Toto výročí a ambice putinovského Ruska jsou dobrou příležitostí ukázat, co taková vítězství Rusku přinášejí a s čím může Putinův stát při opětném uskutečňování mocenských cílů počítat.
Konec druhé světové války nebyl pro naši část Evropy vítězstvím svobody nad německým nacismem, nýbrž (a bohužel) vítězstvím jedné nelidské utopie nad druhou.
Ruské impérium (pod názvem Sovětský svaz) porazilo zdrcujícím způsobem nacistickou říši Němců a zabralo půl Evropy na dalších čtyřicet let. Velkým omylem bylo považovat to za osvobození.
Je těžké zvažovat, která z obou utopií, zda nacismus, či komunismus, byla krutější. Lidé se dodnes přou, zda zavražděných komunisty a nacisty bylo třicet pět milionů, nebo padesát dva milionů, nebo jen dvacet devět milionů. Jako by na moři milionů záleželo.
Nikdy už nelze sečíst míru běd, slz a zoufalství lidí, kteří byli uskutečňování obou utopií podrobeni. Duch a cíle byly odlišné, jedno však měly obě utopie společné: své učení vydávaly za vědecké, za pravdivé a jedině správné. Vraždit musely, aby své scestné bludy prosadily, a bez tzv. vědeckého zdůvodnění se vraždí špatně.
Za porážku nacismu byli lidé Rusům vděční. V důsledku zavádění ruských pořádků vděku ubývalo. Rusové všude nastolili své ubohé panství, své představy o životě společnosti, což pro porobené země znamenalo kulturní i hospodářský úpadek.
Po druhé světové válce se Rusku stalo jako vždy, když slavilo vojenský triumf, že vítězství přineslo bědy nejen okupovaným zemím, nýbrž i jemu.
Vítězové obvykle na dobytém území loupí, zmocňují se hodnot a osvojují si dovednosti poražených. Rusové postupují obráceně: hodnoty dobytých území nevyužívají, nýbrž ničí. Všude zavádějí ruské poměry a utrpení působí nejen podmaněnému obyvatelstvu, nýbrž i sobě – což vítězové obvykle nedělávají.
Vítězům obsazení dobytých území přináší hodnoty materiální a často i duchovní. Poučí se, zabaví dobré věci, osvojí si dovednosti, které předtím neměli.
Rusové žádný užitek z obsazování cizích zemí nikdy nemají. Vždy nechají země upadnout na svou úroveň, vydávají ohromné náklady na jejich porobování, aniž mají nějaký zisk. Obsazení se vždy obrací proti ruskému lidu: krutá služba v armádě, ubohá životní úroveň, nadvláda zupáctví a ponižování nad laskavostí.
K čemu bylo Rusům ohromné vítězství nad nacismem, když dalších šedesát let ruský lid strádal, což se o potomcích nacistů v blahobytném Německu věru říci nedá.
Putin se mýlí, když chce za petrorubly vybudovat novou ohromnou armádu s nejvyšší technologií a postavit ji jako ochranu před Západem. Dočká se stejného efektu: bídy a nízké úrovně především ruského lidu.
Chce-li Rusko vrátit k velikosti, měl by jít cestou Japonců, Jihokorejců a jiných národů, které skutečnou sílu a pevnost mezinárodního postavení uviděly v hospodářské a posléze i politické svobodě, nikoliv ve velikosti a síle armády. A jen toto může dovést Rusy k nové velikosti, po níž touží. Armáda nikdy.
Všechny velké ruské romány se už staletí zabývají velikostí a mocí ruského impéria a utrpením jeho obyvatel. Je to obrovský, nesmírně hořký a možná jediný ruský přínos světu.
Modernizace sil, kterou má Putin na mysli, poskytne ruské kritické literatuře novou inspiraci a ruskému lidu nové hoře. Není však důvod, aby na Rusi bylo pořád stejně. Aby, jak píše Gogol, spala, snila a trpěla utopená v blátě těla i ducha.
