a samozřejmě jeho předchůdce a učitel Putin.
Je paradoxní, že Medveděv nemá téměř žádný manévrovací prostor, ač zastává jeden z nejmocnějších prezidentských úřadů na světě. Popularitu si nevydobyl, ale byla mu udělena, takže mu stejně snadno může být odňata.
Co se jeho zpola povzbudivých proslovů týče, Medveděv zdůrazňuje kontinuitu oproti změně a jeho odkazy na Putinův výkon v úřadu prezidenta jsou tak uctivé, jako je on sám poslušný. Byl zvolen dík své nepochybující oddanosti a jen stěží si lze představit, že Putin bude hrát druhé housle vedle muže, který byl osmnáct let jeho podřízeným.
Že by se nenašel "kompromat“?
Medveděv, jenž byl v posledních šesti letech u kormidla státního plynařského gigantu Gazpromu, bude zřejmě navíc omezen ještě prozaičtějším způsobem. Vzhledem k doložené neprůhlednosti Gazpromu v době, kdy byl Medveděv v čele, je velmi pravděpodobná existence kompromitujícího materiálu neboli kompromatu, používaného proti němu jako prostředek vydírání, aby se jeho energetická politika držela stanoveného směru a skryté zájmy ostatních zůstaly v bezpečí.
Samotný Gazprom bude nadále působit jako nekomerční aktér. Navzdory vážným problémům s dobýváním, těžbou a ztenčováním zásob (těžba na třech ze čtyř hlavních ruských nalezišť už upadá) náchylnost k využívání uhlovodíkových zdrojů jako geopolitické zbraně trumfuje nad ekonomikou. Vzhledem k tomu, že boom přírodních zdrojů je motorem návratu k mezinárodnímu vlivu, který si Rusko samo vyhlásilo, Kreml bude i nadále využívat svou úspěšnou strategii podněcování jedné evropské země proti druhé, jíž napomáhá neexistence jak soudržné strategie EU vůči Rusku, tak společné energetické politiky.
Široce rozšířená mýlka, že Evropa je mimořádně závislá na ruské ropě a plynu, vysvětluje její častý appeasement. Jenže Rusko potřebuje příjmy přinejmenším stejně silně jako Evropa energii. Téměř všechny ropovody v regionu směřují na západ. Zatímco Evropa odebírá 90 procent ruských exportů plynu, import plynu do Evropy pochází z Ruska jen ze 60 procent. Evropa se snaží svou nabídku diverzifikovat, stejně jako Rusko svou poptávku - ovšem ani jednomu se to příliš nedaří.
Naše bezpečnost je v našich rukách
Zřejmě nejznepokojivější vyhlídkou je to, že si Medveděv osvojí všechny Putinovy zlozvyky, ale žádný z jeho dobrých rysů. "Putinismus“ se zakládá na potřebě nepřítele a přinejmenším od roku 2003 je tímto nepřítelem Západ. Není pravděpodobné, že by se Medveděv pokusil změnit kurz.
Mohl by ovšem vyžehlit drobnější zádrhele Putinovy energetické politiky - tu drobný ústupek, tam nová smlouvička - ale jen v okrajových záležitostech. Západ v takovém případě bude muset být tím ostražitější. Putin měl vlčí náturu, ale - na rozdíl od Medveděva - také tak vystupoval. Zahraniční investoři a evropští politici nemusí Medveděvovu masku vlídnosti prohlédnout - anebo možná ani nebudou chtít.
Nemá smysl si stěžovat na ruskou strategickou šikanu, když sami strategičtí nejsme. Západ nemůže chování Ruska změnit přesvědčováním, takže se musí snažit využít svých pák: realizovat plynovod Nabucco obcházející Rusko, vybudovat terminály pro dovoz zkapalnělého zemního plynu, zahrnout energie do evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, diverzifikovat nabídku a pečlivěji prověřovat firmy, které na londýnské burze projeví zájem o kapitál. Naši energetickou bezpečnost nemá v rukou Rusko, ale my sami.
