Obytnou čtvrtí Moskvy pochoduje skupina adolescentů, mnozí s vyholenými hlavami a obutí ve vojenských botách, a vykřikuje ruská nacionalistická hesla. Když narazí na tři ázerbájdžánské chlapce, neváhají. Brzy jeden z chlapců – je mu pouhých 13 let – leží vážně raněn; bude jej třeba hospitalizovat. Další dva jsou rovněž zraněni. Pachatelé se nikdy nenajdou.
Bašíra Osijeva (24), úředníka v moskevské bance narozeného v Ingušsku, napadne skupina skinheadů, když jde s přítelem domů. Přítel je ošklivě zraněn, ale podaří se mu prchnout; Osijev umírá na bodnou ránu do zad. Dva útočníci jsou při boji zraněni a zatčeni, když v nemocnici vyhledají lékařskou pomoc. Ostatní nikdy dopadeni nejsou.
Dva muži z Kavkazu scházejí do metra a noži na ně zaútočí skupina adolescentů. Oba se dostanou do nemocniční péče; pachatelé uniknou nepoznáni. V malém městečku ve středním Rusku skupina mladistvých krutě zbije dva Uzbeky.
Ke všem těmto incidentům došlo během jediného týdne. Jsou vybrány namátkou z nekonečné série podobných napadení, z nichž mnohé končí tragicky.
O spláchnutí všech Čečenců do záchodu
Ruské úřady mají sklon tyto útoky bagatelizovat jako činy výtržníků – i když jsou pachatelé dopadeni a lze je soudně stíhat. Je to tím, že obvinit někoho z rasismu a xenofobie je složitější a proces je zdlouhavější než dosáhnout odsouzení za obyčejné násilnictví.
Ba ruští rasisté si mohou být jisti značným pochopením ze strany bezpečnostních sil a veřejnosti. Konec konců, útoky se obvykle neodehrávají v nějakých temných průchodech. Dochází k nim většinou na zalidněných tržištích, ve stanicích metra nebo prostě na rušných ulicích. Kolemjdoucí se dívají stranou – i když jsou oběťmi ženy a děti.
Moje čečenská přítelkyně a její čtrnáctiletý syn byli na ulici napadeni třemi opilými skinheady. Holé hlavy do nich začaly strkat a obtěžovat je, zatímco lidé na ulici obraceli pohled jinam a spěchali dál. Mé přítelkyni se podařilo třem násilníkům neodbytně slovně vyčinit, až ji i jejího syna nechali na pokoji; to už se vrhli na manželský pár, který náhodou procházel kolem. Ten chlap vypadá jako Žid, trvali hlasitě na svém a začali ho postrkovat sem a tam. Ale vždyť je Rus, naléhala vyděšená paní, načež se trojice – zjevně vláčná po alkoholu – omluvila a nechala ho jít.
Ani jednoho z manželského páru neznepokojilo, že trojice opilců pronásleduje Kavkazany a Židy, ale podali žalobu proto, že coby ruští občané byli obtěžováni. To moje přítelkyně neučinila. Bylo by to k ničemu, řekla rezignovaně a pak mi vyprávěla, jak její dvanáctiletá dcera ve škole pravidelně slyší, že všichni Čečenci jsou zločinci a že je nikdo nemá rád.
Od doby, kdy Vladimír Putin mluvil v televizi o spláchnutí všech Čečenců do záchodu, se nenávist vůči Kavkazanům stala bezmála společensky přípustnou. Určitá podmnožina obyvatelstva byla opět prohlášena za škůdce a potenciální teroristy, což ukájí touhu lidí najít zřetelně rozeznatelného nepřítele, jemuž lze dát za vinu vše, co v dnešním Rusku není v pořádku. Třebaže není nouze o projevy vyzývající k toleranci a odsuzující rasistické a antisemitské útoky, situace se nemění.
Pocit méněcennosti
Starý SSSR nebýval vůbec tolerantní. Od jeho zhroucení ale ruskou společnost prostoupil hlodavý pocit méněcennosti. Kdysi "jsme byli někdo“; dnes "nás nikdo nebere vážně, takže se musíme sami bránit proti všemu, co přichází zvenčí a sráží nás.“
Jak stát, tak otevřeně rasistické, xenofobní a antisemitské skupiny – jichž jsou tu desítky, vedle více než 100 zřetelně xenofobních publikací – čím dál silněji ignorují multietnický charakter Ruska. V každodenním kontextu se to odráží ve sloganech jako "Rusko Rusům“, které má vlastně na mysli bílé evropské Rusy.
Útoky jsou tudíž rovnou měrou namířené proti lidem z bývalých sovětských republik v Asii, lidem z Afriky a Dálného východu i proti ruským občanům z Kavkazu anebo těm, kdo patří k jedné z více než 90 ruských národnostních menšin. Stát sice pokrytecky vyjadřuje znepokojení, ale nedělá nic, aby útokům zabránil, protože příliš mnoho činovníků je až přespříliš ochotných těchto nálad využít.
© Project Syndicate, 2008.
. Susanne SchollováAutorka je vedoucí moskevské kanceláře rakouské veřejnoprávní televize ORF. Její poslední knihou je Töchter des Krieges: Überleben in Tschetschenien (Dcery války: Jak přežít v Čečensku). |
