Po kolika „ztracených“ dospělých policisté vyhlašují pátrání?
Je to pět až šest tisíc lidí ročně, z toho se několik stovek zpravidla najít nepodaří. Kolik Čechů se pohřešuje v zahraničí, se přesně dohledává těžko. Nikdy není stoprocentně vyloučeno, že se ten který pohřešovaný nezdržuje v cizině. Navíc pracujeme se systémem, který už něco pamatuje.
Údaje policie a ministerstva zahraničí se sice rozcházejí, přinejmenším třicet Čechů se však nyní v cizině pohřešuje. Na jaké nejdelší zahraniční pátrání si pamatujete?
Třeba nedávno se podařilo vypátrat studenta, který zmizel v zahraničí před šesti lety. Záhadný je pro mě případ sourozenců Pavelkových, kteří před 15 lety spolu s kamarádkou zmizeli v Albánii. Na tom se stále průběžně pracuje. Intervenovalo se přes vysoké politiky, angažovaly se spolky i bezpečnostní agentury, ale zatím bohužel bez výsledku, to je na tom to největší zoufalství.
Jan Rybár
|
Jaké důvody zmizení nejčastěji uvádějí pohřešovaní, když je najdete?
Samozřejmě se ptáme, kde byli a proč, ale statisticky to nesledujeme, není to pro nás důležité. U pohřešovaných v tuzemsku se jen výjimečně prokáže, že byli oběťmi trestných činů. Nedávné věznění dětí v garáži v Ústí byl zcela ojedinělý případ. Pohřešování má v drtivé většině případů jiný důvod - útěk před problémy. Lidé tak řeší dluhy, případně rozchod s partnerem, zkrátka spálí mosty.
Můžete uvést příklad?
Pohřešovali se manželé, kteří se nevrátili z dovolené. Pak se ale zjistilo, že byli v zaměstnání sbalení, měli vyklizené šuplíky a skříně. Nebyla to náhoda, připravovali to. Také není ojedinělé, že se lidé snaží být v zahraničí prohlášeni za mrtvé, aby tím vyřešili své zdejší potíže, ať už podnikatelského či rodinného rázu. Jde třeba o fingovaná utonutí. Majetek je dnes hybnou silou všeho.
Kolik takových případů jste v posledních letech řešili?
To nedokážu říct, ale teď řešíme případ, kdy se žena snaží prohlásit manžela za mrtvého, aby se mohlo rozjet dědické řízení. My přitom víme, že je dotyčný v zahraničí živ a zdráv, zkrátka se mu daří. Bohužel se nám ještě nepodařilo přesvědčit tamní policii, aby konala v náš prospěch.
Po jaké době klesají šance na nalezení pohřešovaného na minimum?
Šance je vždy, ale každým dnem se snižuje. Lidé zapomínají, časem mizí i digitální stopa - kamerové záznamy, záznamy hovorů, ať už jde o výdej jízdenek či letenek, podle nichž by se lidé dali nějak dohledat.
A co teprve změna vizáže...
Ano, hledané zločince policisté alespoň na začátku trestního řízení při úkonech vyfotí, u pohřešovaných máme mnohdy už na začátku deset let starou fotografii. Když pátráte dalších deset let, je rozdíl tak velký, že dotyčný už je úplně někdo jiný - stářím, hmotností, vlivem podnebí, ve kterém žije.
Čech zmizel na Ukrajině beze stopy. Matka prosí politiky o pomoc |
Po jak dlouhé době policista spis odloží?
Když pro danou chvíli vyčerpá všechny prostředky, síly a možnosti. Dostanete se do situace, kdy už nevíte, koho se zeptat a kde pátrat, zahraniční kolegové nereagují na vaše žádosti. Případ se ale nezahodí, kriminalista se k němu s odstupem měsíců, půl roku vrátí a vidí ho úplně jinýma očima. I po letech, kdy se třeba pátrací tým mezitím celý obmění, se spisy opakovaně prověřují.
Kdy se případy pohřešovaných definitivně uzavírají?
Aktivní pátrání trvá dvacet let od vyhlášení. Během nich se vyšetřovatel k případu vrací, poté se založí do archivu. Dvacet let je dáno generační obměnou, v archivu se spisy uchovávají do sto let věku pohřešovaného.
Jak reagují příbuzní či blízcí, když se po letech potvrdí smrt či najde tělo pohřešovaného?
Naděje umírá poslední a stále se pracuje s myšlenkou, že ti lidé někde jsou. Samozřejmě čím mladší pohřešovaný je, tím je to horší. „Pozůstalí“ se s tím postupně smiřují, i když vlastně nechtějí. Čekají, že jim někdy můžeme přijít oznámit, že se dotyčný našel, byť mrtvý. Většinou jim ale spadne kámen ze srdce. Je hrozné, takhle to říct, ale lidem se uleví. Konečně vědí, na čem jsou, a to je pro ně podstatné. Každá lidská bytost ten konec potřebuje.
Policie má oporu v zákoně, soukromí detektivové lepší techniku
Co se děje, pokud máte podezření, že se Čech stal v cizině obětí zločinu?
Stanovíme pátrací verze a pokud jsou mezi možnými příčinami zmizení třeba únos či vydírání, pro které jsou relevantní důkazy, zahájíme trestní řízení a zpravidla prostřednictvím státního zastupitelství požádáme o spolupráci zahraniční partnery.
Jak často vyjíždějí policisté do ciziny pomáhat při pátrání po Češích?
Není to běžné, hodně záleží na vztazích obou zemí. Čeští policisté tam mají omezené kompetence - nanejvýš mohou kolegům pomoci prověřit poznatky z Česka přímo na místě, pokud je to vhodné. Vždy je třeba jednat velmi opatrně. My to můžeme nazvat spoluprací, oni to mohou brát jako zásah do svých kompetencí a určitý výraz neprofesionality, že to bez nás nezvládnou.
Se kterými zeměmi se špatně spolupracuje?
Nechci být konkrétní. Kdybych řekl, že to někde nefunguje, ještě víc nabourám další spolupráci. Evropa je na stejné úrovni, v ní problém není. Čím exotičtější země, tím zpravidla větší problémy. Mnohdy ale stačí jedny volby a ze země, která s vámi deset let nekomunikovala, vám začnou obratem posílat odpovědi.
Když informace nelze získat oficiálně, pomohou osobní známosti?
Přímo se s někým znát je ideální. Tradiční kanály - Interpol, Sirene či Europol - jsou zahlceny a přetíženy administrativou. Osobní kontakty mohou získání informací významně urychlit.
Proč se někdy nedaří na zahraniční pátrače působit?
Důvody mohou být různé. Ať už korupční prostředí dané země či nezájem - Česko pro ně zkrátka není zajímavé. Sledují i naše důvody, proč po dotyčném pátráme. Dnes světem hýbe terorismus, drogy a obchod se zbraněmi, třeba k hospodářským deliktům se spousta z nich staví laxně, není to ale pravidlem.
Zoufalí příbuzní ztracených lidí se obracejí i na soukromé detektivy...
Lidé se chytají každé naděje, ale je potřeba zachovat chladnou hlavu a uvědomit si, co navíc nabízejí oproti policii. Náš sbor má přibližně 40 tisíc lidí, disponuje technikou a 24hodinovým provozem, spoustu věcí může dělat ze zákona zcela legálně. Bezpečností agentury mají velmi omezené kompetence.
Mohou pátrat v zahraničí, když rodině chybějí oficiální informace.
Při podezření na zmizení v exotické zemi může být agentura rychlejší než policie, je schopná reagovat hned, kdežto já musím poslat požadavek a čekat na odpověď. Detektiv zajede na místo, informaci ověří a po návratu řekne, zda tam dotyčný je, zatímco my budeme čekat, až se vše vyřídí oficiální cestou.
Také si troufám tvrdit, že mnohdy mají lepší sledovací či počítačovou techniku, k tomu třeba i síť zahraničních kanceláří a partnerů. Seriozní agentura by situaci měla spolehlivě prověřit a nemělo by vůbec připadat v úvahu, že místní šetření proběhne od stolu, což já u zahraničních kolegů nemohu zaručit.
Jak policisté komunikují s rodinami pohřešovaných?
Měli by „pozůstalé“ informovat o tom, co dělají a jaké jsou pokroky, což někdy nedělají a je to chyba, která lidi také může přimět využít soukromých služeb.
Spory o děti unesené do ciziny policie nerozsoudí
Zmínil jste nedávný případ věznění dětí v garáži v Ústí nad Labem. Angažovalo se tam policejní prezidium?
Pátrání bylo vyhlášeno deset dní a v kompetencích ho měl územní odbor a kraj, nevstupovali jsme do toho. V okresech jsou kriminalisté na dost vysoké odborné úrovni, aby si poradili. Sledujeme, jak s informacemi pracují, jak se jim daří, v případě potíží se do toho vložíme. Někdy sami požádají o pomoc.
Kolik dětí se v tuzemsku momentálně pohřešuje?
Naštěstí jich není moc, vesměs se všechny podaří vypátrat. Ročně vyhlásí policie pátrání třeba po pěti tisících dětí, z toho jsou ale přibližně dvě třetiny děti s nařízenou ústavní výchovou, z nichž mnohé utíkají opakovaně. Děti pohřešované v zahraničí jsou pak zpravidla případy, kdy jeden z rodičů ve smíšených manželstvích odveze dítě do své vlasti.
Češku zatkli v Kanadě za únos, když vracela dítě otci |
To ale nejsou pohřešované děti v pravém slova smyslu...
V podstatě jde o vzájemné vypořádávání partnerských vztahů. V Česku mají tyto děti status pohřešované osoby, přestože se ví, kde jsou. Problém je, že pro druhou stranu jsou nedosažitelné. Takových případů nyní evidujeme osmnáct.
Co podobné případy znamenají pro policii?
Zoufalí rodiče neprávem obviňují policisty z nečinnosti ve věci, která ani není v našich kompetencích. Vždy je nutné zapojit orgán sociálně právní ochrany dětí nebo brněnský Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Je složité posoudit, který rodič je v právu a nám to ani nepřísluší. Mnohdy se ukazuje, že ne vždy je to ten, kdo pohřešování oznámí.
Únosci často nahrává fakt, že ze zákona je pro dítě nejlepší, aby žilo v místě obvyklém, tedy tam, kde stráví nějaký čas. Jestliže je někdo na útěku s dítětem dva tři roky, už je v místě obvyklém s únoscem tam někde v cizině. Dítě rychle zapomíná. Návraty jsou hrozně nepříjemné záležitosti.
Jaký je hlavní rozdíl mezi pátráním po hledaných a po pohřešovaných?
Po pohřešovaných, kteří jsou ze zákona definováni jako ohrožení na životě a zdraví, by policie měla pátrat primárně. Vždyť má v logu „pomáhat a chránit“. Na běžného zločince, kterých jsou mraky, dřív nebo později narazí kterýkoli ze 40 tisíc policistů, třeba při náhodné kontrole. Nemám na mysli devianty, vrahy či násilníky, těm je věnována náležitá pozornost.
Touto prioritou se policie skutečně řídí?
Tlačí se na to. Zločinnost vždy byla, je a bude, záchrana životů a zdraví je přednější. Pokud má obvodní či krajské oddělení kriminálky u pohřešovaného indicie, kterých je možné se chytit, mělo by tomu věnovat maximální úsilí. Čili počkat s krádežemi kol a vykrádáním aut a plně se věnovat pohřešovanému.
Příští rok policie spustí nový pátrací software, v čem vám usnadní práci?
Především bude komunikovat se systémy dalších státních institucí, třeba těch vydávajících doklady. Bude obsahovat databázi pátrání po osobách, autech, věcech či uměleckých předmětech a měl by zvládat složitější vyhledávání. Nyní musíme některé věci dělat manuálně a vést je v papírové i elektronické podobě, což mi přijde hrozně zastaralé. Hodně na něj spoléhám.
