Za první republiky pociťovali lidé tento svátek jako levicový, slavil se spíš Den matek. Ten vznikl v USA, když v květnu 1907 začala o jeho zavedení usilovat Ann Jarvisová, která si v tu dobu připomínala úmrtí vlastní maminky.
Pro ten účel bylo v českém prostředí zvláště vhodné užít poezie 19. století - třeba takového Josefa Václava Sládka či Jana Nerudy. Z notoricky známého cyklu Matičce posledně jmenovaného víceméně cokoliv.
Jan Neruda
Matičce
Jan Neruda
Proto mně draha tak
milá má matička,
že je tak malička,
že je tak chudička.
A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přede bych ji v srdci svém
choval co obrázek.
A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
předc bych ji miloval
tu drahou matičku.
Moje žena spolubojovnice
Po nástupu bolševického režimu bylo nutné zatlačit Den matek do pozadí. Vnucovat lidu matku coby budovatelku, která jde nekompromisně se zaťatou pěstí proti hydře kapitalismu, nevypadá nejlépe. Proletář si na rudé barikádě představoval raději ženu - spolubojovnici.
Slovenská radost na 8. března
Písnička o traktoristce
Michal Sedloň
Parfémem pleť nevoní si,
neobléká drahé róby,
statné děvče v kombinéze,
hrdinkou je naší doby.
Do hněda ji slunce líčí,
pružná je jak mladá líska.
Zůstávají za ní, ejhle,
strniště a oraniska.
Přišla na mě mizerie,
skučí boháč - čert to vem.
Ale děvče žne a sije,
zpívá dvojhlas s traktorem.
Její stroj nás k zítřku veze,
z políček se stanou lány.
Jednou zorá všechny meze
i ty, co jsou mezi námi.
Parfémem pleť nevoní si,
neobléká drahé róby.
Prosté děvče v kombinéze
hrdinkou je naší doby.
A přec nemá o ctitele
žádnou nouzi. Já jsem z nich.
Zpívám o ní malou píseň
k chvále lánů družstevních.
Tak si zaveršoval v roce 1950 v Novém životě mládežnický bard, který tak stvořil klasický kousek pro recitační pásma k MDŽ. Tento svátek se za minulého režimu slavil celoplošně s recitačními pásmy, povinně rudými karafiáty, později též s obloženými chlebíčky a podnikovou ožíračkou.
Typický letáček k MDŽ z časů normalizace
Sovětský leták k MDŽ
Celkové pojetí onoho svátku bylo povrchní až slizké. Neslavila se ani matka v původní životodárné úloze, ani žena jako milostná inspirace či objekt láskyplné touhy. Vykloubený, nesvobodný, nemužný a bigotní režim něčeho takového nebyl schopen. Přitom událost, která vedla ke svátku pojímaného proletářsky už od prvopočátku, byla skutečně závažná a tragická.
Americké uskupení Women`s Trade Union League, založené roku 1903, se v roce 1908 podílelo na organizaci generální stávky v newyorské textilní továrně Triangle Shirtwaist Factory, jíž se zúčastnilo přes dvacet tisíc švadlenek. Stávkovaly za lepší pracovní podmínky a vyšší mzdy. Většinu z nich stála účast ve stávce místo. V téže továrně však došlo v březnu 1911 k tragédii: při požáru zahynulo 146 dívek, především italských a židovských imigrantek.
Jak to ale souvisí s Mezinárodním dnem žen? Následovně: týden před zmíněnou katastrofou proběhly totiž v Německu, Rakousku a Dánsku oslavy prvního Mezinárodního dne žen, jak o rok dříve ustanovily delegátky druhé Mezinárodní konference socialistických žen v Kodani. Účastnice konference však neurčily žádný konkrétní den, a proto ještě pár let trvalo, než se datum MDŽ ustálilo na druhou březnovou neděli a později přesně na 8. března. V roce 1975 Mezinárodní den žen oficiálně uznala OSN.
A nyní opět jeden stalinistický kousek:
Láska
Ivan Skála
Nejednou v našem čase
uslyšíš ještě
o lásce slov
medových vkusný proud:
příšeří, hudba,
teskné šumění deště
a oči - že bojíš se vydychnout.
Pravda, celé generace
milovaly se
v ústraní lyrickém,
v tichu a plyši…
Já dnes však na lásku
syrovou, horkou jak bojová píseň
nejprudší apotheosu píši.
Ne, nebudu okouzlen
jen nad očima dvěma
a nad ňadry,
jež se rytmicky dmou.
Což žena, již miluji, nemá
nic mimo hrud’ harmonickou?
Nač polyfonii dneška
kazit plačtivou lyrou,
nač v ústraní vzdychat
a oči klopit?
Já chci - a spolu s ní
- radostnou, širou
láskou k celému životu se opít.
Snad nenáviděl bych ji s módním
kloboučkem nad splavem zad…
Tak: s tváří do větru
a slunce nechť žije v mé sbírce.
Dnes místo růže Únorový řád
má v knoflíkové dírce.
A přece růže, skvoucí, tisícilisté,
jí v rukou kvetou, z jejích očí srší
a zítřky, zítřky, zítřky zlatisté
do štěstí v našich objetích se vrší.
Pták Fénix vždy
po třech stech letech sved’
se jednou zrodit
ve vlastní žár vhozen.
A já - dnes ohně mám
na tři tisíce let.
Sedmkrát v týdnu
vstávám znovuzrozen.
Bláznivě hrdý jsem na lásku tu,
jež v budoucnost
na našich křídlech vzlétá.
Ne, nelze mrtev být,
tichý a bez citu:
Dnes roste nám i v nás
slunečná strana světa.
Šli pár kroků před lidem
„Chtěli-li bychom kde najít obzvlášť pádný důkaz toho, že to byli vždy naši spisovatelé, kdo šli s lidem (jak se později začalo říkat), ba že šli ještě pokud možno i o pár kroků před ním, pak stačí jen, abychom si znovu přečetli básně, jimiž bezprostředně a spontánně zareagovali na květnové osvobození: Ustrneme totiž, i kolik zloby, zášti, pomstychtivosti, militance, kolik verbálního násilí, laciné demagogie a pozlátkového optimismu čiší z těch vodopádů veršů,“ podivuje básník Antonín Brousek ve svém textu O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí.
Snad ne tak zlobnou, ale každopádně svého talentu nehodnou poezii psali v té době i tak výjimečné básnické talenty jako Jaroslav Seifert, Vladimír Holan,Konstantin Biebl, Františkové Halas i Hrubín a Josef Kainar.
„U nejoslavovanějších bardů české socialisticko-realistické poezie je zvláště po únorovém převratu záhodno hledat i jiné motivy než slavomam a konjunkturalismus, totiž strach, zpanikaření, horror vacui, tedy strach z prázdnoty,“ myslí si Antonín Brousek. Což se ale týká starších spisovatelů a básníků, kteří v té době prošli jakýmsi rozštěpením osobnosti, kdy se v soukromí takové tvorbě dokázali smát, navenek ji ovšem psali.
Jiný případ byl ovšem vrcholně a cele uvědomělý Pavel Kohout. Jeho poezie z první poloviny padesátých let byla k oslavování bolševiky zmršenému Mezinárodnímu dne žen vhodná v množství větším než velkém. Tak třeba tyto sloky ze sbírky Čas lásky a boje: verše a písně z let 1952-1954:
Čas lásky
Pavel Kohout
Večer, až bude po průvodu
a měsíc pro vltavskou vodu
vnoří svůj džbánek do jezů,
vyjdeme spolu na nábřeží,
zamilovaní, krásní, svěží,
nu prostě - děti vítězů.
Kolem nás položí se město
tiché a spící, ale přesto
rozněcující srdce mé,
jakoby písně ulic ranních
ožily znovu v horkých dlaních,
když si je něžně stiskneme.
Bude-li večer teplý, měkký,
tu naše ústa jako řeky
pro větší šířku spojí proud.
Však i když rozprší se tence
- jen další důvod pro milence
úže se k sobě přitisknout.
A kdyby někdy přes hranici
hnala se bouře třaskající -
právě ta láska, právě cit
vyšle nás proti smrti zpupné
a meč nám dá a přilbu upne
a povede nás vítězit.
Škoda, ach škoda, Karle Hynku,
že nemůžeš jen na vteřinku
s Petřína sejít mezi nás.
Jak by ti tady bylo krásně!
A jaké bys psal teprv básně,
když celý rok - je lásky čas.
„Falanga mladých autorů měla totiž bezpodmínečnou víru v budoucnost pochopenou jako vyústění veškerého dosavadního světového dění, jako definitivní Poslední soud dějin, třídící vyvolence komunistického ráje od zatracenců kapitalistického pekla,“ charakterizuje mladou generaci padesátých let Antonín Brousek. „Nejdřív vyšachovali a třídně zneškodnili dobrou polovinu svých vrstevníků, jako byli Jan Vladislav, Josef Jedlička, Jan Zábrana, Josef Škvorecký, Ladislav Dvořák, Ivan Diviš a další, aby se stali metronomem revolučního kroku dějin a zůstali jím vlastně až do Pražského jara. Právě protagonisté této generace - Pavel Kohout, Ivan Skála, Stanislav Neumann, Michal Sedloň, Jan Štern a další až po Miroslava Červenku a Karla Šiktance - stali se přinejmenším v poezii nositeli, a nezřídka i přímo iniciátory onoho věru revolučního přeorání dosavadních literárně-kulturních tradic, ústícího ve slepou uličku reálně-socialistického duchovního žabaření,“ nebere si servítky Brousek.
Lidové esemesky, nevíra v cit
A dnes? MDŽ se slaví stále - a pořád je máme spojené s veršováním. Na webech s blahopřejnými esemeskami se to hemží formálně primitivními a obsahově slaboduchými skvosty lidové tvořivosti, které sic nejsou rudě zabarvené, ale s poezií mají společnou jenom vnější podobu. Jako by ten svátek byl prokletý. Namátkou:
„Ať je dnešní den jeden velký sen,/ polibky jsou kořením, večer tě pak odměním.“
„Byl to jen všech žen den,/ jak ses ale objevila,/ všechno jsi pozměnila,/ dnes myslím už jen na tebe,/ a jak večer budeme u sebe.“
„Den žen je všech žen svátek,/ kdy se ženám dává dárek./ Ani já jsem nezapomněl na tebe./ Miluji tě, nemohu žít bez tebe.“
„K MDŽ přináším pro tebe kytičku/ a hodně lásky pak ve svém srdíčku.
Nehněvej se, chci ti přát,/ kytičku ti prostou dát, / k tomu svátku světa žen, / kterými jsem okouzlen.“
Blansko, oslava MDŽ; součástí programu byla modní přehlídka spodního prádla, rok 2003
Neposkytnou-li jednoznačně zabarvené city ve svých verších „oficiální“ básníci, lid si navykl samoobslužně si pomáhat. Ostatně svůj dávný předobraz má takové veršování typu „láska - páska“ už v prvorepublikových Malých gratulantech „s verši pro každou příležitost“.
Samozřejmě, že vznikala a stále vzniká i krásná milostná a erotická poezie, nicméně pro blahopřejné účely je věčně pochybující modernistické milostno či popis sexuálních eskapád rujného básníka nepříliš vhodné.
Jméno růže
Martin Reiner
Svlékám tě na noční ulici
a ty se nebráníš ani mi nevyčítáš,
že už se chovám jako chronici,
kteří, cítíce ženské aroma,
nemohou nechat to na doma.
Ty se nebráníš, nevyčítáš, ale
v duchu už ti přestává chutnat
mé sperma, kdysi sladké
jako Šaler…
já už jsem chycený
a ty máš ráda změnu.
Už to prošlo kolem plotu, tobě
svítá a já tě nikdy nedoženu.
Noc ve dveřích, křídla
dokořán, když -
za zády plot neznámého domu -
nechám tě pomalu,
mlčky dosedat.
Pak uroním slzu. A těch pár dat,
základních údajů o mně
a mé touze, je dnes to poslední,
co ti mohu dát.
Ráno už květina v strouze…
Jméno růže.
Martin Reiner
Zaručená poezie
Na závěr si tu připomeňme notoricky známé verše. Jsou od jediného českého laureáta Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Ty totiž můžete recitovat mamince na MDŽ, Den matek nebo třeba k narozeninám či jmeninám bez obav.
První dopis mamince
Jaroslav Seifert
Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.
Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.
Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
- ve slově Tvého velké T -
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:
štěstí zdraví - po t se píše ě -
a zdraví - a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.
A trhám papír, muchlaje ho
- maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého -
tu v odhodlání zoufalém
přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.
Jaroslav Seifert
