Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rozměrná kniha o filmu, která však dějiny kinematografie zplošťuje

  13:33aktualizováno  1. března 13:13
Kniha Legendární filmy z pera Itala Paola D’Agostiniho, kterou nedávno vydalo nakladatelství Mladá fronta, je sice po všech stránkách exkluzivní, ale tím jen zpevňuje překonanou verzi filmové historie.

Charles Chaplin v Moderní době (režie: Charles Chaplin, 1936) | foto: Repro - Nakladatelství MF

Výběry "nej" filmů patří do standardního repertoáru filmové historie i kritiky. Jen na internetu jsou jich desítky: nejlepší filmy dekády, nejhorší filmy historie, nejlepší filmy podle žánru. Důvodem jejich popularity je, že dávají řád nekončícímu proudu filmové produkce. Třídí "dobré" od "špatného". Vždy tak nevyhnutelně nabízejí určitý výklad filmové historie. Právě v tomto ohledu stojí za pozornost exkluzivně provedená publikace Legendární filmy italského novináře Paola D’Agostiniho.

Příležitost se vždy najde

O knize

Paolo D’Agostini: Legendární filmy

Předmluva Franco Zeffirelli

Přeložili Jan Hanzlík a Iva Hejlíčková. Mladá fronta, Praha 2009, 600 stran, doporučená cena 1 290 korun.

Patří k novinářskému bontonu, aby každý významnější filmový kritik pravidelně sestavil svůj žebříček nejlepších filmů. Příležitostí je nesčetně – konec milénia, konec roku nebo jakékoliv kulatější výročí vzniku kinematografie. Pozadu nezůstávají ani filmové instituce či renomovaná periodika. Například Americký filmový institut (AFI) pravidelně zveřejňuje seznamy nejlepších filmů. Ke sto letům vzniku kinematografie sestavil v roce 1996 seznam 100 nejlepších amerických filmů – pro každý rok jeden.

Svůj seznam nejlepší tisícovky filmů sestavil i deník New York Times. V případě AFI, jenž je součástí amerického filmového průmyslu, je sestavování žebříčků součástí lukrativní obchodní strategie. Odhalení seznamu 100 nejlepších filmů provázelo vydání speciální kolekce na DVD a série dokumentů odvysílaných televizní stanicí CBS.

Obal knihy

Obal knihy

Podobně jsou osobní výběry místem pro autoritativní vyjádření názoru daného kritika či jiného autora. Určují agendu – tedy, co stojí za pozornost, a co nikoliv, a poskytují jisté názorové vodítko čtenářům. Ti s nimi mohou nesouhlasit, anebo se identifikovat. Každý takový výběr je ze své definice výsledkem osobního vkusu. Pouštět se do debaty o tom, zda je seznam úplný, či zda některé filmy chybějí, má proto pramalý význam.

Ostatně, v řemesle zběhlí autoři se často jistí právě poznámkou, že výběr nezahrnuje řadu filmů, které by si místo zasloužily. Berou tak vítr z plachet fanouškům či kolegům, kteří by se mohli cítit dotčeni tím, že právě "jejich" filmy se mezi ty "nej" neprobojovaly. A tímtéž argumentem se zaštiťuje i publikace Itala Paola D’Agostiniho Legendární filmy.

Pokud tedy není plodné takovéto knihy hodnotit na základě ztotožnění se se sestavou zastoupených děl, jak k nim přistoupit? Jednou z možností je podívat se, kterou verzi filmové historie nabízejí.

Protekce pro Italy

Kniha Legendární filmy zahrnuje období od němého filmu do současnosti a "vešlo" se do ní 140 snímků. Přestože se autor snaží, jak sám uvádí, o "panoramatický pohled na dějiny filmu", na první (a i na jakýkoliv další) pohled ten svazek vypadá spíše jako pocta Hollywoodu. Americké filmy jednoznačně převažují. Do výběru se jich dostalo 106 – od Jihu proti Severu, přes Absolventa až k Rambovi či Kill Billovi. Doplňuje je čtrnáct děl italských, osm francouzských, pět německých, dvě japonská a dvě španělská. Jedním filmem jsou zastoupeny švédská, ruská a čínská kinematografie.

Orson Welles v Občanu Kaneovi (režie: Orson Welles, 1941)

Orson Welles v Občanu Kaneovi (režie: Orson Welles, 1941)

Výběr je veden snahou "vysledovat všeobecný názor, co nejširší a pokud možno co nejreprezentativnější", a zařadit filmy, které se staly "součástí názorového dědictví, lidových mýtů a všeobecně sdílenými odkazy". Výběr tak sahá "od čistě uměleckých děl až po kasovní trháky". Převaha amerických filmů tudíž zde má logiku, protože co do globálního dosahu a vlivu na diváka nemá americký filmový průmysl konkurenci. Nicméně v téhle logice je pak těžké ubránit se dojmu, že některé neamerické tituly jsou ve výběru jaksi "pro ozdobu" a že italští zástupci (například Poslední císař Bernarda Bertolucciho) mají protekci.

To je ale obrázků!


Filmy autor přehledně seřadil po dekádách. Každý je představen v krátkém textu, bohatě doplněném fotografiemi a plakáty. Texty se snaží jít za standardní popis děje a zasadit dílo do kontextu; mají tudíž vědeckopopularizační ambici. K tomu, jak se ji autorovi daří naplňovat, se ještě dostaneme. Publikace navíc obsahuje několik seznamů uvádějících vítěze hlavních filmových festivalů (Cannes, Benátky, Berlín), Zlatých globů a Oscarů.

Už při letmém prolistování je zjevné, že právě obrazová část je gros projektu. U některých filmů zabírají fotografie i sedm stránek (například Moderní doba Charlie Chaplina). Obrazový materiál je natolik bohatý, že by bylo možné spekulovat, zda poplatky majitelům práv k jednotlivým materiálům neměly lví podíl na nedávném bankrotu italského vydavatelství White Star Publishing, jež Legendární filmy vydalo jako jednu ze svých anglických publikací. (Což je poznámka čistě bonmotická, protože je možné předpokládat, že sami majitelé práv měli na vydání podobné publikace zájem.)

Abrakadabra, film!

Nadvláda Hollywoodu nad zbytkem světové produkce, a zvláště pak nad Evropou, se tak nabízí jako jedna verze výkladu dějin kinematografie. Tradiční souboj Evropy a Hollywoodu však v sobě skrývá ještě jednu verzi dějin filmu, která je méně na očích. I když, jak se to vezme. Poměrně výmluvná vodítka k ní nabízejí už přebal a krátký úvod několikakilogramové knihy. Na zadní straně přebalu čtenáře vítá citát švédského režiséra Ingmara Bergmana, obecně považovaného za jednoho z největších kinematografických tvůrců. "Film jako sen, film jako hudba. Žádné umění nás neumí oslovit tak jako film, který v nás umí okamžitě vzbudit silné dojmy a zasáhnout skrytá zákoutí našich duší." Tolik Bergman.

Sue Lyonová v Lolitě (režie: Stanley Kubrick, 1962)

Sue Lyonová v Lolitě (režie: Stanley Kubrick, 1962)

V úvodu opěvuje magii filmového umění další klasik světové kinematografie, italský režisér Franco Zeffirelli, jehož film Romeo a Julie (1968) autor knihy D’Agosti řadí mezi "legendy". Zeffirelli vyvolává odkaz dalších dvou proslulých italských režisérů Federica Felliniho a Luchina Viscontiho. Film je "tajemná země hraček, jak nás učil Fellini, obrovské jeviště citů a vášní, jak nás učil Visconti. V každém případě je to nádherný mechanismus, díky němuž ožívají sny a nostalgie...," píše Zeffirelli.

Sám autor knihy pak na záložce vysvětluje, že držíme v rukou "140 zastavení na cestě do říše fantazie a magie filmového průmyslu".
Zástup režisérů-autorů a důraz na film coby svět kouzel a magie předznamenává hlavní motiv, který prolíná celou publikací a určuje charakter nabízené verze historie. Práce Legendární firmy činí jasnou dělicí čáru mezi filmovým uměním/autorstvím a filmovým průmyslem.

Nebo přesněji: i přes nadvládu americké filmové produkce víceméně pisatel ignoruje povahu filmu jako průmyslu. Historie kinematografie odvyprávěl coby dějiny mistrovských děl, která jako by vznikla v ekonomickém vzduchoprázdnu. Skoro jako by se vylouply z hlav velkých Diů světového filmu jako Stanley Kubrick, Orson Welles nebo David Fincher.

Burt Lancaster v Gepardovi (režie: Luchino Visconti, 1963)

Burt Lancaster v Gepardovi (režie: Luchino Visconti, 1963)

D’Agostini nezapře své kořeny v psaní o filmu vycházejícím z evropské literární kritiky, v němž je autorství a film jako text alfou a omegou. Svým konzervativním skákáním od mezníku k mezníku, od velkého jména k velkému jménu, opakuje a potvrzuje jeden z velkých mýtů, na jehož překonanost pro pochopení dějin filmu historikové už nějaký čas poukazují.

S filmovým průmyslem je v téhle knize prostě svízel. Pokud jej D’Agostini zmíní, pak pouze coby lákavou, nicméně vágní nálepku Hollywood nebo jako filmové podnikatele-tyrany 30. a 40. let, proti nimž se tvůrci snaží prosadit své vize. V důsledku toho pak Ital nerozlišuje mezi různými sférami amerického filmového průmyslu, operuje s termíny, aniž by je pořádně vysvětlil (Nový Hollywood). Také slibuje podívat se na trendy, jenže když dojde na lámání chleba, zůstane toliko u náznaku (Horečka sobotní noci, 1977). Přitom by stačilo málo, aby to napravil, aniž by sklouzl k odborným studiím.

... a bůh stvořil Toma Cruise

Přestože D’Agostini v úvodu práce oznamuje svůj demokratický záměr objektivně se podívat i na filmy, jež nejsou "mistrovská díla, která si zaslouží své kriticky uznávané místo v pantheonu filmového umění", v samotných textech nezapře, že vychází z elitářských pozic historika, "který studuje film jako uměleckou formu". Ve své ódě na Umění zapomíná, že filmy, jež jsou dnes v kategorii umění, často vznikly jako komerční projekty. Komerce a umění jsou však v d‘agostiniovském světě, v němž film je onou vzývanou magií, přísně oddělené. A je jasné, co je hodnotnější.

Marcello Mastroianni ve filmu Osm a půl (režie: Federico Fellini, 1963)

Marcello Mastroianni ve filmu Osm a půl (režie: Federico Fellini, 1963)

Občas je přitom D’Agostiniho elitářství až humorné. Například, když se neubrání uštěpačným poznámkám na divácky úspěšný, ale podle něj umělecky zavrženíhodný film Rogera Vadima ... a bůh stvořil ženu (1988). Před vkusem diváků se ostatně musíme mít na pozoru, protože může vést k takovým "hrůzám", jako je popularita Toma Cruise a snímek Top Gun.

O diváka až tak nejde

Kniha Legendární filmy u nás vychází tři roky poté, co nakladatelství Volvox Globator vydalo svazek 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. Na rozdíl od "1001 filmů" není hlavním cílem Legendárních filmů motivovat k dívání se na filmy. O diváka tu až tak nejde.

Svazek Legendární filmy je obrazově a polygraficky velmi reprezentativní a textově nabízí díky velmi dobře odvedené práci zkušeného filmového kritika slušný mix odbornosti a přístupnosti. Nehoví si v trivialitách, přestože autor má jistou zálibu v drbech (vztahy Woodyho Allena či snímek Vymítač ďábla), a poskytuje dost konverzačního materiálu.
Kdo chce ovšem skutečně pochopit historické souvislosti a fungování filmového průmyslu, musí hledat jinde a jinak.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.