Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Prague Pride má dvě tváře. Média ukazují jen tu bláznivou, říká sociolog

  10:28aktualizováno  10:28
Postoj homosexuálů k právě probíhajícímu festivalu Prague Pride je velmi různorodý. Jedni se ho účastní kvůli politickým otázkám, druzí, protože je to velká party, a někteří se od něj naopak distancují, říká v rozhovoru pro iDNES.cz sociolog Zdeněk Sloboda. Média mají prý tendenci zobrazovat pouze kontroverzní stránku festivalu.

Pochod hrdosti homosexuálů Prague Pride v srpnu 2015. | foto: ČTK

Co je cílem a smyslem právě probíhajícího festivalu Prague Pride ve chvíli, kdy LGBT (zkratka označující lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby, pozn. red.) komunita v Česku dospěla v legislativní rovině k téměř úplné rovnosti?
Vývoj tohoto festivalu je v Česku oproti Západu opožděný. Pro Čechy je specifické, že, na rozdíl od Skandinávců, Němců nebo Britů, nejsou příliš aktivističtí. To přispívá k určité problematičnosti festivalu Prague Pride. Také proto se u nás nekonal dříve. První pokus o podobný průvod byl až v roce 1999 v Karlových Varech, následně v roce 2008 v Brně. Tyto průvody už měly určité politické téma, ale byly hodně malé. V Česku dlouho nefungovala ani žádná osvětově politická organizace, která by se zaměřovala na problematiku LGBT. Až v roce 2011 vzniká spolek Pride. Původně bylo jeho cílem především zviditelnění a sjednocení. Dnes už ale řeší celou řadu politických témat - má charakteristiku původních západních Pridů. U nás se politický náboj těchto akcí, na rozdíl od některých západních zemí, zatím nevybil.

Zdeněk Sloboda

Sociolog Zdeněk Sloboda

Zdeněk Sloboda studoval sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a mediální pedagogiku na univerzitě v Lipsku.

V minulosti působil jako odborný pracovník oddělení Gender a sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR. V současnosti vyučuje na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Je zakladatel sdružení PROUD zasazujícího se o legislativní a sociální zlepšení situace LGBT lidí v České republice.

Na Západě tedy tento „politický náboj“ už není aktuální?
Do jisté míry. Principem prvních festivalů Pride konaných ve Spojených státech byla snaha této komunity sjednotit a zviditelnit se, aby se její členové nemuseli nadále skrývat. První festivaly Pride se pořádaly v sedmdesátých letech ve velkých amerických městech jako reakce na stonewallské nepokoje. V rámci tehdejších „honů na čarodějnice“ - na komunisty, Židy a tak dále - se policie zaměřila i na gay komunitu a začala opakovaně podnikat razie v baru Stonewall Inn ve státě New York. V reakci na to se komunita gayů poprvé vzbouřila a začala v ulicích požadovat rovnost, což byl zárodek dnešních Pridů.

Ale, jak jsem říkal, politický náboj už v některých zemích mizí, tyto otázky jsou tam vyřešené. Například v Holandsku už uvažovali, že zruší amsterodamský Pride. Nakonec se ale pod tlakem sponzorů, pivovarů a města Amsterodam, kteří z festivalu mají určitý ekonomický prospěch, od zrušení ustoupilo a Pride se organizuje dál.

Stává se z těchto akcí tedy do jisté míry komerční záležitost?
Ano. V Česku je zajímavé, že zde nebyla lidskoprávní tradice těchto průvodů a přišlo se rovnou s určitou komerční karnevalovou podobou. Pro většinovou společnost to tak může být trochu nečitelné - na jednu stranu má Prague Pride politická témata, na druhou stranu je to divoký průvod lidí v karnevalových maskách. Na jednu stranu je součástí průvodu „kočárková jízda“ pro LGBT rodiče s malými dětmi, kteří řeší politické otázky ohledně adopcí homosexuálů a podobně, na druhé straně tam jsou lidé, kteří si přišli „zapařit“. Prague Pride má dvě tváře, média si ale všímají většinou jen zajímavých obrazů lidí v bláznivých maskách. A přisuzují jim ony politické otázky například ohledně adopcí.

Zdá se, že Prague Pride je něco, co mají gayové, lesby, bisexuálové i transsexuálové v Česku společného. Je přístup LGBT komunity k této akci skutečně jednotně pozitivní, nebo se některé skupiny od něj spíše distancují?
LGBT komunita je opravdu velmi různorodá. Někteří její členové jdou na Pride kvůli politickým otázkám, jiní kvůli tomu, že je to velká party. A někteří tam právě kvůli tomu nejdou. Tito kritici z řad homosexuálů namítají, že Prague Pride jen podporuje negativní stereotypy o gayích a lesbách. Pak jsou lidé, kteří se snaží být neviditelní a na svojí orientaci neupozorňovat. Ti mají s Pridem problém a často jsou otevřeně proti. Tato společnost je skutečně názorově velmi různorodá.

Nedomníváte se, že některé provokativní prvky pochodu Prague Pride, například polonazí lidé nebo lascivní masky, mohou obrazu LGBT komunity spíše uškodit? Například senior, který nikdy nepotkal otevřeného gaye, může získat dojem, že typický homosexuál vypadá takto...
Asi ano. Společnost by ale měla mít určitou mediální gramotnost a vědět, že si média vybírají určité věci a zobrazují je určitým způsobem. Kdyby se takový člověk přišel podívat na Pride, viděl by, že provokativní masky na vozech, muži v botách na podpatcích nebo odění v kůži, tvoří jen velmi malou část z těch deseti až patnácti tisíc lidí v průvodu. Naprostá většina lidí je oblečena normálně.

Média přirozeně zachycují hlavně kontroverzní výjevy. Ale vymýcení nebo zakázání takovýchto kontroverzních věcí, aby byl průvod v souladu s většinovou představou o normalitě, by bylo proti jeho logice - snaze o uznání různorodosti.

Mimochodem, nedávno jsem byl na pyžamovém plese v západních Čechách, kam třetina mužů od rodin přišla v krajkových košilkách, korzetech a parukách. Všichni se zasmáli, že je super, že si ze sebe chlapi umí udělat legraci a převlékají se za ženy. V souvislosti s homosexualitou to ale vnímají jako kontroverzi...

Před několika lety se průvodu Prague Pride zúčastnila i skupinka pedofilů s transparenty. Není to překročení určitého tabu, které by mělo zůstat tabu?
Prague Pride loni pedofilním lidem zakázal jít v průvodu právě proto, aby festival nestigmatizovali. Téma pedofilie je velice problematické. A stigmatizuje celkově obraz sexuálních menšin.

Můj osobní názor je, že by pedofilové neměli být stigmatizovaní apriorně, ale až ve chvíli, kdy něco provedou, nebo pokud existují indicie, že by něco mohli způsobit. Ve chvíli, kdy si svoji situaci uvědomují, mluví o ní a snaží se předcházet sociálně problematickým jevům, neměli bychom je za to trestat.

Je také nutné si uvědomit, že drtivá většina pedofilů se umí kontrolovat a dětem nijak neubližuje. Pachateli sexuálního zneužívání dětí jsou ve většině případů nepedofilní heterosexuální muži.

Jak se v posledních letech vyvíjí postavení leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů v Česku?
Z legislativního hlediska se toho v poslední době příliš nezměnilo. Významné bylo zejména červnové rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil zákaz adopcí jednotlivcům, kteří žijí v registrovaném partnerství (o rozhodnutí jsme psali zde). Kromě toho v parlamentu leží návrh několika ministrů, který by měl novelizovat zákon o registrovaném partnerství a umožnit takzvané přiosvojení, tedy adopci dítěte i druhým nebiologickým partnerem v homosexuálním páru.

Můžete tento návrh vysvětlit? Dítě má vždy dva biologické rodiče. Znamenala by tato novela, že by mohlo mít teoreticky rodiče tři?
To ne. „Přiosvojení“ je možné už dnes v manželství. Pokud má například žena dítě s mužem a ten zemře, nový partner má možnost dítě si „přiosvojit“. Pokud je jeden z biologických rodičů zemřelý, je možné jej nahradit v rodném listě. Možné je to i v případě, kdy žije, vzdá se rodičovských práv a souhlasí s nahrazením svého jména v rodném listě dítěte.

V případě homosexuálních párů se děti velice často plánovaně rodí do lesbické rodiny. V rodném listě pak dítě má zpravidla zapsanou jen matku, druhé místo je prázdné - na toto místo by pak díky této novele bylo možné připsat druhou partnerku. Ve všech těchto případech „přiosvojení“ ale musí samozřejmě rozhodovat soud.

Každoroční průzkumy CVVM ukazují nárůst podpory právům pro LGBT lidi ze strany většinové společnosti. Čím si to vysvětlujete?
Vysvětlení může být více. Jedním z nich je, že lidé se takto vyjadřují do výzkumů, protože si myslí, že si to myslí většina. V kvantitativních výzkumech je kromě toho problém, že lidé často dostávají celkem abstraktní otázky, se kterými nemají příliš zkušeností, a rozhodují se spíše na základě přesvědčení - podle toho, jak si myslí, že by se mělo ve výzkumech odpovídat. Nebo mají před sebou nějakou tazatelku nebo tazatele, před kterým se nějak stylizují.

Reálně tedy podle vás postoj Čechů k homosexuálům není až tak kladný?
Osobně se domnívám, že je rozdíl mezi tím, co lidé všeobecně deklarují, a tím, jak by se chovali, kdyby někoho takového měli vedle sebe. Myslím, že reálná podpora v každodennosti by více narážela na stereotypy.

Na druhou stranu z různých rozhovorů a seminářů, které jsem v posledních letech pořádal na školách, se ukazuje, že pokud člověk ve svém okolí zná nějakého gaye nebo lesbu, má menší tendenci k negativním stereotypům. Například středoškoláci, kteří znali nějakého homosexuála, říkali spíše, že homosexuálové jsou „normální“, mají „normální“ práci, chování a tak dále. Na druhou stranu děti, které žádného homosexuála neznaly, naopak opakovaly stereotypy o zženštilých mužích v růžových tričkách a ženách - mužatkách, které se chtějí prát, mají odpor k mužům a neholí si podpaží.

Nicméně Česko na tom není úplně špatně, je v podstatě liberální. Zdá se, že Čechům jsou homosexuálové celkem jedno, neřeší je, pokud nezasahují do jejich prostoru. Často mají přístup: „Nechoďte nám s tím na oči, dělejte si to někde za zavřenými dveřmi. Pokud nejste vidět, tak nám to nevadí“. Právě proto jim může vadit Pride. Je to taková ambivalentnost většinové společnosti.

Z výzkumů CVVM vyplývá, že v Česku stále přetrvávají i homofobní postoje. Také proto nejsou coming outy homosexuálů zatím zcela běžné a přirozené. Asi padesát procent respondentů se domnívá, že by coming out v jejich okolí způsobil problém, nemají důvěru ve své okolí.

Jsou i v současné době homosexuálové, kteří celý život svoji orientaci „nepřiznají“, neprodělají coming out?
Rozhodně ano. Záleží hodně na rodinném zázemí člověka. Hodně lidí z hodnotově tradičního a konzervativního rodinného prostředí - nejen z věřících rodin - s tím má velký problém. Často neprojdou ani vnitřním coming outem sami v sobě, natožpak tím veřejným. Často žijí dvojí život, utíkají do velkých měst nebo dokonce do ciziny, kde se nemusí zpovídat svému původnímu prostředí. Když rodinu vidíte jednou za rok na Vánoce, tak to nějak „prolžete“.

Konzervativní rodiny navíc často homosexualitu jakoby ignorují. Ve chvíli, kdy to není vyřčené, tak to pro ně není problém. Je tam nepsaná dohoda, že se o tom bude mlčet. Ale ve chvíli, kdy člověk dobrovolně nebo nedobrovolně zamlčuje část svého života, tak tím sám sebe ochuzuje a vyčleňuje ze sociálních sítí. To může být psychicky zatěžující.

Loňský pochod sexuálních menšin Prahou:







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.