S jakými problémy za vámi odsouzení ve věznici přicházejí?
Nejčastěji přicházejí čerstvě obvinění, kteří situaci prožívají nejhůře. Představte si, že vás zatkne policie, strávíte dva dny na cele předběžného zadržení a potom vás přemístí do věznice. Nevíte, jak dlouho tam budete, co je doma s rodinou nebo s domácími zvířaty. Ten přechod je spojený s velkým stresem, což je nejčastější příčina, proč vězni vyhledávají psychologa.
Někteří jedinci to snáší velmi špatně a mohou mít tendence k sebevražednému chování. Lidé, kteří se těchto svých tendencí děsí, vyhledají psychologa. Jsou ale i jiní, kteří si skutečně chtějí vzít život. Ti pak mají zájem, aby o tom nikdo nevěděl. Pro nás je daleko těžší poznat takovouto osobu.
Václav JiřičkaVystudoval klinickou a forenzní psychologii na německé Friedrich-Alexander Universität Erlangen-Nürnberg. Pracoval v Austrálii v psychiatrických zařízeních a hospicech. Po návratu nastoupil jako psycholog do Vazební věznice Liberec. Od roku 2008 až dosud je v této věznici odborným garantem oddělení pro odsouzené s poruchou osobnosti a vede terapeutický program pro násilníky. Od stejného roku je s dvouletou přestávkou i hlavním psychologem Vězeňské služby České republiky. Na Univerzitě Karlově obhájil dizertační práci, která se zabývala efektivitou terapie s odsouzenými pachateli násilí. V rámci mise Evropské unie trénoval v letech 2011 až 2012 penitenciární experty v Bagdádu, Basře a Irbílu. Podílel se na přípravě doporučení Výboru ministrů Rady Evropy k zacházení s nebezpečnými pachateli. Je soudním znalcem a výkonným předsedou Asociace forenzních psychologů Čech, Moravy a Slezska. |
Jak jim v těchto prvních chvílích po uvěznění může psycholog pomoci?
Když je člověk v hodně těžké situaci, obvykle se mu zúží vidění do úzkého tunelu. Nevidí pak mnoho možností. Úkolem psychologa je zorné pole mu zase rozšířit a říci mu: “Nejste v tom sám. Dá se to zvládnout. Mohu vám pomoci tak, že o tom budeme mluvit a budeme spolu hledat cesty, jak by šlo něco ve vašem životě zařídit i v tomto nesvobodném prostředí, v jakém jste se teď ocitnul.“
Mezi odsouzenými je řada narkomanů, gamblerů či alkoholiků, lidí trpících sexuálními deviacemi. Jsou tito lidé ve věznicích umisťováni na speciální oddělení?
U každého odsouzeného zjišťujeme tzv. kriminogenní rizika. Jestliže se ukáže, že má člověk vysoká rizika v oblasti závislostí, je doporučen buď do poradny drogové prevence anebo na specializované oddělení. Taková oddělení jsou ve většině věznic, v každém se staráme o určitou cílovou skupinu odsouzených. Kapacita specializovaných oddělení je asi deset procent celkové vězeňské populace. Při rozhodování, jestli člověka pošleme na toto oddělení, nás zajímá i to, jak je „ovlivnitelný“, tedy jestli má perspektivu a chce se změnit. Není nic horšího, než když někomu nařídíte psychoterapii a on ji bude bojkotovat. S takovým člověkem pracovat neumíme.
Jak odsouzení pohlížejí na svojí minulou trestnou činnost? Setkáváte se s tím, že cítí pocit viny? Nebo věznění spíše vnímají jako křivdu?
Ve chvíli, kdy se obviněný dostane do vazby, začíná si o sobě vytvářet určitou legendu. To dělá ostatně každý. Třeba když přijdeme někam pozdě a řekneme: „On mi ujel autobus.“ Ale on ten autobus ujel, protože jsme na zastávku přišli později, než jsme měli. My ale vytváříme určitou legendu pro ostatní i sami pro sebe, která říká, že za to vlastně nemůžeme.
Vězni uvažují podobně, ale na vymýšlení legendy mají podstatně víc času a v sázce je pro ně daleko víc. Pokud se jich cíleně neptáme, tak nemají důvod se dobírat své zodpovědnosti a viny. Velká část vězňů svoji vinu externalizuje: „Může za to stát, společnost, která mi nedala šanci, může za to rodina. Do kriminálu mě dostala ta ženská, co jsem jí dal pár facek. Kdyby zůstala v nemocnici o den méně, nebylo by to kvalifikováno jako těžké ublížení na zdraví, a já jsem mohl být venku.“ Vinu tedy promítají do někoho jiného.
Je tedy vězení plné „nevinných“?
Velká část vězňů skutečně necítí vinu, pokud s nimi nepracujeme. V běžném výkonu trestu není mnoho prostoru na práci s vinou, ale věnujeme se tomu intenzivně na specializovaných odděleních. Většina terapeutických programů trvá rok. Dost často to probíhá tak, že první půlrok člověk plní, co má, dochází do terapeutických programů, ale nic se nemění. Až po půlroce začne domýšlet důsledky toho, co udělal, začne se na věci dívat jinak.
Určitá část lidí, kteří projdou terapií, skutečně začne uvažovat tak, že díl viny je na jejich straně. Ale ne všichni. Bohužel to není tak, že by člověk jen proto, že přijde do vězení, začal automaticky zpytovat svědomí a kát se, že už to nikdy neudělá. Takovou zkušenost nemáme.
Jsou i takoví lidé, kteří jsou podle vás s životem ve vězení spokojeni?
To jsme mohli sledovat při poslední amnestii, kdy byli někteří vězni skutečně nešťastní z toho, že budou propuštěni. Určitá část vězňů přijala vězení jako svůj druhý domov a možná dokonce první domov. Mám zkušenost s jedním velmi dobře postaveným vězněm, který měl mezi ostatními renomé, byla to velmi silná osobnost. Když se blížil termín jeho propuštění, zažíval stále větší úzkost. Při jednom terapeutickém sezení vybouchnul: „Já se hrozně bojím toho okamžiku, kdy vyjdu ven, protože tady něco znamenám, tady jsem ve svém prostředí, tady mám jméno. Venku jsem úplná nula. Nebudu mít práci, nebudu mít nikoho. Bojím se, že tam selžu.“
Jak to s ním dopadlo?
Špatně. Spřátelil se s určitými lidmi a začal brát drogy. Zatím se nedostal zpátky do vězení. Ale není to úplně příběh se šťastným koncem.
Jste tedy s bývalými vězni v kontaktu i poté, co opustí výkon trestu?
Snažíme se je sledovat, ale systematicky v kontaktu nejsme. Když odchází, tak jim dáme vizitku s tím, že budeme rádi, když se nám ozvou. Občas někdo zavolá. Je to spíše na určité lidské rovině. Žádná data o tom, jak se jim daří venku, nemáme. Jak se jim vedlo většinou poznáme až v okamžiku, kdy se nám vrátí zpátky do naší databáze.
Některé organizace zabývající se lidmi ve výkonu trestu hovoří o tom, že by se mělo více pracovat na smíření pachatele s obětí či její rodinou. Dochází k tomu někdy, nebo je to jen představa z ideálního světa?
Snaha o narovnání vztahů mezi obětí a pachatelem je velké téma restorativní justice. Myslím, že je to dobrá myšlenka, ale nefunguje u všech vězňů.
Fungovat nebude u narkomanů, kteří ve fázi, kdy brali pervitin, ukradli padesát aut, vykradli padesát chat a vyloupili padesát bytů. Tam se není s kým smiřovat. Oni sami si to často ani nepamatují. A možná, že byli odsouzeni jen za desetinu toho, co provedli, protože na všechno policie neměla šanci přijít.
Nadějnější je to u násilných trestných činů, zvláště tam, kde je mezi pachatelem a obětí nějaký vztah. Nedá se říci, že by to fungovalo ve všech případech. Ale souhlasím s tím, že usilovat o smíření je vždycky dobré.
Má psycholog pracovnu, kam za ním pacienti chodí, nebo vězně navštěvujete v celách?
Má pracovnu. V ideálním případě dostane žádanku, že s ním chce vězeň mluvit a nechá si ho předvést příslušníkem. Je samozřejmě dobré s těmi lidmi být v kontaktu i jinak, procházet odděleními a mluvit s nimi. Důležité ale je, aby prostředí bylo adekvátní situaci. To znamená, že pokud zjišťuji, jak je na tom někdo z hlediska sebevražedných tendencí, tak asi není dobré jít za ním na celu, kde je dalších pět lidí. Je vždy dobré být v klidném uvolněném prostředí, což zpravidla bývá pracovna psychologa. Na skupinové terapie jsou také vyčleněné speciální místnosti.
Posuzujete také, zda je možné odsouzeného poslat do práce, nebo jej pustit na vycházku. Podle čeho se rozhodujete?
Pokud se jedná o práci, tak záleží, jestli je to vnitřní nebo vnější pracoviště, jestli se tam pracuje s nějakými nástroji, které lze použít jako zbraň. Pokud psycholog zjistí, že je vězeň impulzivní, s poruchou osobnosti a prostředí je rizikové, tak takového člověka do práce pravděpodobně nedoporučí. Pokud je prostředí bezpečné a člověku by pomohlo, aby získával pracovní návyky, tak tam je to naopak užitečné.
Ve vězeňské hierarchii je nejníže člověk, který znásilni dítě
Obecná představa je, že je mezi vězni na denním pořádku šikana a sexuální násilí. Jak je to v reálu?
Myslím, že situace se hodně zlepšila. K sexuálnímu násilí stále dochází, ale podstatně méně, než jak to vypadá ve filmech. Pokud hovoříme o klasickém znásilnění, tak to není moc častá záležitost. Vězeňská služba ale musí jasně hlídat hranice. Kdybychom nechali ve věznicích volný průběh, tak otevřeme stavidla. Jedním z velkých rizikových faktorů je hromadné ubytování. Ložnice dvanácti odsouzených má určitou hierarchii, probíhá tam boj o moc, jehož součástí může být i sexuální násilí. Věznice, které disponují menšími celami, s menší kapacitou, jsou na tom určitě lépe.
Ve vězeňské hierarchii je v úplně nejspodnějším patře člověk, který znásilnil dítě. Není určitě bezpečné, aby byl takový člověk umístěn na běžné oddělení. V minulosti docházelo nezřídka i k úmrtí, protože takového vězně mezi sebou ostatní nestrpěli a třeba ho i zabili. I když já jsem u vězeňské služby dvanáct let a nepamatuji si, že by došlo k něčemu takovému. Dnes máme daleko lepší možnosti vězně diferencovat a oddělovat od sebe. Kdybychom takového člověka hodili mezi ostatní třeba na celu pro dvanáct lidí, tak by bylo riziko opravdu veliké. Ale to neděláme.
Stanfordský experimentTakzvaný stanfordský vězeňský experiment je v psychologii jeden z nejkontroverznějších pokusů. Byl proveden roku 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem. Spočíval v uzavření 24 dobrovolníků v rolích dozorců a vězňů do uměle vytvořeného vězení a sledování jejich chování. Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Musel být ukončen již po šesti dnech a to proto, že dozorci se uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů a vězni dokonce vyvolali vzpouru, jeden z vězňů se psychicky zhroutil. 5 vězňů během této doby taky experiment opustilo. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl šokující jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit, a to ve velmi krátké době. |
A co se týče klasické šikany?
V každém lidském společenství se buduje hierarchie a součástí té hierarchie jsou i techniky, jak skupinu ovládat, jak získávat moc. Mimochodem, velmi zajímavý je v tomto známý Stanfordský vězeňský experiment (více v rámečku, pozn. red.). Ve vězení jsou techniky získávání moci možná ještě drsnější než v běžném prostředí. Ale v omezování šikany jsme na tom podstatně lépe než před několika dekádami. Psycholog proto posuzuje, kdo s kým by na cele měl či neměl být. Kromě jeho úsudku v konkrétních případech je i mnoho obecných pravidel. Neměli by spolu být například ubytováni kuřáci s nekuřáky nebo prvotrestaní s vícetrestanými.
Po kolika jsou vězni ubytováváni v českých věznicích?
Zatímco ve vyspělejších západních systémech je běžné ubytování po jednom nebo po dvou, tak u nás je to spíše výjimka. Máme různé cely, menší jsou po dvou nebo po čtyřech, ale máme stále také ložnice po dvanácti.
Vězeň má nárok pouze na tři hodiny osobního kontaktu s rodinou měsíčně. Je to podle vás dostatečné?
Z psychologického hlediska platí, že čím víc kontaktu s rodinou, tím lépe pro udržení vztahů, zakotvení venku. A tím lépe také pro vězeňský personál, protože spousta problémů pramení z nejistoty. Vězeň neví, co se děje venku, co dělá partnerka, jestli si nenašla někoho jiného, jak je na tom finančně atd. Na druhou stranu, kontakt nemusí být za každou cenu osobní. Pro nemajetné rodiny je někdy obtížné navštěvovat člověka ve věznici každý druhý týden. Jsou i jiné cesty, mohou si telefonovat, psát. V řadě zemí si mohou i skypovat. Samozřejmě, že musí být jasně dáno, na která čísla mohou telefonovat a ty hovory jsou monitorovány.
Český helsinský výbor prosazuje zavedení internetových videonávštěv, které jste zmínil, ale také až 72hodinových rodinných návštěv, tedy takových rodinných víkendů ve vězení. Jak na tento nápad pohlížíte?
Směr je to dobrý. Opět - jsou věznice na západ od nás, kde s tím mají dobrou zkušenost. My se ale vždy musíme dívat na to, v jakém prostředí jsme. Těžko můžeme přeskočit několik desítek let vývoje, který prodělaly některé zahraniční vězeňské služby, a skočit rovnou na 72hodinové návštěvy. Naše vězeňské prostředí na to ještě není zralé, nejsme k tomu vybaveni materiálně, nemáme dost personálu. Postupnými kroky bychom tam ale měli směřovat.
Takovým krokem jsou tzv. intimní návštěvy?
Ano, tak se tomu říká lidově. Jsou to návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly. Probíhají v místnosti, která je vybavena tak, aby lidé nebyli skutečně nikým a ničím rušeni. Mohou to být intimní návštěvy mezi dvěma partnery, ale zrovna tak může probíhat setkání rodiny s dětmi. Něco takového už u nás funguje delší dobu a myslím, že je s tím dobrá zkušenost.
Hlavní psycholog Vězeňské služby Václav Jiřička (17. 2. 2016)
Často slýcháme názor, že podmínky ve věznicích by měly být naopak co nejtvrdší. S tím souvisí otázka, co by mělo být hlavním cílem trestu odnětí svobody. Je to potrestání jako takové nebo spíše náprava kriminálníka?
V tom vlastně spočívá má práce, aby vězení nebylo jen izolací, ale i místem nápravy, resocializace. Vězeňská služba má ze zákona povinnost odsouzené izolovat od společnosti a tím chránit společnost, ale také snižovat riziko recidivy, tedy opětovného spáchání trestného činu. Proto máme ve věznicích psychology, pedagogy a vychovatele, proto máme specializovaná oddělení. Lidé často volají po tom, že vězeň by měl tvrdě pracovat, neměl by si vymýšlet, měl by mít přísný režim o chlebu a vodě.
Ale vězeňství dnes nezačíná na zelené louce. Už výzkumy ze šedesátých a sedmdesátých let dokládaly, že většinu vězeňské populace tvoří osobnostně narušení lidé. Těmto lidem můžete dát tvrdou práci a přísný režim. Oni v tom třeba budou dobří, budou tvrdě pracovat, podávat výkony a poslouchat. Ale nic to neudělá s rizikem recidivy. Po propuštění budou stejně nebezpeční, jako když přišli do vězení.
Povím vám asi osm let starý případ. Pachatel zastřelil jiného muže na diskotéce. Byl odsouzen ke třinácti letům odnětí svobody. Po deseti letech ho soud propustil za dobré chování. Během prvního týdne po propuštění zastřelil úplně stejným způsobem další tři lidi. Přitom v době, kdy byl ve vězení plnil režim, pracoval, ale nikdo ho nezval do terapie, nikdo s ním neprobíral motivy jeho trestného činu a systematicky nehodnotil riziko recidivy. To byla velká chyba. Dneska už jsme dál a snažíme se s těmi lidmi pracovat a omezovat riziko recidivy.
Daří se to? Podle statistik je v Česku asi sedmdesátiprocentní recidiva.
To číslo znamená, že ve věznicích je sedmdesát procent odsouzených, kteří už v minulosti byli odsouzeni za nějaký trestný čin. Ovšem lidé, kteří vycházejí z našich specializovaných oddělení, recidivují průměrně v 35 procentech. Máme oddělení, kde je recidiva i jen kolem deseti procent, což je oddělení pro pachatele sexuálně motivovaných trestných činů. Speciálně u sexuálních násilníků se recidiva snižuje snáze, protože máme na co cílit, můžeme pracovat na konkrétním riziku. Pokud máte člověka, který celý život tak nějak krade, tak nějak loupí, je to jeho životní styl a nic jiného nikdy nepoznal, tak tam se riziko recidivy snižuje velice obtížně. Na druhou stranu, to není pro společnost ta nejvíce nebezpečná činnost pokud tam není násilí.
Doživotní vězně zapojujeme do života věznice
Dokážete už předem odhadnout, který vězeň je při odchodu z věznice napraven, a se kterým se ještě pravděpodobně potkáte?
Ve chvíli, kdy si vězeň podá žádost o podmínečné propuštění, ptá se nás soud, co si o tom myslíme. Naši zaměstnanci zpracují hodnocení, kde například popíší: „Když pan Novák přišel, měl velmi vysoká rizika v oblasti zneužívání návykových látek. Během doby, kdy byl u nás, absolvoval terapeutický program, myslíme si, že úspěšně, došlo k sebenáhledu. Venku má už domluvenou práci a začal řešit svoje dluhy. Myslíme si, že riziko recidivy je nízké.“
Jindy podmíněné propuštění naopak nedoporučíme. Bereme v potaz i to, jestli spolupracoval a účastnil se třeba terapie. To, že někoho zaměstnáte, necháte ho leštit sklo, zametat nebo svařovat trubky, samo o sobě neznamená, že po propuštění bude méně nebezpečný.
Speciální kategorií jsou vězni s doživotním trestem. Jak pracujete s nimi?
Doživotně vězněných máme asi padesát z toho počtu dvaceti tisíc odsouzených. Přístup k doživotně odsouzeným v poslední době trochu měníme. Je třeba si uvědomit, že přestože mluvíme o doživotně odsouzených, tak i zacházení s nimi by mělo mít progresivní charakter. Pokud splní zákonem dané podmínky, tak mohou požádat o přeřazení do mírnějšího typu věznice.
Za určitých podmínek se doživotí může proměnit i na trest s určitou délkou. Teoreticky se tak může i doživotně odsouzený vězeň dostat ven. Myslím si, že je to i správné, protože on musí mít nějakou naději, nějakou šanci se sebou něco dělat. My ho k tomu musíme vést a to je možná to nejtěžší. Ti lidé jsou velmi často rezignovaní. Po deseti letech ztrácejí kontakty a vztahy. Rodina se jim třeba deset let intenzivně věnuje, ale potom už ochabuje.
Snažíme se doživotní vězně zapojovat do života věznice, aby nebyli tolik izolováni. Důležitý fakt je, že délka trestu se nemusí rovnat nebezpečnosti vězně. Někdy si lidé spojují doživotní vězně s těmi nejnebezpečnějšími. To není automatické.
Stalo se vám někdy, že se odsouzený k vám choval agresivně?
Docela často vězni využívají psychologa k prosazení nějakého svého zájmu. Chtějí třeba být přemístěni na jinou celu, kde je televize nebo kde mají svého kamaráda. Když jim nevyhovíte, tak se může stát, že vám začnou nadávat nebo vyhrožovat. Jednou se mi stalo, že na mě vězeň vzal kovovou židli. Je na umění psychologa, aby tu situaci zvládnul. Zaměstnanci mají navíc přivolávací zařízení, které když se ocitne v určité poloze, tak nouzové volání vyšle i samo a přivolá další personál.
Proč jste se rozhodl stát se vězeňským psychologem?
Na vysoké škole mě k tomu přivedl můj profesor, který byl klinický a forenzní psycholog. Ten mě pro to získal. Sliboval něco, co se mi potom splnilo. Jako psycholog najdete ve vězení celou škálu lidských osudů, příběhů, duševních poruch. Ta škála je podstatně širší, než kdybych dělal třeba klinickou psychologii. To je to zajímavé, baví mě to.
