Můžete charakterizovat děti, které přicházejí do vašeho ústavu? Z jakých důvodů se sem dostávají?
Aktuálně nejmladší dívence je sedm let, našim nejstarším dětem je šestnáct. Důvodů proč se sem dostávají, je celá škála, u sedmiletých dětí jsou jiné než u šestnáctiletých. Téměř všechny starší děti mají výrazné problémy s chováním. Většina z nich sem přichází v podstatě nepoznamenaná dlouhodobějším kvalitním výchovným působením ze strany rodičů nebo širší rodiny. Nechodí do školy tak, jak by měly, nerespektují učitele, rodiče. U malých dětí je obvykle hlavním důvodem to, že něco nefunguje v rodině. Máme tu i týrané děti nebo takové, které téměř vypadly ze systému a třeba po třech letech se zjistilo, že vlastně nechodí do školy.
Naším hlavním úkolem je diagnostika - zjistit, co v dítěti je, zanalyzovat jeho osobní a rodinnou anamnézu a problémy, které si přináší, zjistit jeho potenciál. Na základě toho rozhodneme, jakým způsobem s ním dál pracovat a kam ho poslat - jestli zpět k rodičům, do dětského domova, výchovného ústavu nebo jiného typu zařízení.
Jak velká část dětí má za sebou trestnou činnost?
Dětí s trestnou minulostí je menší část, není ale zcela zanedbatelná. Jsou zde děti, které páchaly drobné krádeže, ale i loupežné přepadení. V minulosti jsem měl možnost pracovat i s dětmi, které vraždily.
Máte zde i v současnosti dětské vrahy?
Ne. Teď jsou pravidla nastavena tak, že dětský vrah by byl automaticky umístěn do zařízení pro děti s extrémními poruchami chování, z nichž nejbližší je v Boleticích.
Ve výchovném ústavu v Chrastavě, v němž kontroly ministerstva školství a veřejné ochránkyně odhalily v uplynulých měsících celou řadu pochybení, fungoval jakýsi bodový systém, od něhož se odvíjela práva dětí. Bodové systémy v ústavních zařízeních podle mých informací nejsou ojedinělé. Funguje něco takového i zde?
Ano, bodový systém máme, nejsem jeho odpůrcem. Vnímám ho jako paralelu: V dobře fungující rodině mají rodiče také nastavený určitý systém, i když si přímo nepíší plusy a minusy, jsou tam jasně daná pravidla. K nám se dostávají patnáctileté děti, které často celé roky žily jen podle svého. Vstávaly, kdy chtěly, chodily spát, kdy chtěly. Chyběla jim základní pravidla, která běžně dodržujeme v rodině a ve škole. My zde máme poměrně malý prostor a krátkou dobu na to, abychom z nich získali maximum. A tento systém pomáhá.
Viktor Vanžura Viktor Vanžura, ředitel Dětského diagnostického ústavu v Plzni. Narodil se v roce 1973 v Plzni. Vystudoval speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově v Praze. Za sebou má jednadvacetiletou praxi v diagnostických ústavech. Sedmým rokem působí jako ředitel Dětského Diagnostického ústavu v Plzni. |
Jak?
Často o tom hovoříme s kolegy i s dětmi. Domnívám se, že dítě se v jasném režimu a pravidlech pohybuje výrazně snáze, než kdyby to bylo rozvolněno. Ví, co může očekávat. Udělování plusových a minusových bodů v rámci jasného systému je podle mého názoru pro dítě svým způsobem příjemné i v případě, kdy je v záporném hodnocení, pokud rozumí, proč to tak je.
Každý systém se dá ale samozřejmě z pozice moci zneužít. To je špatně. Měl by být používán tak, aby dítě vědělo: jsem oceňován nebo jsem kárán za to či za to. Konkrétně to funguje tak, že děti dostávají body za jednotlivé úseky dne - dopoledne za školu, odpoledne za výchovu a za noc. Když je vše v pořádku, dělá celkový bodový součet deset bodů. Pokud se někde nedaří, tak se body odečítají. V pátek probíhá týdenní hodnocení a děti jsou seznamovány s tím, kolik získaly bodů. Na počet bodů se ale nevážou dovolenky, přídavky jídla a nic takového. Ten systém je hlavně informativní. Dítě ví, v čem se mu nedaří a my s ním v těchto ohledech intenzivněji pracujeme, aby se dokázalo zlepšit a být úspěšné.
Od čeho se odvíjí rozhodnutí, zda dítě dostane propustku na víkend k rodičům?
Děti samozřejmě v kontaktu s rodiči podporujeme. Po příchodu do ústavu je ale nepouštíme hned. První víkend obvykle probíhá návštěva rodičů tady, abychom zjistili, jestli vůbec mají vytvořený nějaký základní vztah. Často totiž přichází dítě, které nám říká, že už rodiče nechce nikdy vidět nebo se naopak rodiče nechtějí setkat s dítětem. Hodně zde proto pracujeme i na obnovování vztahu mezi nimi během rodinných terapií.
Další víkend může dítě na celodenní vycházku s rodiči. A až třetí víkend, pokud máme souhlas sociální pracovnice, může jet domů. Tam jede bez ohledu na to, jestli se mu tady daří, nebo ne. Ani u nejzlobivějších dětí není smyslem je „zadupat“, ale naopak vypíchnout to, v čem se jim daří. Pokud bychom od chování odvíjeli vycházky a měli tu dítě, které absolutně není schopno zvládat naše požadavky, dostali bychom se do situace, že se měsíc nedostane ven.
Samozřejmě může nastat situace, že dítě dovolenku nedostane, protože se nabalilo tolik problémů, že vyhodnotíme, že to nejde. Není to ale jednostranný zákaz. Vyplyne z komunikace s rodiči a sociálním pracovníkem. Domlouváme se, jestli není v dané situaci pro dítě lepší, aby zůstalo tady.
Máte tu i děti na základě takzvaného dobrovolného pobytu, tedy na žádost rodičů?
Aktuálně ne, protože diagnostický ústav je naplněný dětmi, kteří zde jsou na základě soudního rozhodnutí. Všechny dobrovolné smluvní pobyty realizujeme v našem středisku výchovné péče, které funguje ve vedlejší budově. Klientela je však v mnoha ohledech téměř shodná.
Jak často se tedy stává, že rodiče sami usoudí, že si s dítětem neví rady a sami ho umístí do tohoto střediska?
To nelze jednoznačně říct, protože i na smluvní pobyt často přicházejí děti rodičů, kteří k tomu byli nějakým způsobem dotlačeni ze strany školy nebo OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.). Problém je dost často dlouho odsouván, postupně narůstá věková hranice dětí, které k nám jsou umisťovány. Dítě k nám často přijde ve čtrnácti, patnácti letech a my zjišťujeme, že se jeho problém táhne minimálně celý druhý stupeň základní školy, od páté třídy má velké problémy ve škole, ve vztahu ke spolužákům a k autoritám. Často je to spojeno i s trestnou činností, krádežemi nebo zneužíváním návykových látek.
Když pracujete s desetiletým dítětem, máte daleko větší šanci pozitivního působení než s patnáctiletým. Určitě by bylo daleko snazší, kdyby rodiče dítě, v případě, že si s ním vůbec nevědí rady, umístili do střediska výchovné péče na základě smluvního pobytu třeba na dva měsíce. Byla by zde velká šance, že se věci napraví, dítě se nastartuje a už nikdy do naší sítě nespadne. Pokud se to ale zmešká, tak se nabalují další problémy a najednou tu máme patnáctiletého kluka, který má zkušenost s drogami, krade, je v partě, nikoho nerespektuje, do školy nechodí a když tam je, tak vyvádí.
Vrací se děti odtud i zpět k rodičům?
Chceme, aby se to dařilo co nejvíce. Ale už během pobytu někdy zjišťujeme, že to doma fungovat nebude. Na rodinných terapiích je často vidět, že rodiče nemají přílišný zájem. Nechodí, nebo reagují nevhodně, nezajímají se. Často to pak dopadne tak, že se dítě vrátí k rodičům, ale za rok je tady zpátky.
Dostává se do diagnostického ústavu více dívek nebo kluků?
Stále ještě více kluků. Ale v poslední době je trendem přibývání děvčat. Teď je poměr odhadem čtyřicet ku šedesáti. Dívek bývalo o dost méně. Důvody jsou u nich ovšem podobné. U většiny děvčat starších třinácti let je navíc i předčasná sexuální aktivita.
Je to samo o sobě problém?
Jsou to dívky, které jsou sexuálně velmi aktivní. Pokud má za sebou třináctileté dítě několik sexuálních partnerů, je to samozřejmě problém. Tyto aktivity by dítě provozovat nemělo, protože to výrazně ovlivní jeho osobnost, způsob uvažování a další vývoj. S těmito dívkami zde pracují odborníci, máme tým psychologů, speciálních pedagogů, většina zaměstnanců má, nebo si právě dělá, psychoterapeutické výcviky. Stává se, že až zde zjistíme, že dítě bylo i sexuálně zneužíváno. Pak to řeší policie.
U holek i kluků jsou obvyklým problémem také drogy. Většina dětí od třinácti nahoru má zkušenosti minimálně s marihuanou, výjimkou ale nejsou ani tvrdé drogy.
Probíhá tu tedy i odvykací léčba?
To ne. Pokud by bylo dítě vyloženě závislé, muselo by se to řešit jinak, ve spolupráci s léčebnou. Na detox tady nemáme prostředky. Pracujeme zde s dětmi, které s drogami hojně experimentovaly. Nicméně odvykání od cigaret zde podstupují prakticky všechny děti starší dvanácti. Kouřily nebo to aspoň zkoušely všechny bez výjimky. Často bojujeme i s rodiči, kteří sem dvanáctiletým dětem nosí cigarety a říkají mi: „On je chudák, má na to hroznou chuť, kouří od osmi let.“
Útoky dětí na vychovatele nejsou běžné
Dochází zde i k extrémním situacím, jako je napadání vychovatelů nebo učitelů dětmi?
V branži jsem jednadvacet let a setkal jsem se s tím zatím jednou. Bylo to psychiatrické dítě, které napadlo pěstí vychovatele. Není to běžné, ale stát se to může, protože ty děti jsou velmi náročné. Bavíme se o tom s kolegy i z ostatních zařízení... Domnívám se, že když k něčemu takovému dojde, je to téměř vždy z důvodu selhání nás dospělých. Neodhadneme situaci, dítě nemá prostor reagovat, nebo je u něj špatně nastavena medikace, je tady krátkou dobu a ještě jsme to úplně „nevychytali“. Teď tu například máme klučíka, který přišel s obrovskou igelitkou plnou prášků, během dne má brát šest psychiatrických léků. Půl roku je přitom vůbec nebral. My tedy teď začínáme úplně od nuly a než se to ustálí, tak samozřejmě může dojít k nějakému excesu. Když se to stane, chopí se toho obvykle novináři, udělají z toho kauzu a vypadá to, že v těchto zařízeních děti běžně útočí na vychovatele. Tak to není.
Říkáte, že za takovýmto útokem bývá selhání dospělých. Jak mu tedy předejít?
Je potřeba být aktivní směrem k sobě - vzdělávat se, zapojovat se do seminářů. I směrem k dítěti, to znamená, že se o něj zajímám, dokážu podprahově číst, v jakém je rozpoložení. Každý den o všech dětech zaměstnanci komunikují buď přímo nebo alespoň telefonicky a píší informace do databáze. Když přijde člověk do služby, je jeho povinností přečíst si záznam o tom, co dělaly děti předtím, jak fungovala komunita, jestli byl nějaký problém. Podle toho může usuzovat, v jakém jsou děti rozpoložení.
A co považuji za vůbec nejdůležitější, je budování vztahu mezi dětmi a dospělými. Děti často přicházejí s obrovským traumatem a nedůvěrou k dospělým lidem a naší povinností je toto napravit a postupně obnovit důvěru v rodiče, učitele, ale i další dospělé osoby.
A jaké jsou vztahy dětí mezi sebou? Potýkáte se s šikanou?
Myslím, že v každém kolektivu se běžně objevují náznaky šikany, takže tyto věci se dějí i tady. Do našeho zařízení přicházejí ty nejnáročnější děti, u nichž je asi větší tendence ubližovat, zvyšovat si své sebevědomí a vybíjet si frustraci agresivitou. Je třeba s tím pracovat individuálně i ve skupině, mluvit o tom, co je špatně, vysvětlovat dítěti: „Nemůžeš řešit problémy tak, že někoho zmydlíš.“
Výchovný systém má obrovskou moc. Můžete mít dítě, které směřuje k nějaké psychiatrické diagnóze, ale když má skvěle fungující rodinu, tak se to zvládne. A naopak. Jsem přesvědčen o obrovském vlivu výchovného prostředí. Dokonce si dovolím tvrdit, že téměř vše se dá ovlivnit výchovným působením. Genetika je nepopiratelná, jde však často ruku v ruce s negativním výchovným prostředím. Pokud je otec agresor, tak předá dítěti sklon k agresivnímu chování a navíc na něj působí nevhodným způsobem. Kvalitním výchovným působením se dá spousta věcí odchytit, ale je to dřina.
Můžete mi říct příklad z praxe, jak řešíte situaci, když se například dítě ve třídě začne chovat agresivně, nadávat, kopat... Jak zasáhnete?
Pokud to je možné, řešíme to v rámci třídy. Využijeme dynamiku skupiny - učitel spolu s ostatními dětmi dokážou zapůsobit na dítě tak, aby se uklidnilo. Nechám ho třeba chvíli odpočinout, ať si dělá něco jiného. Po chvíli se může samo zapojit. Nereaguji na něj agresivně, ale naopak uberu, snažím se co nejvíce zklidnit celkovou atmosféru ve třídě. Pokud to nefunguje, tak se dá využít kolega z vedlejší třídy. Někdy je to tak, že dítě je od rána špatně nastaveno a pak vybuchne vůči jednomu konkrétnímu učiteli, aniž by proti němu jinak mělo averzi. Proto někdy pomůže předat ho kolegovi. Pokud nic z toho nezafunguje, tak si dítě vezme k sobě speciální pedagog a pracuje s ním zvlášť. Tyto děti jsou tak citlivé a vnímavé, že je rozhodí věci, které jsou pro nás banalita, třeba jeden telefonát s matkou.
Jak často odsud děti utíkají?
Na dlouhodobém útěku máme jednu dívčinu. Jinak jde většinou o zkratovitá jednání: dítě má potřebu si zakouřit, uteče a za dvě hodiny je zpátky. Stane se, že se vrátí z víkendu u rodičů pozdě, až druhý den. Mnohdy v tom mají prsty rodiče, kteří nejsou schopni dopravit ho zpět. Ale nestává se často, že by se nevrátilo vůbec. Před lety to bylo častější. Útěkářů ubývá.
Čím to?
Pracujeme intenzivněji, jdeme víc do hloubky. Děti pak nemají tolik chuť utíkat. Hovoříme s nimi o tom, že útěk nic neřeší.
Bráníte útěkům i opatřeními, jako jsou kamery na chodbách nebo mříže v oknech?
Mříže byly první věc, kterou jsem nechal odstranit, když jsem sem před sedmi lety nastoupil jako ředitel. V budově byly předtím všude. Odstranili jsme je, z čehož mám velikou radost. Myslím, že sem nepatří, nic neřeší. Jsme školské zařízení a máme umět pracovat jinak. Nejsme kriminál. Pokud dítě v danou chvíli usoudí, že tu nechce být, tak tomu stejně nelze zabránit. Vzpomínám, že když jsem tehdy oznámil zaměstnancům, že se mříže odstraní, byl to velký povyk. Říkali, že to nejde, že nám děti budou utíkat. Od té doby ale v žádném případě nenarostl počet útěkářů, naopak se snížil. Prostředí vychovává a ve chvíli, kdy je dítě v příjemném prostředí, tak se chová lépe, než když je v něčem ošklivém a nepříjemném.
Kamery nemáme a nikdy jsme neměli. Dovedu si představit, že bychom měli kameru u vchodu, ale spíše kvůli naší bezpečnosti.
Další věc, kterou jsem řešil hned po nástupu, bylo záchytové pracoviště pro děti, které jsou na útěku z různých ústavních zařízení. Pokud je policie chytne a nejbližší zařízení je to naše, přiveze je sem. Dříve tu pro ně byla velmi nevlídná záchytová místnost, kterou jsem tehdy zrušil. Od té doby jsou tyto děti mezi ostatními, čímž opadlo obrovské napětí. Najednou nebyly zavřené v jedné místnosti a chovaly se úplně jinak, než když byly zahnané do kouta.
Trestní hranici bych neposouval. Čtrnáctiletý je stále dítě
Jak pohlížíte na diskuze o možném snížení věkové hranice trestní odpovědnosti?
Nejsem toho příznivcem. Čtrnáctileté dítě je pořád ještě dítě, má jiné uvažování než dospělý člověk. Mozek dozrává a každý měsíc je dobrý. Ve chvíli, kdy snížíme trestní odpovědnost, budeme snižovat i věkovou hranici pro sexuální styk. A já si nemyslím, že je dobře, aby čtrnáctileté děti měly sex, aby byly zavírány do věznic a tak dále. Těch bolavých případů dětských vrahů je v podstatě jen hrstka. A nemyslím si, že by bylo správné kvůli nim posouvat věkovou hranici.
Podle jakých kritérií vybíráte zaměstnance?
Každý pedagogický pracovník, který tady pracuje, musí mít vysokoškolské vzdělání v oboru speciální pedagogiky či psychologie nebo musí absolvovat kurz asistenta pedagoga. Všichni zaměstnanci musí projít psychologickým vyšetřením, aby se zjistilo, jestli jsou schopni tuto práci vykonávat. Ta práce je velmi velmi náročná a ne každý si dokáže představit, do čeho jde. Proto chceme, aby sem člověk párkrát přišel na náslech, než nastoupí.
Myslíte si, že v této práci hrozí syndrom vyhoření intenzivněji než v jiných povoláních?
Syndrom vyhoření tady rozhodně hrozí, ta práce je velmi náročná. Hodně lidí se potýká se soustavnou negací. Ve třídě můžete mít osm dětí, které vám budou všechno odmítat. Když něco připravíte a ono se to zbortí jak domeček z karet, je to náročné. Je potřeba s tím pracovat.
Jak se tomu bráníte vy?
Běhám a jezdím na kole. Hodně zaměstnanců sportuje. Je dobře, když fungují i jiné věci, než práce - rodina, přátelé a koníčky. Fajn je mít možnost si o práci s někým promluvit. Jsme samozřejmě vázaní mlčenlivostí, nebylo by šťastné, kdyby chodil do hospody a s kamarády řešil, co vše se tady děje. To nejde. Ale mít možnost mluvit o tom s kolegy, když od někoho jiného slyšíte, že má podobné problémy, nebo vám naopak řekne, co na které dítě funguje, je to dobré. Nejhorší je se uzavřít a nemít možnost to ventilovat. Všechny týmy, ale i jednotlivci pak mají možnost pracovat pod supervizí, která je velmi dobrou formou prevence proti syndromu vyhoření.
Zažil jste s nějakým dítětem pocit naprostého selhání, kdy jste učinili vše, co se dalo, a přesto se nepodařilo dostat jej z problémů?
To se stává. Naše klientela je opravdu velmi náročná. Dost často si v týmu řekneme: „Tohle dítě směřuje do kriminálu.“ A ono se to bohužel často potvrdí. Jsou to bezhraniční děti, u nichž je malá šance, že je dokážeme ovlivnit.
Vybavujete si děti, které prošly vaším ústavem, a uvázly vám v paměti, něčím vás ovlivnily?
Jsou takové. Například jeden z prvních kluků, s nímž jsem pracoval v diagnostickém ústavu, pak odešel a v jiném ústavu zabil vychovatelku. Dodneška ho vidím před očima, byl to prima kluk a pak se to celé takto zbortilo. Nevím, kde je mu dnes konec. Jsou ale i pozitivní případy. Některé děti se vracejí a pochlubí se maturitním vysvědčením nebo tím, že mají dobrou práci. Těch je naštěstí většina. Vizitkou kvalitní práce všech mých kolegů je i to, když za nimi bývalí klienti, dnes již dospělí lidé, chodí pro radu či s žádostí o pomoc.
