Řádová sestra Cyril Mooney

Řádová sestra Cyril Mooney | foto: Dan Materna

Ticho je na hřbitově. Ve třídě má být šrumec, říká propagátorka inkluze

  • 167
V její škole se učí děvčátka zámožných rodičů spolu s těmi nejchudšími z ulice. Děti se vyučují i navzájem, vzdělání tak pro ně nabírá další rozměr, říká sestra Cyril Mooney, která téměř šedesát let učí v Indii a šíří inkluzivní vzdělávání. Rozhovor pro iDNES.cz vznikl během její návštěvy Prahy, kde vedla kurz pro učitele.

Pocházíte z Irska. Svoji učební metodu jste ale vyvinula v indické Kalkatě. Jak jste se tam dostala?
Do Indie jsem přišla v roce 1956, protože jsem cítila, že to chce Bůh. Připojila jsem se k řádu Loreto, složila jsem slib a odjela učit do Kalkaty, do školy pro dívky z bohatých anglo-indických rodin. Brzy mi došlo, jaké obrovské množství chudých lidí žije v okolí. Začala jsem proto uvažovat, jak bychom mohli zapojit do výuky i nejchudší děti z ulice, aby měly stejné možnosti jako ty bohaté.

Sestra Cyril Mooney

Řádová sestra Cyril Mooney

Sestra Cyril Mooney se narodila v roce 1936 v Irsku. Vystudovala zoologii. Vstoupila do řádu Sester z Loreta a v roce 1956 odjela učit do soukromé školy Loreto Sealdah v indické Kalkatě. Později se stala ředitelkou školy. Vybudovala unikátní inkluzivní systém vzdělávání bohatých a velmi chudých dětí. V roce 2011, po padesátileté praxi, předala školu své následovnici.

Její práce byla oceněna dlouhou řadou cen a čestných doktorátů z celého světa i Indie a její náplní je nyní předávat své metody a zkušenosti učitelům, ředitelům škol a zákonodárcům po celém světě.

Řešení nakonec navrhly samotné holčičky z vaší školy. Jak k tomu došlo?
Domnívám se, že je dobré zajímat se o to, o čem děti přemýšlí, diskutovat s nimi o problémech, analyzovat je a nechat děti rozhodnout, co by chtěly změnit. Dívky proto začaly chodit do vzdálenějších vesnic, kde bylo mnoho chudých dětí bez šance na vzdělání. Jednou týdně je tam jezdily učit. Později samy přišly s tím, že chudé děti nejsou jen ve vesnicích, ale i přímo za branami školy, a že bychom jim měli pomáhat. V Indii má každá škola předmět zvaný „společensky užitečné práce“, může to být třeba zahradničení nebo různé praktické činnosti. Naše škola se v rámci toho rozhodla učit chudé děti. Každé děvče tak mělo v rozvrhu vyhrazený čas, kdy vyučovalo děti, které přišly z ulice.

Co je podstatou vaší učební metody?
Dítě je vyučováno metodou jeden na jednoho dalším dítětem, které dobře rozumí jeho problémům. V mé třídě bylo vždy kolem padesáti dívek, které byly připraveny ve vyhrazený čas učit ty, co přišly z ulice. Prostor pro to byl na střeše školní budovy. Vzdělávání je obvykle dvoudimenzionální proces, to znamená, že učitel prostě předává znalosti žákům. Když ale dívky takto začaly samy učit, mluvily s chudými dětmi, viděly jejich bídu, vzdělání pro ně nabralo třetí dimenzi.

Děti z ulice jste začala dokonce přijímat do školy...
Ano. Začala jsem přijímat dívky z ulice. Během jednoho roku, kdy je učily ostatní děti metodou jeden na jednoho, se chudé děti bez vzdělání naučily číst a psát a mohly se zařadit do třídy.

Ve vašich třídách se tak učí dívky ze zámožných rodin spolu s dětmi z ulice, žáci různých vyznání i handicapované děti. Jak to funguje?
Ve většině našich tříd bývá alespoň padesát, padesát pět dětí. Ale učíme je ve skupinách, takže padesátičlennou třídu rozdělím na šest skupin po osmi nebo devíti. Zvládnout tolik dětí je pak mnohem jednodušší. Významnou část aktivit ve třídě přebírají žákyně. Snažíme se zároveň odstranit veškerou soutěž mezi nimi.

Není soutěž a snaha „být nejlepší“ někdy efektivní motivací?
To vede jen k frustraci a průměrnosti. Jak můžete být ze všech nejlepší? Dítě by mělo soutěžit spíše samo se sebou, překonávat vlastní výsledky, bez ohledu na ostatní.

Ve vašich třídách prý nikdy není ticho...
Není. Myslím, že velmi tichá třída je mrtvá. Pokud chcete ticho, jděte na hřbitov. Věřím, že děti se učí hlavně interakcí mezi sebou a s učitelem. Ve třídě je tak stále ruch a šrumec. Učitelka dětem dává úkoly do skupin, tak mají možnost o tom mezi sebou diskutovat a společně vymyslet řešení. To je mnohem lepší způsob učení, než když vám někdo jednoduše řekne, co máte dělat, to je myslím velmi nudné.

Děti přitom překvapivě samy přestávají zlobit a jsou disciplinované. Metoda zkrátka funguje, když jí dáte šanci. Když dáte šest zlobivých dětí dohromady, dáte jim projekt, něco zajímavého, co mají dělat, přestanou zlobit. Dítě většinou zlobí jen proto, že je bystré, ale přitom se nudí.

Vaše metoda se již používá v řadě indických škol. Myslíte, že je přenositelná i do rozdílných vzdělávacích prostředí, třeba do České republiky?
Samozřejmě. V Indii touto metodou učí opravdu mnoho škol. Ale i v mnoha západních zemích se používá. Moje kniha vyšla v dvoumilionovém nákladu. I tady v České republice je o ni zájem, proto jsme zde uspořádali seminář.

Polovina dětí neplatí školné. Řada z nich ve škole bydlí

Soukromá škola Loreto Sealdah, v níž jste téměř půlstoletí dělala ředitelku, tedy zdarma učí chudé děti. Jak se k tomu postavili rodiče těch bohatých? Souhlasili?
Ano, dívek z ulice je dnes ve škole asi polovina a učí se zdarma. Druhá polovina děvčat platí klasicky školné. S rodiči jsem na počátku mluvila, vysvětlila jim to a garantovala, že zachováme velmi dobré akademické standardy. Řekla jsem jim také, že pokud nesouhlasí, mohou dítě dát do jiné školy. Naše škola má více zájemců, než kolik dětí skutečně může přijmout. Myslím, že když program pro chudé děti začínal, žádné z těch bohatých neodešlo.

Pomáháte dětem z ulice i jinak?
Řada z těch, které venku nemají nikoho, kdo by se o ně postaral, bydlí přímo v budově školy. Říkáme tomu Duhový domov (Rainbow home, pozn. red). Děti z ulice mohou zůstat v budově školy, bydlet tam a přes den se tam učit. V noci by škola jinak zůstala prázdná a nevyužitá. Dívky z ulice někdy s sebou přivedly i malé bratříčky, kteří potřebovali, aby se o ně starší sestra postarala. Když vyrostli a bylo jim tak osm, devět let, začali více zlobit a přešli do chlapecké školy.

Vláda později náš koncept duhových domovů přejala a v Indii už dnes existuje patnáct takových školních duhových domovů. Já jim radím při jejich budování. Mám radost, že vláda nyní rozhodla, že založí dalších deset domovů, protože jsou velmi úspěšné. Až se v létě vrátím do Indie, už tam bude celkem pětadvacet duhových domovů.

Kdo na děti v duhových domovech dohlíží?
Všechny naše školy mají samozřejmě řádné učitele, kteří jsou s dětmi přes den. V noci děti spí ve třídách a dohlížejí na ně pracovníci neziskových organizací. Ti se o ně starají od půl páté odpoledne do půl desáté ráno. Pak jdou zase klasicky do školy. Děti jsou vedeny k samostatnosti, samy si uklízí a vaří.

Jaký je zájem dětí z ulice?
Obrovský. Nemůžeme přijmout zdaleka všechny, musíme je vybírat losem. Do naší školy se tak dostane tak jedno dítě z dvaceti.

Jakých výsledků jste ve vašich třídách v Indii během desítek let praxe dosáhla?
Děti, které neuměly psát ani číst, se to u nás naučily během jednoho roku. Za třicet pět let, co jsem byla ředitelkou, jsem nikdy neměla propadlíka. Za celou svoji učitelskou dráhu jsem pak měla jednu dívku, která školu nezvládla, a to bylo proto, že musela hodně pracovat doma.

Dosáhly některé děti z ulice vysokého vzdělání?
Většina dětí z duhových domovů jde nakonec na vysokou školu a získají diplom. Mají velmi dobré pozice v různých zaměstnáních.

V Indii jste učila od roku 1956, za tu dobu vaší školou prošlo několik generací dětí. Jste s některými stále v kontaktu?
Příští rok to bude šedesát let, co jsem v Indii. Řada mých dětí jsou již rodiče nebo prarodiče. S některými se stále vídám. Příští týden mířím do Spojených států, kde se potkám s mými žákyněmi, které se tam usadily.

Jaké jsou vaše další plány?
Nyní odlétám do Spojených států, kde budu do začátku června. Pak jedu domů do Irska navštívit svoji rodinu. V polovině července se vracím do Indie zpět do práce.

Dokument Sit Beside Me o práci sestry Cyril:


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video