Na rozšíření NATO je ale třeba se podívat i ze širší politické, vojenské a organizační perspektivy. Politická dimenze rozšíření je dle mého soudu nejvíce ovlivňována vztahem mezi USA na jedné straně a francouzsko-německým blokem na straně druhé.
USA prosazovaly první vlnu rozšíření a prosazují nyní i druhou vlnu s odůvodněním, že dojde k rozšíření pásma svobody, demokracie a stability. Logickým důsledkem rozšíření má být následné posílení NATO a v něm vůdčí role USA. Noví členové totiž velmi dobře vědí, že reálným vojenským garantem jejich bezpečnosti není nikdo jiný než USA.
Německo-francouzský blok ale má poněkud odlišné představy o budoucnosti evropské bezpečnosti. Jeho záměrem je vybudovat "evropskou obranu", která bude postavena na bázi Evropské unie a v podstatě jako konkurenční projekt k NATO.
Německo-francouzský blok je však dosud příliš slabý na to, aby mohl nabídnout Evropě reálné vojenské garance. Rozšíření NATO sice neodmítá, ale představa rozšířené Aliance vedené USA se tomuto bloku příliš nezamlouvá. Jeho dlouhodobým záměrem je převést transatlantickou vazbu do relace USA-EU s tím, že veškerou bezpečnostní agendu v Evropě bude mít na starosti Evropská unie.
Vojenská dimenze rozšíření NATO je dle mého soudu nejvíce ovlivněna faktem stále rostoucí asymetrie ve vojenských schopnostech USA na straně jedné a zbytku NATO na straně druhé. Z této asymetrie vyplývá, že velikost rozšíření je v podstatě závislá na reálných možnostech amerických ozbrojených sil garantovat bezpečnost nových rozsáhlých území článkem 5 washingtonské smlouvy. Vojenské schopnosti západoevropských zemí jsou až na Británii a Francii velmi malé. Do ostrého kontrastu se tak dostávají bezpečnostní ambice EU a výše evropských obranných výdajů.
Organizační dimenzí rozšíření NATO mám na mysli především funkčnost a efektivitu rozhodovacího procesu Aliance. Rozšíření z 16 na 19 a následně na 26 členů znamená, že okolo stolu bude v bruselské centrále sedět daleko více účastníků jednání. V úvahu je třeba vzít skutečnost, že v NATO se rozhoduje jednomyslně.
Evropská unie tento problém efektivity rozhodovacího procesu řeší zaváděním většinového hlasování v celé řadě otázek. Tato cesta je ale v Alianci nepoužitelná, protože se jedná o obranu a bezpečnost a v těchto oblastech nechce být žádná vláda přehlasována.
Spoléhat se proto budeme muset na dosavadní neformální vůdčí roli USA a vnitropolitickou stabilitu nových členských zemí. Doufejme, že se v budoucnosti nedostane v nových členských zemích k moci politik, který bude blokovat rozhodovací proces Aliance. V takovém případě bychom rychle dospěli do velmi krizové situace.
Dne 6. června 2002 rozhodla Severoatlantická rada na úrovni ministrů obrany o přípravě nové iniciativy v oblasti posilování schopností aliančních ozbrojených sil. Konkrétní návrh má být předložen na pražském summitu NATO. Cíle nové iniciativy mají být v zásadě totožné jako v předchozím případě.
V zásadě tedy může být považována za jakési její pokračování. Rozdíly mezi novou iniciativou a její předchůdkyní budou ve třech oblastech. Nová iniciativa bude mít přesnější zaměření, bude založena na přísnější formě národních závazků a bude klást větší důraz na mezinárodní spolupráci a specifikaci rolí jednotlivých států.
Na úspěchu této očekávané iniciativy bude bez nadsázky záviset budoucí podoba Aliance. V zásadě máme před sebou dvě varianty dalšího vývoje Aliance. První variantu bych definoval jako vojenskou alianci a druhou jako politickou alianci. Jsem přesvědčen o tom, že NATO bylo od samého počátku zamýšleno jako vojenská aliance a je takovou aliancí dodnes.
Mám rovněž za to, že je v zájmu České republiky i dalších především menších evropských členů udělat vše proto, aby NATO fungovalo i nadále jako vojenská aliance. Pokud bychom nastoupili cestu k druhé variantě, hrozil by v krátkém čase fenomén renacionalizace bezpečnostní politiky. Tento fenomén spojený s potenciálním stažením se USA z Evropy by mohl znamenat návrat Evropy do období trvalé nestability.
- čtvrtek 21. listopadu 2002
