Pane ministře, blíží se první výročí druhé vlády Roberta Fica. Vy jste se do čela slovenské diplomacie vrátil z velmi vysoké funkce v unijní diplomacii. Co vám na to říkala manželka?
Moje manželka už ví, že se mnou se nedají dělat plány na více než na jeden týden dopředu. Takže to vzala jako milující manželka. Faktem ale je, že já jsem odešel do Bratislavy a manželka s dcerou zůstaly ještě tři měsíce v Bruselu, aby tam malá dokončila alespoň školní rok.
Vy jste měl skutečně ale velmi vysokou funkci. Proč jste se vrátil do slovenské diplomacie? Přestal jste věřit ve společnou evropskou zahraniční politiku?
Ne, to ne. Já jsem stál u zrodu společné evropské zahraniční služby. Byla to skvělá zkušenost a je mi líto, že netrvala déle. Dal jsem však Robertu Ficovi slib. Když jeho první vláda končila, tak mi řekl, že by chtěl, aby pokud bude ještě sestavovat vládu, jsem v ní byl opět ministrem zahraničí. Já jsem mu to slíbil a sliby se mají plnit.
Ale to jste asi nečekal, že se to stane už po necelých dvou letech?
Ano, nečekal jsem, že to bude tak rychle. K vládě Ivety Radičové má mnoho lidí různé připomínky. Já jí vyčítám to, že mě pád její vlády tak rychle vrátil z Bruselu (smích).
Dával jste si nějaké podmínky návratu?
Podmínkou bylo jen to, že jsem nechtěl znovu začínat, ale pokračovat v tom, kde jsem v roce 2010 skončil. Jsem kariérní diplomat, ve stěnách tohoto ministerstva zahraničí jsem vyrostl, vím, jak by měl stát fungovat v oblasti zahraniční politiky. Takže jsem se s premiérem dohodl, že já a ministerstvo budeme mít koordinační úlohu ve všech aktivitách státu směrem navenek, jak pokud jde o evropskou, tak i hospodářskou politiku. Naložili jsme si toho na sebe hodně, ale já myslím, že je to pro tento stát dobré. Takže to, co rozhodlo o mém návratu, byla možnost ovlivnit dění ve své zemi způsobem, o kterém jsem přesvědčený, že je dobrý.
Asi největším překvapením prvního roku druhé vlády Roberta Fica jsou velmi dobré vztahy s Maďarskem. Přitom se naopak čekal tvrdý střet mezi levicovou vládou Roberta Fica a pravicovým kabinetem Viktora Orbána. Jak je to možné?
Image, kterou o Robertu Ficovi vytvořila média, neodráží to, kým skutečně je. Mnohé analýzy, které jsem četl, měly strašně daleko od skutečnosti. Podobné je to s Viktorem Orbánem. To zaprvé.
Zadruhé, není pochyb o tom, že konfrontace, která tu byla v letech 2006-2010, ublížila oběma zemím. Já jsem to vnímal až jako zahanbující, když jsme museli před třetími zeměmi nebo evropskými institucemi odpovídat na to, jaké jsou naše problémy. A úplně pro mě byla nepřijatelná představa, že bych jezdil po světě a pomlouval, stěžoval si na sousední stát. Jsme přece středoevropské země, jsme v EU, v NATO. Ta konfrontace nikomu nepomohla, lidé z toho byli unavení a image obou zemí v EU to neprospělo.
V dnešní vládě také už není nacionalistická Slovenská národní strana Jána Sloty...
Ano a třetí věc je, že Slovensko ztratilo Slotu (nacionalistická Slovenská národní strana není ve vládě ani v parlamentu - pozn. red.). To byla tehdy automatická odpověď na všechno, každý do nás mohl kopat, protože Slota... Toto odpadlo. Už nejsme v pozici lehkého terče a fackovacího panáka.
Ale čím vznikl ten zvenčí dobře fungující vztah Fico-Orbán?
Premiéři Fico a Orbán se setkali loni v dubnu ve Varšavě. Před setkáním byli oba nervózní, protože se ještě nesetkali, ale mnoho toho o sobě slyšeli. Skutečně s překvapením zjistili, že témata, kterými žijí, si jsou velmi blízká a podobná. A shodli se na tom, že oni jako premiéři se soustředí na ekonomiku a nám ministrům zahraničí nechali všechno ostatní.
Neznamenalo to ale, že se problémy ve slovensko-maďarských vztazích jen zametly pod koberec?
Ne, my nic pod koberec nezametáme. Řešíme je tak, jak je třeba je řešit. Naši experti sedí a jednají. Neexistuje skutečně jediné téma, od něhož bychom utíkali.
Maďarsko je ale mnoha evropskými státy kritizováno za to, že vláda Viktora Orbána, která disponuje ústavní většinou, zneužívá této moci k oklešťování demokracie. Proč Slovensko mlčí?
To je velmi citlivá otázka. Tak jako my reagujeme citlivě, když slyšíme z maďarské strany hodnocení našeho vnitropolitického vývoje, podobně citlivě by reagovala maďarská strana, kdybychom my hodnotili dění tam. Na to máme celoevropské instituce - Radu Evropy, Evropskou komisi, Benátskou komisi, OBSE, vysokého komisaře pro národnostní menšiny. Tyto instituce tu jsou od toho, aby se vyjadřovaly. Jsou sice země, které se vyjadřují, ale my se vyjadřovat nechceme, protože by to v Budapešti mohlo být vnímáno všelijak. Počkáme si na to, co řeknou instituce, které byly kvůli tomu zřízeny.
Asi nejvážnější rozpor zůstává mezi Budapeští a Bratislavou v otázce dvojího občanství. Není příliš vysokou cenou za to, že slovenští Maďaři nemají možnost mít dva pasy, skutečnost, že mnozí Slováci v jiných zemích, jako třeba v Británii či Irsku, o slovenské občanství přichází? Jak dlouho ještě budete platit tuto cenu?
Bohužel je to důsledek toho, že maďarský zákon byl přijatý tak necitlivým způsobem, bezprostředně před volbami. Slovenská reakce na to byla přijatá obrovskou většinou hlasů, napříč politickým spektrem. Dnes uvažujeme o tom, jak to vyřešit, ale ten problém je v celém balíku dalších otázek. Nemůže to být tak, že máme zrušit náš zákon a všechno bude O. K. Byla to odpověď na nestandardní maďarský zákon. Musíme to udělat tak, aby nikdo nemohl triumfovat a říkat, vidíte, my jsme říkali, že problém je na slovenské straně. Náš zákon by nebyl přijatý, kdyby nebylo maďarského zákona. Byť bude nakonec nutné politické rozhodnutí na obou stranách, naši experti jednají a my jsme jim s mým maďarským kolegou Jánosem Martonyim dali šanci, aby na něco přišli.
Znáte bavorský projev českého premiéra Petra Nečase. Umíte si představit, že byste vy nebo slovenský premiér něco podobného pronesl v Budapešti? Jsou pro vás česko-německé vztahy včetně deklarace něčím, co byste chtěli dosáhnout ve vztahu s Budapeští?
Já si to představit dovedu. České vztahy k Německu a slovenské vztahy k Maďarsku mají ten samý historický rámec. Bylo by dobré, kdybychom našli způsob, jak téma Benešových dekretů uzavřít. I s Maďarskem. A přenechat je jen historikům. Vždy, když historiky nahrazují politici, tak je to špatně. I o tom jsme v minulých dnech mluvili s ministrem Martonyim. Ty věci jsou vnitropoliticky citlivé jak na naší, tak na jejich straně.
Je zbytečné dělat nějaké pokusy přes Evropský parlament, aby druhá strana akceptovala moje vidění historických událostí. To je naivní. Já říkám, pojďme si my dva, tedy Bratislava a Budapešť, sednout a říci si, v čem a proč se lišíme a nedokážeme se shodnout.
V minulosti to bylo tak, že nám Maďarsko říkalo, že když máme jiný názor, tak oni mají pravdu a my se mýlíme. A dnes už se hledá možnost dohody. Takže se posouváme dobrým směrem.
K čemu vám ale dnes jsou Benešovy dekrety? Maďary jste nevyhnali, majetek vracet téměř nemusíte. Proč se držíte dekretů tak křečovitě jako Češi?
Dekrety jsou součástí našeho právního systému, který vznikal v realitě poválečné Evropy, který odrážel výsledek druhé světové války. Dnes už splnily svoji historickou roli a už se na nich nezakládají žádné právní vztahy. Důvod, proč my trváme na interpretaci Benešových dekretů, je ten, že pro nás jsou spojené s interpretací výsledků války. Zpochybnění Benešových dekretů by znamenalo začátek revizionismu.
A nedala by se vůči slovenským Maďarům přijmout alespoň omluva za tento kolektivní postih dekrety, podobná, jakou přijala slovenská ještě republiková vláda vůči vyhnaným karpatským Němcům? Tato omluva přece téma dekretů ve slovensko-německých vztazích uzavřela?
Ano. Ale v souvislosti s Maďarskem jde o podstatně komplexnější záležitost. Na něco takového jsou třeba dva. Pokud budeme mít jistotu, že z druhé strany je skutečná vůle toto téma uzavřít způsobem, který je přijatelný pro jednu i druhou stranu, tak takové řešení najdeme. Nemůže to být ale tak, že si jen jedna strana posype hlavu popelem a druhá neudělá nic. Ale jak říkám, atmosféra se výrazně změnila a zvykáme si na to, že naše vztahy jsou normální. Na to, aby se vyřešily tak citlivé věci, tu musí být k tomu vytvořena atmosféra. Před dvěma, třemi roky to nebylo vůbec myslitelné, dnes to myslitelné je.
Slovensko na rozdíl od Česka má euro a je v jádru Evropské unie. Co mu to přináší?
Jsme u toho, když se rozhoduje. Slovensko je země, která je extrémně závislá na evropské ekonomice, téměř devadesát procent našeho HDP bylo vytvořeno přes export. My potřebujeme Evropu, která funguje, a nesmíme stát za dveřmi na chodbě a čekat, jaká rozhodnutí byla přijatá. Chceme sedět za stolem a vyjednávat.
Jak se díváte na snahy některých států, především Německa, v reakci na krizi eura urychlit další evropskou integraci? Nebo má pravdu Václav Klaus, který se chce vrátit, jak říká, o křižovatku zpět?
Souhlasíme s Německem, že odpovědí na tuto krizi je víc Evropy. Potřebujeme ještě hlubší integraci a nebojíme se jí. Důležité ale je, aby integrace byla v oblastech, které je třeba, aby byly integrované. Abychom neintegrovali to, co může klidně zůstat v kompetenci národních států. Nařizovat procentuální poměr žen ve správních radách soukromých firem, to skutečně nenáleží Bruselu.
Říká se, že federace se rozdělila, ale pak jsme se sešli v Evropské unii. Není to ale teď tak, že se v Unii od sebe naopak opět vzdalujeme? Premiér Nečas nelétá na summit s Robertem Ficem, ale s Davidem Cameronem?
Máte pravdu, že v evropské politice jsou pozice Česka a Slovenska nejvíce vzdálené. Při vší té naší blízkosti, která je skutečně unikátní, tak tady jsme si skutečně nejdál. Ale myslím, že to má důvody politické, skutečné důvody. A za těmito politickými důvody stál prezident Václav Klaus, kterého vláda nemohla ignorovat. Tím víc vláda, v níž je ODS.
S prezidentem Zemanem očekávám, že se český hlas v Evropě posune poněkud blíže středu, víc k tomu hlavnímu evropskému proudu, tedy i k nám.
Před svým návratem na Slovensko jste působil jako v uvozovkách unijní guvernér Bosny a Hercegoviny, jste velkým expertem na Balkán. Jak velká je šance, že se Bosna a Hercegovina udrží jako jednotný stát? Nečeká nás na západním Balkáně nějaké zemětřesení?
Věřím, že nás nečeká. Je jen třeba dát těmto státům pozitivní agendu - evropskou perspektivu. V Bosně a Hercegovině je velmi mnoho let příliš velká mezinárodní přítomnost, příliš mnoho hráčů s různými zájmy. Vyvinula se tam kultura závislosti na mezinárodních faktorech, zvláště když se domácím politikům nechce přijímat těžká rozhodnutí. Evropská přítomnost v Bosně a Hercegovině v podobě protektora je skutečně přežitkem. Nemám ale obavy o přežití Bosny a Hercegoviny jako státu ani o její evropskou budoucnost. Otázka zní jen "kdy?" a ne "zda?"
Vy jste na rozdíl od Česka dodnes neuznali samostatné Kosovo. Proč?Slovenská pozice je založená na rozhodnutí parlamentu, které bylo přijato obrovskou většinou hlasů. Jediná strana, která se s tím neztotožnila, byla strana zastupující maďarskou menšinu, což jenom přidalo trochu k té paranoii, která tu v souvislosti s Kosovem vzniká. Není pochyb, že je tu element "jednostranného vyhlášení samostatnosti", s kterým má Slovensko principiální problém. Není pochyb, že je tu i otázka maďarské menšiny, svého času zaznívaly mezi maďarskými politiky hlasy, že Kosovo je precedent, který by se dal využít. Je však také nepochybné, že v rozhodnutí slovenské strany je, nebo v tom čase byla, i role nedostatku sebevědomí. Protože dávat nějaké paralely mezi situací v Kosovu a na Slovensku, mi připadalo vždy absurdní a to jsem vždy odmítal a odmítám.
Dnes přešlo už dost roků a Kosovo je realita, uznalo ho téměř sto zemí světa. Jsme rádi, že probíhá i dialog mezi Bělehradem a Prištinou. Nikdo nemá zájem, na Slovensku ani nikde jinde, aby v Kosovu byla nějaká černá díra Evropy. V Kosovu se navíc ukazuje síla evropské myšlenky. Skutečnost, že se srbský prezident setká s kosovskou prezidentkou, to, když víme jejich osobní historii, ukazuje, jak obrovskou sílu má perspektiva evropské integrace.
Pan premiér Fico mezi roky 2006-2010 projevoval snad až příliš velké sympatie vůči takovým státům, jako byla Kuba, Venezuela či Medveděvovo a Putinovo Rusko. V posledním roce jsem nic takového nezaznamenal. Změnil se Robert Fico?
Na počátku svého prvního premiérského období se Robert Fico učil a jeho zahraničněpolitický tým byl velmi slabý, prakticky neexistoval. On je velmi schopný a talentovaný politik, který se toho hodně naučil, hodně toho pochopil. Teď mu nemusím nic vysvětlovat, on tu zahraniční politiku dnes chápe velmi dobře, a to ve všech tématech.
Je z Roberta Fica už dnes standardní evropský sociální demokrat, a to z hlediska vnímání západní Evropy?
Je jedním z nejsilnějších sociálnědemokratických politiků v Evropě svými volebními výsledky a silou, kterou představuje. On je navíc takový zdravý sociálnědemokratický politik, takový, který se snaží myslet na "lidi práce". Evropským sociálnědemokratickým stranám by jen prospělo, kdyby si více uvědomovaly, že tradičně to byla strana těch, kteří mysleli na lidi práce.
Je tedy Fico nyní jiný premiér než v letech 2006-2010?
To druhé vládnutí je jiné. Je v něm více lehkosti, ví, o čem to je, ví, s jakými výzvami musí čelit, má úplně jiné kontakty v zahraničí, když jede do Bruselu, ví, s čím tam jede. I osobně mohu říci, že v této vládě vidím více lehkosti a méně křečovitosti. A to je jen dobře.
