Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Češi neřeší, co je po smrti. Darovat orgán neodmítají, říká chirurg

  18:46aktualizováno  18:46
V transplantacích orgánů patří Česko mezi nejúspěšnější státy Evropy. Důvodem je dobře nastavená legislativa, ale i postoje Čechů. „Naše společnost je velmi nakloněna dárcovství,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz transplantační chirurg Miloš Adamec. Posmrtné darování orgánu podle něj předem odmítá minimum lidí.
Možnosti zkvalitnění transplantací srdce zkouší i Mezinárodní centrum klinického výzkumu FNUSA-ICRC v Brně.

Možnosti zkvalitnění transplantací srdce zkouší i Mezinárodní centrum klinického výzkumu FNUSA-ICRC v Brně. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Během minulého roku proběhlo 263 transplantací orgánů od zemřelých dárců a orgán darovalo také 63 živých dárců. To jsou v rámci České republiky rekordní čísla. Jak jsme na tom v porovnání se zbytkem Evropy?
To číslo je opravdu velmi vysoké a jsme s ním dnes mezi pěti nejaktivnějšími zeměmi Evropy. Máme průměrně 26 dárců na milion obyvatel. V průběhu posledních tří let počet dárců neustále stoupá.

Které evropské státy jsou na špici?
Nejlépe jsou na tom v současné době určitě Chorvatsko a Španělsko. U Španělska je to dáno tradicí. Už před dvaceti lety vládním rozhodnutím zavedli do všech nemocnic takzvané dárcovské konzultanty. To znamená, že v každé velké nemocnici ve Španělsku je odborník, který se dárcovstvím zabývá. Proto jsou jednoznačně na špici Evropy. Chorvati zase hodně finančně motivují dárcovské nemocnice. Je to nový člen Eurotransplantu, takže je tam takový entuziasmus a veliký progres. Česká republika je na tom podobně jako Rakousko, Belgie nebo Holandsko.

Čím si vysvětlujete pozitivní trend transplantací v Česku v posledních letech?
Faktorů je mnoho. Jedním z nich je dobrá nová legislativa. Poměrně úspěšná medializace transplantačního programu. Také pojišťovny v posledních letech začaly proplácet více úkonů. Důležitý faktor také je, že kolem transplantací u nás nikdy nebyl žádný průšvih jako například v Německu. Tam před časem vyšlo najevo, že manipulovali s čekacími listinami. Zdravotnická komunita na to pak bohužel zareagovala tak, že přestala dárcovskou politiku podporovat.

V čem je nová legislativa vůči transplantacím dobře nastavena?
Díky novele transplantačního zákona z roku 2013 u nás mohou odebírat orgány i zemřelým cizincům. Rodinám zemřelých dárců se přispívá částkou pět tisíc pohřebného. U živých dárců se proplácí čas, kdy dává orgán, aby se mu vynahradila ušlá mzda. Již dlouho u nás navíc funguje předpokládaný souhlas. To znamená, že u zemřelého dárce pouze kontrolujeme, jestli se nenahlásil do registru lidí, kteří odmítají posmrtný odběr orgánů.

Některé země, třeba Německo a Holandsko, mají horší legislativu, protože mají předpokládaný nesouhlas. Lékaři se vždy musí ptát rodiny a ta až v padesáti procentech případů darování orgánu odmítá.

Miloš Adamec

Miloš Adamec
  • Narozen v roce 1959.
  • V IKEM působil v letech 1984 až 2011, přičemž v letech 2004 až 2011 byl přednostou Kliniky transplantační chirurgie IKEM.
  • Je spoluautorem tří českých monografií o transplantacích pankreatu, jater a odběrech orgánů. Dále napsal 25 kapitol v jiných monografiích s transplantační tématikou.
  • Publikoval více než 100 vědeckých článků, z toho 30 v zahraničních časopisech s impakt faktorem (IF).
    Je zástupcem ČR v transplantační divizi evropské chirurgické společnosti.
  • Od září 2014 působí jako ředitel Koordinačního střediska transplantací.

Kolik lidí je v tomto registru a orgány tedy výslovně odmítá darovat?
Nyní je v něm asi 1 500 lidí, což je zanedbatelné množství. Někteří odmítají darovat jakékoli orgány, jiní vybírají. Například řeknou, že srdce darovat nechtějí, ale ledvinu ano.

Přibývají do tohoto registru další lidé?
Moc ne. Naše společnost je i podle výzkumů velmi příznivě nakloněna dárcovství. Naštěstí lidé příliš neřeší to, co je po smrti a do těchto registrů se nehlásí.

Přestože člověk není ve zmíněném registru, jeho rodina odběr orgánu nemusí povolit. Vaši kolegové na čtvrteční konferenci Dárce orgánů zmiňovali, že takových případů je stále mnoho.
Ono to není jednoduché, když v té bolesti při ztrátě blízkého rodinu někdo žádá o souhlas s odebráním orgánu. Přesto ale to procento odmítnutí podle mého názoru není vysoké. Rodina odmítne asi jen v deseti procentech případů. Je ovšem pravda, že to znamená ztrátu několika orgánů, které by zachránily lidský život.

Ve velkých nemocnicích s rodinami pracuje zkušený lékař, který jim možnost transplantace odborně vysvětlí. I lékaři z oddělení ARO jsou v současné době zváni na semináře, kde je psychologové učí, jak citlivě komunikovat s rodinou.

Zmínil jste, že novela z roku 2013 umožnila odebírat orgán zemřelým cizincům. Jak velkou část dárců dnes tvoří?
Mezi cizinci je asi deset potenciálních dárců za rok a v současnosti se už daří alespoň u poloviny z nich transplantaci realizovat. U řady z nich se nám ovšem nedaří včas zjistit, z jaké jsou země, a jaká tam platí legislativa. Na zjištění totožnosti cizince máme ze zákona čas pouze 72 hodin. Do té doby musíme dohledat, odkud je, jestli nedal nesouhlas s darováním orgánů a kontaktovat jeho rodinu. Pokud například v České republice zemře Francouz, tak v první řadě voláme do francouzského transplantačního centra, jestli za svého života nedal nesouhlas s darováním a hledáme jeho rodinu.

Jaká je životnost samotného orgánu po smrti dárce?
Když proběhne mozková smrt, tak orgány dál fungují. Člověk má mrtvý mozek, což znamená, že není cesta zpátky, ale srdce mu běží, dýchá a orgány nijak netrpí. Trpí až ve chvíli, kdy se vyjmou z těla a než se transplantují do těla příjemce.

Poté, co se orgán vyjme z těla, musí transplantace proběhnout okamžitě?
Doba je různá u různých orgánů. Nejméně vydrží srdce, které se musí transplantovat do čtyř hodin. Některé orgány vydrží delší dobu. Nejdéle mimo lidské tělo vydrží ledviny - až třicet hodin.

Jaký je postup, pokud dojde například k dopravní nehodě, při níž člověk utrpí mozkovou smrt?
Většinou se pacient veze se na oddělení ARO nebo JIP a teprve tam se podle neurologa diagnostikuje mozková smrt. Dělají se různá další vyšetření, aby se definitivně prokázala. Pak se teprve člověk stane potenciálním dárcem. Poté se kontroluje registr, jak jsme už říkali.

A co transplantace od dárců, kterým se již srdce zastavilo?
To je dnes nový přístup. U těchto dárců se samozřejmě čeká na to, zda se srdce zastaví. Teprve pak se může přistoupit k odběru. Tyto odběry jsou náročnější a u nás často neprobíhají. V posledním roce se zatím uskutečnily jen čtyřikrát. Je to velice pracné pro celou organizaci a navíc, když se zastaví srdce, tak už se orgány „nepromývají“ krví. Transplantované orgány od dárců s nebijícím srdcem jsou proto malinko horší.

Předpokládám, že mozková smrt není až tak častá. Kdyby se do budoucna odběry od pacientů po zástavě srdce rozšířily, dárců by pravděpodobně výrazně přibylo. Vidíte v tom budoucnost české transplantační medicíny?
Je pravda, že dárců s mozkovou smrtí je omezený počet a při dnešní kvalitě medicíny už patrně nebude stoupat. Hledají se proto další zdroje dárcovství, jako jsou živí dárci a také právě dárci se zástavou srdce. Některé země už mají kontakty na záchranné služby, které jsou schopny diagnostikovat, že stav člověka je neslučitelný se životem, a odhadnout, že poté by se k transplantaci mohlo přistoupit. U nás ale ten postup ještě není úplně propracovaný.

Jak dlouhé jsou čekací lhůty na orgán?
Na čekací listině je v současnosti téměř tisíc lidí. Čekací doba v České republice je poměrně krátká, ale liší se podle jednotlivých orgánů. Devadesát procent pacientů se dočká do roka. Nejkratší dobu se v současné době čeká na játra. Jsou ale bohužel pacienti, kteří mají vzácnou krevní skupinu nebo komplikované imunologické parametry a ti výjimečně čekají i několik let.

Na který orgán se čeká nejdéle?
Většinou na srdce. Ale, jak říkám, záleží jaké imunologické parametry má příjemce.

Motorkáři - nejčastější dárci orgánů? Ani náhodou

O motorkářích se někdy v ironii říká, že jsou nejčastějšími dárci orgánů. Odpovídá to skutečnosti?
Vůbec. Motorkář má helmu a má tedy ochráněnou hlavu, takže příliš nehrozí mozková smrt. Naopak tělo bývá při nehodě velmi rozbité. Motorkář tedy nebývá ideální dárce. Více dárců je třeba mezi cyklisty, kteří často nemají krytou hlavu.

Jak fungují mezinárodní výměny orgánů?
Ty se teď snažíme hodně rozproudit. V každé zemi je totiž během roku několik dárců, jejichž orgány nejsou použity, protože v dané zemi není vhodný příjemce. Proto byl vytvořen počítačový a komunikační systém FOEDUS, kde se tyto orgány nabízejí, aby se nevyhodily do koše. Kromě toho existuje několik skupin států, například Eurotransplant, které mezi sebou více spolupracují. Pořád je ale mnohem víc států, které nejsou nikde sjednoceny. Právě ty by si pomocí nového systému mohly orgány vyměňovat. Je to ale samozřejmě komplikovanější - od financování až po převoz před transplantací. Česká republika v současnosti nejvíc spolupracuje se Slovenskem.

U kterých orgánů je transplantace nejnáročnější? A kde je to naopak už spíše rutina?
Rutina je transplantace ledviny. Ta je technicky nejjednodušší a každý chirurg proto začíná právě s ní. Pak teprve postupuje k transplantaci složitějších orgánů. Nejsložitější je asi transplantace jater a rovněž opakované transplantace. To bývají heroické výkony na mnoho hodin.

Transplantace ledviny je tedy nejjednodušší. Je také nejčastější?
Ano a je to logické, protože to je párový orgán a lze jej snadno odebrat živému dárci. Na druhém místě jsou játra. Také část játra může poskytnout živý dárce, což se někdy děje u dětí, kterým daruje část jater rodič. Darování ledviny v příbuzenstvu je dnes také obrovský trend.

Existuje i databáze, kam se člověk může přihlásit a darovat ledvinu cizímu pacientovi?
Ano. Takoví pacienti, kteří chtěli darovat ledvinu, už byli. U tohoto dárcovství se ale samozřejmě musí vyloučit jakýkoli ekonomický motiv dárce.

Jak je u nás zabezpečeno, že s čekacími listinami nebude nikdo manipulovat?
Je to velmi dobře zabezpečeno dvojí kontrolou. Všechny nemocnice transplantace musí hlásit nám - na Koordinační středisko transplantací. Tam se kontroluje, že pacient je ve správném pořadí. Máme na to alokační počítačový systém. Lékaři jednotlivých transplantačních center si tak určitě s čekací listinou nemohou dělat, co chtějí. Máme také důvěru v nemocnice, že vybírají pacienty podle medicínských kritérií a ne podle nějakých manipulací.

V jakém ohledu má česká transplantační medicína ještě mezery?
Myslím, že dluh mají stále pojišťovny. Pravdou je, že v posledních letech se hodně zlepšily. V současnosti proplácejí na kód příjemce veškerou úhradu za transplantaci. Celý objem práce kolem dárce je tedy zaplacený z pojištění příjemce. Na druhé straně by mohly více tlačit například na to, aby větší počet pacientů na dialýze, tedy s umělou ledvinou, podstoupilo transplantaci. Procento pacientů na dialýze, kteří jdou na transplantaci, je pořád oproti světu nízké. Transplantace ledviny je přitom ve finále výhodnější nejen pro pacienta, ale i pro pojišťovnu. Už ve druhém roce po transplantaci stojí pacient jen téměř polovinu nákladů, než když je na dialýze. Pojišťovny by také mohly bonifikovat nemocnice, které se věnují dárcovství. I přes tyto mezery je ale náš program v současnosti poměrně úspěšný.

Nejstaršímu dárci v Česku během posledních let bylo 84 let. Znamená to, že věková hranice dnes už v podstatě neexistuje?
Například pro srdce hranice samozřejmě stále existuje, protože je věkem hodně oslabeno. Pro ledviny a játra dnes už ale horní hranice v podstatě neexistuje. Je málo dárců a lékaři se v podstatě snaží vzít cokoli, aby zachránili život člověku, který by bez transplantace zemřel. Samozřejmě tomu musí předcházet vyšetření, jestli ten orgán má před sebou alespoň dvacet let. Aby to pro pacienta bylo přínosné.



Témata: Miloš Adamec




Hlavní zprávy

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.