Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Váš komunismus se s Hodžou nedá srovnávat, říká albánský spisovatel

  18:20aktualizováno  18:20
Albánie měla za studené války pověst nejtvrdší diktatury v Evropě. Na seznamu zakázaných knih figurovala Bible, ale i díla Kafky či Kundery. „Co si prožili Albánci, tomu asi nebudete věřit,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz albánský spisovatel a někdejší velvyslanec v Paříži Ylljet Alicka.

Albánský diktátor Enver Hodža na archivním snímku | foto: Profimedia.cz

Jeden z vašich románů dokonce málem vedl k soudnímu sporu v sídle EU. Jak jste se s ní dostal do křížku?
Šlo o můj satirický román Vyprávění o mezinárodních diplomatech z roku 2006, v němž jsem popisoval, jak probíhalo navazování kotaktů se světem po mnoha letech absolutní izolace země. Albánci jsou podle mě neuvěřitelně pohostinný a vstřícný národ - až to možná někdy hraničí s naivitou. A poté, co se země otevřela v 90. letech světu, si ji někteří diplomaté tak trochu zaměnili za omezenost a chovali se dost přezíravě a nadřazeně.

Ylljet Alicka

Albánský spisovatel a někdejší velvyslanec v Paříži Ylljet Alicka (3. listopadu 2015).

Narodil se 23. června 1951 v Tiraně. Pracoval nejdříve jako učitel, v 80. letech byl ředitelem nakladatelství vydávajícího školní učebnice. Po pádu komunismu se stal vedoucím zahraničního odboru albánského ministerstva kultury, deset let byl tajemníkem tiskového oddělení delegace Evropské unie v Tiraně. V letech 2007 až 2013 byl albánským velvyslancem ve Francii, zastupoval rovněž zemi v UNESCO. Od roku 2013 přednáší na univerzitě v Tiraně.

Vydal několik knih povídek, na motivy jedné z nich napsal scénář k filmu Slogany, který v roce 2001 získal ocenění na festivalu v Cannes. Jeho nejznámějším románem je satirické Vyprávění o zahraničních diplomatech, ukazující život diplomatů ze světa v Tiraně. V posledním románu Valčík štěstí popsal skutečnou událost - osudy albánské rodiny, která se v 80. letech uchýlila na italskou ambasádu v Tiraně a žádala o azyl. Ze země se dostala až po pádu komunismu. Nyní mu v Česku vyšla kniha povídek Když projížděl Chruščov naší vesnicí. Na pozvání Knihovny Václava Havla přijel do Prahy a knihu zde osobně představil.

V jednom z hrdinů knihy se po jejím přečtení „poznal“ jeden z bruselských diplomatů a podal na mě trestní oznámení za pomluvu. Nakonec si to rozmyslel a žalobu stáhnul, ale bylo okolo toho tehdy hodně dusno - knížce se tehdy říkalo dokonce „albánské WikiLeaks“. Na jednu stranu mi řada lidí dávala za pravdu, že jsem to popsal přesně, na druhou stranu mě i z docela vysokých míst v Albánii kritizovali, že jsem poškodil albánskou cestu do Evropy.

Jak jste se vlastně k literatuře dostal?
Ke knihám jsem měl vždycky blízko, vystudoval jsem sice biologii, ale i to bylo dost ovlivněno mými literárními vzory. Původně jsem chtěl jít na medicínu, jako Čechov, ale na to jsem neměl vhodný kádrový profil, tak jsem se dal na biologii - tu zase studoval Bazarov, postava z Turgeněvova románu Otcové a děti. Ostatně, biologii studoval (ale nedokončil) i albánský diktátor Enver Hodža (směje se).

No a po studiích jsem začal učit v odlehlých koutech severoalbánského kraje Mat. Tam jsem nasbíral mnoho témat, která jsem později využil k psaní. Ale začátek psaní, to byla vlastně náhoda - svoji vůbec první povídku jsem napsal až v 90. letech ve Francii, kde jsem byl jako velvyslanec, a přátelé mě přiměli, abych svá vyprávění z Albánie zaznamenal na papír. Nakonec jsem se musel pod tlakem přátel musel naučit psát i filmové scénáře (smích).

Literatura za časů nejtužší komunistické diktatury v Evropě asi v Albánii zrovna nevzkvétala.
Samozřejmě, drtivá většina děl ze Západu byla stejně jako u vás na indexu a za jejich četbu u nás následovaly i mnohaleté tresty. Albánští soudruzi navíc zákaz náležitě vylepšili. Po pádu komunismu se objevil seznam, podle něhož odvisela výše trestu podle toho, co jste četli. Na nejvyšší příčce byla Bible, a hned na druhém místě Jean-Paul Sartre. Tenhle levicový intelektuál se asi musel v hrobě obracet. Z vašich autorů si svoje místo na seznamu „zasloužili“ například Kafka či Kundera.

Zaujalo mě, že na prvním místě byla Bible. Mimochodem, v Albánii je už dlouho přítomen i islám - na kolikátém místě byl Korán?
Byl rovněž na seznamu zakázaných knih, ale ne v popředí. To bylo ovlivněno tím, že režim cítil, že nejnebezpečnější složkou protikomunistické opozice jsou křesťané, obzvláště katolíci, orientovaní západně. Velkou roli v tom hrálo i silné postavení papeže v katolické církvi.

Jak jste na tom vlastně s náboženstvím vy, případně vaše rodina?
Jak víte, Albánie byla režimem prohlášena za první ateistickou zemi na světě a já můžu říci, že jsem vyrůstal v ateistickém prostředí. Moji předkové nicméně pocházeli z prostředí bektašíji - větve islámu s šíitskými rysy, která se odlišuje od sunnitské větve převládající na Balkáně od časů Osmanské říše zachováváním některých předislámských zvyků a velkou tolerancí až propojeností s křesťanstvím. Pokud vím, tak dnes moje rodina včetně mě žádné náboženství nevyznává, ale například syn se oženil s dívkou z rodiny pravoslavných křesťanů.

Po přečtení vaší knihy povídek mám pocit, že jste si některé z nich musel přibarvovat, například tu popisující smrt Envera Hodži v roce 1985, kdy se „přesně“ měřila míra pláče...
Tak v této povídce prakticky vůbec! Po revoluci se skutečně ve spisech tajné služby objevily dokumenty, v nichž spolupracovníci policie až vědeckými metodami popisovali, kolik slz a jaké kvality kdo po smrti vůdce prolil.

Typickým bizarním příkladem je hlášení o ženě, která sice plakala dost, ale mělo to jednu slabinu - několik dnů předtím jí umřel syn. A tajný si poznamenal: Až následující dny teprve ukážou, za koho ty slzy skutečně prolévá. Diktatura, která vládla v Albánii prakticky až do roku 1990, se s tou vaší v 60. až 80. letech minulého století nedá srovnávat. Některým věcem asi opravdu úplně neuvěříte.

V Praze jste popisoval i příhodu, zpracovanou i v knížce, kdy utrmácený pár starých manželů z venkova odpočívá na kraji chodníku a muž se v přítomnosti lidí vehementně brání, aby si jeho manželka odpočinula s hlavou v jeho klíně, ale v okamžiku, kdy má pocit, že se nikdo nedívá, jí to dovolí a možná ji i poprvé v životě mimo domov hladí po vlasech. A měl jsem pocit, že je vám tato drsná tradice tak nějak sympatická (jeho manželka sedící opodál se smíchem přitakává).
Ale ano, spousta tradic mě svým způsobem fascinuje a okouzluje. Ale pozor, ve vlasti jsem považovaný za liberála, někdy až anarchistu (ne v politickém slova smyslu). A moje babička to občas komentovala slovy: Co s tebou proboha ta máma udělala? Vždyť ty nejsi žádný vlastenec!

Fotogalerie

Víte, myslím, že svět se na Albánii často dívá příliš zjednodušeně. Například když ji označuje za muslimskou zemi. Taková Albánie není - převládá postoj, v němž náboženství hraje podružnou roli. Základem národní identity, která je zároveň hodně rozkouskovaná, tím jsou dnes hlavně kultura, tradice a jazyk s mnoha dialekty. Pravdou je, že u Albánců žijících v Makedonii a Kosovu hraje náboženství větší roli.

Za posledních 10 let jsem byl v Albánii třikrát a nemůžu se zbavit dojmu, že i zde role náboženství postupně sílí. Například se tu staví spousta nových mešit...
To máte pravdu. Způsobují to hlavně investice ze zahraničí. Mešity tu staví hlavně země z oblasti Perského zálivu. Ostatně na stavbě jedné z nich se podílela i moje manželka architektka - přitom se kdysi podílela i na stavbách známých albánských ikon - bunkrů (smích). Ale pozor, podobně tu nyní přibývají i pravoslavné a katolické svatostánky.

Řekl bych to asi takhle: Albánie dnes zažívá neuvěřitelnou dynamiku vývoje a ne vždy správným směrem. A do toho se jí občas snaží odněkud ze zahraničí mluvit. Ale takový je podle mě úděl země, která vlastně znovunalézá své hodnoty a hledá cestu poté, co se vymanila z nesmírně tvrdé diktatury. A to na místě, o kterém kdysi Winston Churchill řekl: Balkán vytváří víc dějin, než je schopen zvládnout.

Na druhou stranu to, co se nyní v Albánii odehrává v oblasti infrastruktury, je úžasné. Tolik nových silnic a dálnic, perfektně vybavených turistických zařízení... V posledních letech počet turistů prudce stoupá, z Německa, z Česka, Polska, Itálie...

A bohužel tu letos byli zabiti i dva čeští turisté.
Ano, to byla pro mě strašná rána. Já jsem českou kulturou i dějinami hodně ovlivněný. Velice mě například zasáhla invaze v roce 1968 do Československa - ostatně celou Albánii, i kvůli ní jsme pak spoustu let nedělali takřka nic jiného než bunkry.

Vražda turistů však byla rána nejen pro mě či pro podnikatele v turistickém ruchu - byl to šok pro celou zemi! To, co se dělo poté - demonstrace a pietní akce - snad české občany přesvědčilo, že takový čin nedokážeme pochopit.

Pak se ukázalo, že zabíjel zrovna propuštěný kriminálník, to se nemuselo stát zrovna v Albánii. I když je pravda, že od časů takzvané pyramidové krize v roce 1997, kdy byla vykradena řada vojenských skladů - i o tomto čase chaosu a bezvládí mám ostatně v knize jednu povídku - se pořád nachází dost zbraní v nepravých rukou.

Mnoho let jste se pohyboval v diplomatickém prostředí, mimo jiné v roli velvyslance ve Francii. Nyní už dva roky žijete a přednášíte na univerzitě v Tiraně. Jak se vám tu nyní žije?
Procestoval jsem mnoho zemí a musím říct, že se tu dnes dá žít zcela normální život, a to přitom zdaleka nežiji někde ve vyšších vrstvách společnosti. Necítím žádnou potřebu odtud odcházet.

Proto mě opravdu velmi překvapuje, že během současné uprchlické krize se vydalo na cestu i dost Albánců. A to ve chvíli, kdy sem například v poslední době přijelo za byznysem na 20 tisíc Italů. Je pravda, že Albánie je zemí mnoha kontrastů, dalo by se říci, že co údolí, to jiný život, a na severu země jsou opravdu velmi chudé oblasti.

Ale já bych to z velké části přičetl jakési davové psychóze. Někdo se vydá za lepším a ostatní na vesnici si řeknou: Když on, tak já taky. Snad jim brzo dojde, že právě tady se dnes dají dělat velké věci.

Autor:


Témata: Albánie, Komunismus




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.