Už se zapomnělo, jak krutí komunisté byli, říká Zdena Mašínová

  0:59
Má oči svého bratra Josefa, který se v roce 1953 prostřílel do Západního Berlína. Tedy nejen oči, ale i myšlení. V nesmiřitelnosti vůči komunistické éře i jejím důsledkům Zdena Mašínová nevidí hrdinství, ale povinnost, naplnění otcova odkazu. Teď má nebývale velkou naději, že získá zpět někdejší rodinný statek v Lošanech.
Zdena Mašínová, nejmladší ze tří dětí ruského legionáře a protinacistického

Zdena Mašínová, nejmladší ze tří dětí ruského legionáře a protinacistického odbojáře Josefa Mašína a Zdeny Mašínové. | foto: Luděk Peřina, MAFRA

Často se vzpomíná příhoda z války, kdy za vámi otec, jeden ze Tří králů českého odboje, v noci tajně přišel, aby vás spatřil. Probudila jste se, viděla ho - ale bratři i maminka vám říkali, že se vám to jen zdálo. Věřila jste jim?
Do Poděbrad nás gestapo vystěhovalo ze dne na den v zimě 1940. Otec nás pak navštěvoval velice tajně, protože jsme byli neustále hlídaní gestapem. Byla jsem velice špatný spáč, jednou jsem se probudila a viděla jeho tvář. Bylo to jako zjevení, dodnes je to velice jasná vzpomínka. Maminka mě uklidňovala, že to byl sen. Ráno jsem ale na stole viděla hrnky, které se užívaly jen při návštěvách. Řekla jsem: Vidíte, že lžete, tatíček tady byl.

Uvědomovala jste si už tehdy jako sedmiletá, proč o tom nesmíte veřejně mluvit?
Jistě, abych se někde neprořekla. Věděla jsem to celý život, ale už jsem to nikdy nezmiňovala. My jsme byli vychovaní tak, že se u nás mluvilo hodně otevřeně, ale zároveň že jisté věci se prostě říkat nemohou.

Věřil otec, že dokáže gestapo dlouhodobě mást a unikat mu?
Když se naposledy před svým zatčením v roce 1941 sešel s maminkou, řekl jí, že má asi poslední možnost odejít. Kruh se kolem nich uzavíral čím dál víc. Ale musel by jít do SSSR. A řekl jí: do Sovětského svazu nikdy - i když věděl, že domácí odboj je smrtelně nebezpečná fronta. To je důležité pro pochopení, proč mí bratři se strýcem Ctiborem Novákem pak zahájili odboj. My jsme byli dost informovaní o tom, co je Sovětský svaz zač.

Velkou roli tam sehrál i moták s posledním dopisem vašeho otce vám, dětem. Jeho příběh je taky hodně zajímavý.
Napsal ho v pankrácké věznici, kde ho mimo jiné vodili k cele, kde věznili maminku a Miladu Horákovou a doufali, že ho tím zlomí. Po válce maminka dostala zprávu od jisté ženy, manželky otcova spoluvězně, který propašoval své motáky zašité v prádle. Psal v nich o skrýši ve veřejích cely číslo 10, po válce se ho podařilo najít. Dala jsem ho do úschovy historikům, byl v karlínské Invalidovně, kde ho v roce 2002 zastihly povodně. Myslím ale, že ho stihli zachránit. (Moták je nyní ve Vojenském historickém ústavu na Žižkově, pozn. red.)

Zdena Mašínová

Narodila se 7. listopadu 1933 československému důstojníkovi, ruskému legionáři Josefu Mašínovi st., který se za okupace stal jedním z hrdinů odboje (v roce 1942 popraven nacisty), a Zdeně Mašínové, vynikající klavíristce a první ženské absolventce zeměměřičství na ČVUT.

Do odbojové činnosti bratrů se nezapojila pro své pohybové postižení. Prodělala 20 operací, tu poslední letos. Její smrtelně nemocnou matku utrápili v roce 1956 komunisté v pankrácké věznici. Zasypali ji v neoznačené šachtě hřbitova v Ďáblicích.

Zdenu Mašínovou ml. komunisté po úniku jejích bratrů do Západního Berlína vyslýchali, věznili a trýznili. Popravili její blízké včetně strýce Ctibora Nováka. Ji propustili a nasadili na ni mnoho agentů, kteří se vydávali za její přátele.

Po roce 1989 získala Zdena Mašínová ml. v restitucích domy v Olomouci a část otcova statku v Lošanech na Kolínsku. O větší díl statku se soudí - stát jej bratrům Mašínovým nevrátil, protože nemají české občanství.

Je ten moták klíčem k pochopení motivace vašich bratrů bojovat proti komunistům? Stojí v něm, že boj za svobodu vlasti bude jednou i jejich povinností, stejně jako jeho.
Samozřejmě! A ještě jedna věc: v Poděbradech bratři pomohli uprchnout dvěma ruským zajatcům z transportu a za pomoci statečné babičky je ukryli doma. Jeden se pak dostal k partyzánům, druhý, Stěpan, odmítal odejít, i když kolem už procházeli Rusové. Padl dokonce před matkou na kolena a prosil, aby si ho vzala. Věděl, že Stalin má vojáky, co padli do zajetí, za zrádce. Nakonec slíbil, že se nám ozve, a odešel. Nikdy jsme o něm už neslyšeli.

Snažím se pochopit vlivy, které vás formovaly. Odkaz vašeho otce, ruský důstojník...
Po válce bylo všechno velice složité. Zapomnělo se na tu velkou lumpárnu, pakt Molotov-Ribbentrop, a mnoho lidí věřilo, že nás Sovětský svaz osvobodil. Bylo to ale všechno umělé, už od stanovení dělicí čáry na Jaltě. To byl ten obrovský historický malér této země. Malérů tedy do dneška bylo víc, co si budeme povídat...

I paradoxů. Vaše maminka vstoupila do komunistické strany...
To bylo v té době krátkodobého nadšení, dokud jsme neviděli, k čemu to tu spěje. Strýc, její bratr Ctibor Novák, který prožil válku v nacistických káznicích a s nímž měla velice hezký vztah, vstoupil také. Můj muž zase v prvním manželství měl za ženu dceru zakladatele komunistické strany. Manžel byl židovského původu, o dvacet let starší, celá jeho rodina zahynula v plynových komorách.

Bratři i vy jste často odmítali polaritu „hrdinové, nebo vrazi“, která se v debatách o jejich činnosti vyskytuje. Jak tedy své aktivity vnímali?
Jako povinnost, podle poslední vůle našeho otce (text zde). Tam je základ: nebuďte otroky! A my jsme jimi nebyli, opravdu ne. I bratři použili násilné prostředky, já to uznávám - ale vyvolali to všechno přece komunisté. Oni s brutalitou a krutostí začali.

Myslíte, že se 50. léta a kontext, v němž vaši bratři usoudili, že je potřeba bojovat - a zabíjet - málo připomínají?
Nepřipomínají se vůbec. Přitom to je základní věc, nejdůležitější, odstup dvou generací dělá své. On se zdůrazňuje jejich přechod do Berlína, ale o ten nešlo. Důležitý je záměr. Neodcházeli jako exulanti, počítali, že se vrátí a pomůžou osvobodit tuto zemi. Proto v USA vstoupili do vojenských škol. Byli hodně zklamaní, když mlčení Západu během potlačení protikomunistického povstání v Německu a Maďarsku ukázalo, že k žádnému osvobození nedojde.

Bývají lidé, kteří mají na činnost vašich bratrů silně negativní názor, přístupní argumentaci? Uznají připomínku oněch 50. let, změní názor?
Občas. Záleží na tom, z jakých poměrů ten člověk je, jakou má výchovu, jak byla postižena jeho rodina. Atmosféra strachu dělá strašně moc, lidé ztrácejí odvahu riskovat. Proto je nebezpečné nechat dlouho působit jakoukoliv totalitu a manipulaci lidským úsudkem. My jsme pravděpodobně po našem otci měli nízký práh pudu sebezáchovy. Být fyzicky zdatnější, zcela jistě bych bratrům pomáhala a šla s nimi i do Německa.

Rodiče nechtěli, abychom žili jako otroci

Četl jsem, jak jste se rozhodla, že nechcete mít vlastní děti. Jsem rodič, přijde mi to jako nejtěžší možné životní rozhodnutí.
Bylo to velmi těžké. Ale můj život skutečně nebyl příjemný, a to je ještě slabé slovo. Ztráty, které jsem musela prožít - matku komunisté za hrozných podmínek doslova zničili - mě přesvědčily, že bych těžko vydržela, kdyby můj potomek musel zažívat něco podobného.

Litovala jste toho?
Myslím, že jsem udělala docela správně. Brala jsem to tak, že kdybych viděla, že někdo potřebuje pomoc - mnozí ji potřebují - tak bych věnovala tu energii jemu, i dítěti, když tedy nemám vlastní. Pocit lítosti jsem neměla, dodnes jej nemám.

Ústavní soud vyhověl stížnosti Mašínové. Spor o rodinný statek pokračuje

Ústavní soud nedávno oživil případ soudní pře o lošanský statek, který před válkou patřil otci. Vrátilo vám to naději, že statek získáte zpět?
Víte, že jsem na návrat majetku po 90. roce vůbec nemyslela? Otec byl ze 400 let starého selského rodu, maminka z podnikatelské, slušně situované rodiny. Neviděla jsem moc rodin, které by obětovaly pohodlí kvůli ideálům - svých rodičů jsem si nesmírně vážila za to, že nechtěli, abychom žili jako otroci. Jsem za to nesmírně vděčná, i když to bylo hodně kruté. Ale velice důležité.

Tím spíš je ten statek symbol, ne?
Je. Třebaže to v roce 1989 byl příjemný pocit, jak končil režim, na restituce jsme příliš nemysleli, dokud se o nich nezačalo mluvit. Když Václav Klaus prohlásil něco ve smyslu, že restituce se vyřeší tím, že každý dostane třicet tisíc a hotovo, řekla jsem si - to tedy ne. Co tím míní? Krást? Jestliže takováhle parta bude u moci, tak to bude zlodějna. A taky byla. A bude to tak i dál.

Vy jste v restitucích získala domy v Olomouci, napsané na vás a na matku. Jak to bylo v případě statku v Lošanech?
Myslela jsem, že jsou napsané jen na bratry, ale manžel zjistil, že tam mám tři osminy - jako ideální podíl, takže se statkem stát nebude moci nakládat, jak se mu zlíbí, když mi to vrátí. Na pozemkovém úřadu v Kolíně jsem kvůli tomu byla sedmkrát, pořád říkali, co mi chybí za dokumenty. Nakonec jsem jim i hrozila hladovkou a že zavolám sdělovací prostředky (úsměv). Tak mi to vrátili.

A co zbytek statku?
Ono jde spíš o princip a otcův odkaz. Statek napsal za války na děti, protože každá totalita chce hlavně krást - a toto zabránilo okupantům, aby nám statek vzali. Abychom získali zbytek statku, museli by se přidat i bratři, komunisté jim ale sebrali občanství. Po roce 1989 jim úřady řekly: no tak si o ně zažádejte. Bratři na to, že oni se ho nevzdali, proto o něj žádat nebudou. Ctirad rovnou řekl, že s tímhle státem a s jeho právním systémem nebude vyjednávat.

Teď ale svitla naděje, že Lošany přece jen získáte.
Ústavní soud případ vrátil na začátek, k okresnímu soudu do Kolína. Soud to předal pozemkovému úřadu v Praze. A z úřadu mi přišlo vyrozumění, že je možnost dohody. Je tristní, že se to celé tak vleče, ale teď mi z pozemkového úřadu rychle a slušně odpovídají, dodržují lhůty, to budí naději. Chtěla bych v Lošanech udělat malé otcovo muzeum. Z rodiny už tu nikdo blízký nežije, jsem poslední blízký potomek, který může zachovat to, co mí předci vybudovali.

Rodina Mašínových za války v roce 1944. V popředí zleva Zdena Mašínová, babička Emma Nováková a Zdena Mašínová starší. Vzadu bratři Josef a Ctirad.

Váš bratr Josef se nikdy od roku 1953 do vlasti nevrátil. Uvažuje o návštěvě, pokud byste dostali statek zpět?
Mám dojem, že ne. Majetek hrál u bratrů nejmenší roli, jim jde o celou situaci. Zde nebyl po roce 1989 sjednán ani náznak norimberského procesu, podívejte se, jak ti zločinci žijí... Máme-li v roce 2016 v takzvaně demokratickém parlamentu komunistickou stranu a místopředseda parlamentu za tu stranu byl zvolen třemi čtvrtinami poslanců, tak co máme za demokracii, prosím vás? Pro bratry tohle bylo vždy nepřijatelné. Vysvětlila jsem Josefovi, že cítím povinnost se o statek postarat. Ať si s ním jejich děti pak udělají, co chtějí.

V lidstvo příliš nevěřím

Co pro vás znamená vlastenectví? To slovo se dnes hodně skloňuje, jak byste ho definovala? A jsou dneska v České republice vlastenci?
Nevím, jestli se tomu má říkat vlastenectví, ale nejdůležitější je být čestný, pravdomluvný a odvážný. Dělat, o čem jsem přesvědčená, že to je správné, chovat se solidárně, obětavě, pro společnost jako takovou.

Dnes má hodně lidí potřebu to zdůrazňovat, stavět na odiv prohlášení „já jsem vlastenec“...
Tu potřebu nemám. Mně se tady líbí prostředí, krajina, země, kde žijeme. Říkám si - to je tak krásná země. Proč je tak nešťastná?

Ptám se i kvůli jiné věci. Narazil jsem na krátkou citaci, že se prý stydíte, že jste Češka.
To bylo pravděpodobně po 90. roce, když se jednalo, jestli má ta zločinecká komunistická strana mít možnost být v parlamentu. Nesla jsem to velmi těžce. A velice ambivalentní vztah mám k Václavu Havlovi, který tehdy velmi vystupoval proti zrušení KSČ i proti nahlížení do svazků StB.

Lze ale za činy jiných lidí cítit stud? Jestli je mi rozumět - neměl bych se stydět, když už, tak jen za svá osobní selhání?
Nemá se zevšeobecňovat a vidět černobíle, souhlasím. Potkala jsem spoustu statečných a čestných lidí, možná v tomhle máte pravdu, že národ jako celek takový nebyl. Člověk se až během života naučí mít buď pevné postoje, nebo se ohýbat jako třtina. Díky osudu naší rodiny jsem si tohle mohla otestovat a názory na život a společnost udělat velice brzo. Roli hraje i výchova, která u nás byla velice zásadová a přísná. Když dnes vidím, jak se vychovávají děti v rodinách či spíš nerodinách, to za nás nebylo.

Jste v životě pesimistkou?
Víte, já v lidstvo příliš nevěřím. Nevím, jestli je to pesimismus. Věci jsem vždy brala takové, jaké jsou, s tím, že je nutné se s nimi vyrovnat, ale zásadovým způsobem. Mnoho nadějí a útěchy jsem v životě neměla, to je fakt - s výjimkou manžela. To on mě zachránil, když jsem se rozhodovala, jestli má smysl dál žít. A prožila jsem velice pěkné manželství. To mě provází životem. Vždycky, když jsem ztratila naději, to dopadlo lépe, než jsem si myslela.

Z Havla udělali kult. Politiku dělat neměl

Vaše neteř Barbara vzpomínala, jak se její otec - Josef Mašín mladší - rozčilil, když se Václav Havel stal prezidentem. Bylo to u vás podobné?
Spíš jsem se divila, protože do Listopadu lidé Havla moc neznali, pokud neposlouchali Svobodnou Evropu. Bratři ho znali z gymnázia v Poděbradech, založeného po válce podle britského vzoru a pro děti z nacisty pronásledovaných rodin. Už tehdy jsme se divili, že tam byl Havel, protože jeho rodina perzekvována nebyla. Do Lucerny chodili esesáci...

Za války byl Václav Havel nicméně dítětem, těžko na to mohl mít vliv.
Víte, on byl nadaný a velice talentovaný člověk, který ale neměl dělat politiku. Bratři ho poznali jako ctižádostivého. Proto mu asi šlo o prezidentství, ale neměl na to nikdy přistoupit. Když se z někoho začne dělat kult, tak ho to kazí. A byl to i jeho případ, z něj kult udělali. Jak začala komedie „nejsme jako oni“, věděla jsem, že to bude špatné, podivná se nám zdála i restituce Lucerny a Barrandova. Kompromisy, co udělal po hrůze bolševismu, vyjednání přechodu moci s Čalfou, tak to tedy prosím ne. Z toho jsem byla zděšená.

To je vlastně další vaše velké téma - že byl Listopad dopředu dohodnutý.
Komunisti na to byli připravení. I prognostický ústav založili, když se vědělo, že režim padne, lidi jako Klause či Dlouhého, hochy podivné a zvláštní, už za minulého režimu posílali studovat. Komunisti byli vždycky o několik kroků napřed. V tom bychom se od nich mohli učit.

S rokem 1989 se pojil i Havlův slogan o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Časem to získalo u řady lidí trpký přídech. Vadil vám také?
Jsem asi příliš realistický typ a tohle na mě bylo umělé a nadnesené. Pravda a láska existuje jen mezi jednotlivci, ale ve společnosti ne. Když člověk ví něco o historii, jaké kruťárny si lidé dokázali dělat na základě materialismu, postavení, pseudohodnot, které začali vyznávat, tak já tomu nevěřím. Po Listopadu to většinu lidí přechodně nadchlo, ale trvalá hodnota společnosti to bohužel není a nebude. I proto jsem náš rod nechtěla rozšiřovat.

Mělo by podle vás smysl zakázat dnes komunistickou stranu?
Určitě by se to lidem muselo dostatečně vysvětlit. Ne jako doposud, povrchně, způsobem „nejsme jako oni“. To nestačí. O zločinech nacismu se mluví a je to správné, u komunismu je nutné totéž, ale neděje se to. Já jsem přesvědčená, že kde je zločin, tam má být trest. Když není - a tady prakticky nikoho neodsoudili - tak to má ty dalekosáhlé následky. Tady se v 90. letech spojil materialismus gulášového komunismu po roce 1968 - už ne krutého, ale morálně nebezpečnějšího - s materialismem kapitalistickým. Nadělalo to tuhle paseku, kterou vidíme.

Besedujete o svých zkušenostech s mladšími lidmi často, nebo spíš výjimečně?
Dřív se to dařilo víc, docela často jsem chodila na gymnázia. Po posledních krajských volbách to ale začalo váznout. Jak se na kraje a na radnice dostali komunisti, tak mají páni ředitelé strach zvát si mě. Přijde kantor a říká: My bychom hrozně rádi, ale to víte, pan ředitel...

Když líčíte své osudy za války, v 50. letech, po Listopadu boj s úřady, soudy o očištění rodinného jména, zpřístupnění záznamů, statek... Kde na to všechno berete energii?
Pro mě je to zásadní věc, něco, co ještě můžu udělat. Ke vzpomínání se třeba vracím nerada. V určitém úseku svého života jsem musela některé věci úplně vytěsnit, abych mohla přežít. Když jsem nemohla své zážitky předávat vlastním dětem, tak o tom mluvím, když o to má někdo jiný zájem. Nechci to nikomu vnucovat, jen to sdělím, ať s tím každý udělá, co chce.

Autor:

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Šebo: Rodiče neočkovaných dětí jsou zločinci, černý kašel je pro kojence smrtící

  • Nejčtenější

Rvačka na lesbi show. Policista zbil pět dívek i ochranku smíchovského klubu

14. března 2024  13:49,  aktualizováno  14:10

Silně opilý policista v uniformě brutálně napadl a zaklekl 19letou dívku. Ta skončila v nemocnici....

Babiš se ptal na děti Lipavského. Nešlo o kompro, tvrdí. Za vulgarity se omlouvá

11. března 2024  15:14,  aktualizováno  16:57

Předseda hnutí ANO a expremiér Andrej Babiš v neděli u svých spolupracovníků poptal citlivé...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nedám Ukrajině ani cent a válka skončí, řekl Trump při setkání Orbánovi

11. března 2024  9:42

Bývalý americký prezident Donald Trump, který se podle všeho opět stane kandidátem amerických...

Pokud budeme ohroženi, jsme připraveni na jadernou válku, prohlásil Putin

13. března 2024  6:16,  aktualizováno  10:03

Sledujeme online Rusko rozmístí vojáky a zbraně u hranic s Finskem, prohlásil ruský prezident Vladimir Putin. Vstup...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Wehrmacht na Václaváku. Kluka z ikonické fotky zavraždili v Osvětimi

13. března 2024

Seriál Ruce zaťaté v pěst a bezmoc českých strážníků. Tak Pražané před pětaosmdesáti lety „vítali“ německé...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dalších šest let s Putinem: dosáhl toho, co chtěl, nejspíš ještě přitvrdí

19. března 2024

Premium Vladimir Putin si může gratulovat. I když se mu na Západě mnozí vysmívají, že v Rusku zorganizoval...

„Prázdný Topol“ či „kráva“ poslankyně. Nevybíravě mluvili premiéři i prezidenti

19. března 2024

Premium Andrej Babiš omylem poslal e-mail jinému adresátovi a v úterý se kvůli tomu mimořádně scházejí...

Slovenská prezidentská debata: jak se „krasomluvec“ Pellegrini otřel o Čechy

18. března 2024  20:40,  aktualizováno  23:36

Dva největší favorité slovenských prezidentských voleb se vůbec poprvé utkali v televizním duelu....

Na silnici z Klatov do Plzně bourala čtyři auta, v nemocnici skončil i kojenec

18. března 2024  21:06,  aktualizováno  21:37

Na hlavní silnici z Klatov do Plzně u Přeštic bouraly čtyři osobní automobily. Čtyři lidi včetně...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Konec nadvlády programátorů. Pozic ubývá, na jednu se hlásí stále víc lidí

Premium Ochota firem splnit uchazečům skoro jakýkoli požadavek a velmi nízká konkurence. Tak by se ještě nedávno dala definovat...