"Jsem přesvědčen, že je možné těžit i upravovat vytěženou surovinu tak, aby to nezpůsobilo žádné ekologické škody," tvrdí Zdeněk Pertold, profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí tamního oddělení nerostných zdrojů. "V naší zemi je ovšem těžké o tom někoho přesvědčit, protože Češi nemohou mít za posledních čtyřicet let jiné než špatné zkušenosti." Když si probereme, jaké dědictví po sobě těžba surovin v minulých desetiletích zanechala, nelze se české skepsi příliš divit.
Česká národní katastrofa
Když nepočítáme ropu a zemní plyn čerpané z hlubin země, má těžba nerostů obvykle dvě etapy. Nejdříve je nutné vyrubat ze země horninu, z ní lze pak získat požadovanou surovinu. Oba procesy samozřejmě zasahují do životního prostředí. Jde ovšem o to, jak. Levnějším, ale okamžitě viditelným způsobem dobývání nerostů je povrchová těžba. Ukázkovým příkladem, jak by neměla vypadat, jsou severozápadní Čechy. "To je národní katastrofa," říká geolog Richard Přikryl z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Ve vyspělých zemích probíhá i povrchová těžba uhlí tak, že hned po vytěžení následují rekultivace. Tedy zasypávání jam odpadovou hlušinou, vysazování zeleně, případně vytváření jezírek na místech bývalých lomů. Také čeští odborníci rekultivace skutečně umějí. A však mezi těžbou a zahlazováním jejích následků je tady dlouholeté zpoždění, takže krajina v širokém okolí lomů připomíná povrch Měsíce a jen pomalu se mění k lepšímu.
Dutiny pod zemí
Podzemní dobývání je dražší, ale obvykle nenadělá mnoho škody na povrchu. I v tomto případě je však Česká republika výjimkou. Ve světě se vyrubané prostory znovu zaplňují. K tomu obvykle slouží odpad z vytěžené suroviny smíchaný s trochou cementu, který se napumpuje do prázdných důlních chodeb a vyplní je. V hloubce pak nezůstanou rizikové prázdné prostory. Nic takového se však nedělá na Ostravsku: krajina si tam místy nad hlubinnými černouhelnými doly sedá a propadá se. Domům na povrchu praskají zdi a příležitostně se mohou i zřítit.
|
Surovin je dost, potíže jsou s těžbou |
Zrno od plev
Získat požadovanou surovinu z vytěžené horniny si někdy vyžaduje více práce a důmyslu než vlastní těžba. Horninu je nutné rozdrtit, občas i rozemlít. Dělat to v zavřených prostorách je drahé. Proto lidé bydlící například v okolí českých lomů na kámen vědí své o létajícím prachu a také o hluku, který tuto činnost provází. Některé horniny se dají z rozdrcené horniny oddělit mechanicky, třeba na otřásajících se stolech, z nichž spadnou lehké kousky a těžké kusy horniny na nich zůstanou. Jinou z mnoha dalších možností je využití různě hustých vodních roztoků, v nichž těžké nerosty klesnou ke dnu. Uhlí naopak v podobných vodních roztocích vyplouvá na povrch. Velmi oblíbenou metodou je flotace. Při ní se do rozemleté horniny nalije chemikálie, která způsobí, že k požadovanému nerostu nepřilne voda. Pak se směs míchá ve velké nádobě s vodou, v níž zespodu stoupají vzduchové bubliny. A právě ty vynesou na povrch kousky nerostu nesmáčeného vodou. Způsobů je opravdu hodně. K nejrozporuplnějším ovšem patří využití chemických látek.
Kyanid pro Popelku
Vraťme se ke zlatu, kterým tento přehled vlastně začal. Dnes se těží horniny, v nichž je alespoň 1,5 gramu zlata v tuně materiálu. To by nepřebrala ani Popelka. A tak se po staletí používal roztok rtuti, která se v hornině se zlatem spojí a dá se pak oddělit. Problém je v tom, že rtuť je prudce jedovatá. Před sto lety objevili důlní technologové louhování pomocí roztoku kyanidu sodného. Kyanidový roztok protéká horninou v nádobách nebo na haldách na nepropustném podloží, zlato s ním reaguje a dostane se do roztoku, ze kterého se dá získat. Kyanizace je velmi účinná, dnes se jí získávají čtyři pětiny vytěženého zlata. Zbytek těžaři získávají modernějšími obdobami rýžování a zmíněnou flotací, které se ovšem mohou uplatnit spíše v rudách bohatších na zlato.
| Kyselina pro uran Samostatnou kapitolu ve smutné historii tuzemské těžby tvoří uranová ruda na Českolipsku. Ta se ze země po dobu třiceti let dostávala zejména pomocí kyseliny sírové, fluorovodíkové a dusičné. Kyselina se napumpovala do podzemí, uran se v ní rozpustil a dal se vyčerpat na povrch. Dodnes jsou v oblasti zamořené spodní vody nebezpečnými chemikáliemi a při geologických poruchách mohou kyseliny zamořit obrovské zásoby podzemních vod v okolí. "Šlo o sovětskou technologii, která je skutečně drastická," konstatuje profesor Zdeněk Pertold z Karlovy univerzity. "Kyseliny totiž vylouží z okolní horniny i kovy, včetně hliníku, které jsou pak obsaženy ve vodě. Hliník zabíjí ryby, a když se dostane do lidského organismu, může přispět ke vzniku Alzheimerovy choroby, jež poškozuje mozek. Američané v téže době používali pro obdobné získávání uranu chemikálie zásaditého charakteru, v nichž se kovy nerozpouštějí, takže riziko nepříznivých dopadů je menší." |
U chudých je menší bezpečnost
A v tom je právě kámen úrazu. Čím lepší a bezpečnější technologie, tím více stojí a tím více se těžba prodražuje. "Proto těžařské společnosti přesouvají svoje aktivity do zemí chudších, v nichž jsou zákony špatné, anebo se dají snadno obejít," poznamenává geolog Richard Přikryl. "Rumunský únik kyanidů je příznačnou ukázkou snahy bohatého investora vytvářet zisk tam, kde je ochota surovinově bohaté, ale technologicky a právně nevyspělé země tuto aktivitu přijmout," říká Ivan Rynda z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. "Takové spojení mezi bohatým Severem a chudým Jihem je časté a do budoucna značně nebezpečné." Kam patří Česká republika? Je zemí schopnou nařídit přísná pravidla pro těžbu a úpravu nerostů a pohlídat jejich dodržování? Minulost před rokem 1989 tomu nenasvědčovala, od té doby žádná nová těžba zahájena nebyla. A tak nepřekvapí, že skupina poslanců pod vlivem rumunské havárie navrhla doplnit právě projednávaný horní zákon pasáží zakazující používat při zpracování zlata kyanid.
