A já jsem unavený a nemám ani na cigára. Praha se vylidňuje, někteří před NATO utíkají, jiní na to kašlou a vzali si dovolenou. Ulice neustále křižují policejní auta, nebe je poseto vrtulníky a brázdami z motorů nadzvukových letounů. Salóny i priváty si stěžují, že summit je na draka, že nejdou kšefty, ač zcela nadržené holky prý kouří něžně až vášnivě. Nic to však není platné, Češi na to nemají, rádi by vše zadarmo, a Američani, i když na to mají, zásadně nekouří. Situace se zdá být vážná, neřkuli beznadějná. Lokály zívají prázdnotou, cluby a bary skomírají na úbytě i trafiky jsou na mizině. Ani o slečny zkrátka není zájem, nikdo se nezastaví, nepopovídá si. Tak smutně postávají na nároží, tiše se baví mezi sebou, hledí do tmy a z posledních zásob pokuřují. Jeden by zaplakal, hle už ani to nebe se na to nemůže dívat. Zatáhlo se šedivými mraky a brečí. Jen já se táhnu starou Prahou a je mi blbě. Nikdo nejezdí, nikdo nechodí... Však při vstupu na Kamenný most se mi rozzáří oči. Hle obrovské srdce nad Prahou svítí a to už odbili půlnoc! Má duše plná naděje spěchá vzhůru, to rudé srdce hřeje už zdálky. Že by zde vskutku láska a něha zvítězila nad lidskou slabostí a prachsprostým mamonem? Odhodlaně stoupám až k hradu. Srdíčko mi buší nedočkavostí a tak trochu splývá s blikajícím vzorem rozzářeným vysoko nade mnou. Ale u zámeckých vrat mě jímá neblahá předtucha. A je to skutečně tak. Na dveřích je jen strohá cedulička: Zde nekouříme!
19. listopadu 2002 11:54
