V Česku je Rodolfo Ferreira Frič už víc než týden. Představil zde svou Indiánskou knížku (více zde) a stihl také zajet do Jihlavy na výstavu kaktusů (zprávu najdete zde). Jeho dědeček A. V. Frič byl totiž prvním cestovatelem, kdo řadu druhů do Evropy přivezl. Na otázky iDNES.cz odpovídala především Yvonna Fričová, Rodolfo se zapojil jen občas.
Ráda říkáte, že na neuvěřitelném příběhu Alberta Vojtěcha Friče a jeho rodiny je nádherné to, že ještě zdaleka neskončil. Kdy a jak jste se tedy dozvěděli, že máte indiánské příbuzné?
Yvonna Fričová: Asi před dvanácti lety se vypravili do Paraguaye dva čeští filmaři, kteří chtěli vidět místa, kde začal příběh divokého indiána Čerwuiše, kterého přivezl cestovatel Frič roku 1908 do Čech. Nejenže našli pamětníky tohoto odváženého "Gulivera", co se tehdy vydal objevovat Evropu, ale objevili také neznámou, téměř stoletou dceru A. V. Friče Herminii Fric de Ferreira. Když jsme viděli její fotografie, ani na okamžik jsme nepochybovali, že patří do rodiny. Ta podoba! Začala jsem si s nově nalezenými exotickými příbuznými dopisovat prostřednictvím misionářů, a v roce 2002 jsme se konečně setkali v Paraguayi osobně. Bylo to velmi emotivní. Manžel cestuje rád, ale já osobně jsem tam jela s velkým strachem, protože jsem dobře znala Fričovy knížky, kde se nedozírné Gran Chako líčí jako zelené peklo, hrozná končina plná bažin, hadů a havěti. Já přitom vůbec nejsem dobrodružná povaha. Ale nějak jsme to zvládli a od té doby se naše přátelství rok od roku rozvíjí a posiluje, jsme prostě jedna velká rodina na obou stranách atlantického oceánu, máme už společné zážitky a ještě hodně věcí je před námi.
Dcera A. V. Friče Hermína se dožila úctyhodného věku, zemřela před třemi lety a bylo jí 103 let. Jak na ni vzpomínáte?
Yvonna: Několikeré setkání s touto zvláštní "tetičkou z Ameriky" patří k mým nejsilnějším životním chvílím. Náhle se vás dotkne jakási dávná historie, zhmotněný sen, neskutečně silný příběh, v němž najednou hrajete vlastní roli. Hermína si prý byla po celý život podivuhodně jistá, že jednou se její neznámí evropští příbuzní objeví a podají její rodině pomocnou ruku, aby se dokázali zorientovat ve všech těch změnách, které jim v posledních desetiletích vnutila bílá civilizace a s kterými si moc nevědí rady.
Například Mexičani či Peruánci vnímají smrt zcela odlišně než my, jako přirozenou součást života. Mají to Čamakokové (kmen, ze kterého Rodolfo pochází, pozn. red.) nastavené stejně?
Yvonna: Ano. Člověk odchází za svými předky a jeho duše si na cestu bere duše toho, co bude potřebovat cestou. Hermína prosila příbuzné, ať jí toho do hrobu nedávají mnoho, protože už byla slaboučká stařenka a nechtěla by do "věčných lovišť" nést nějaký těžký batoh. Jediné, o co si řekla, byla peřina v červeném sypku, kterou jsme jí jednou koupili v IKEE.
Rodolfo: V době, když maminka umírala, byli shodou okolností ve vesnici cizinci, kteří její poslední okamžiky natočili na kameru, aby se s ní takto mohli rozloučit i naši vzdálení příbuzní v Praze. Video je hodně silné, ale my jsme rádi, že ho máme...
Rodolfo Ferreira Frič se plně soustředí na podepisování Indiánské knížky v pražském knihkupectví.
Rodolfo v Praze v knihkupectví Ostrov podepisuje Indiánskou knížku. (6. září 2012)
Co je vůbec vaším povoláním?
Rodolfo: Jsem zdravotník. Denně ošetřím kolem patnácti lidí, ale záleží na tom, jestli je u nás zrovna epidemie a podobně. Pracuji v podstatě pořád, lidé za mnou chodí kdykoliv, když je něco sužuje nebo bolí.
Yvonna: Nejčastější příčinou úmrtí v Rodolfově vesnici je dehydratace z průjmu, způsobeného parazity - k pití mají jen vodu z řeky. Všichni také trpí respiračními chorobami a horečkami kvůli prudkým výkyvům počasí a mají chronické záněty očí z neustálého větru a zvířeného prachu. Velkým problémem je úraz nebo závažné akutní onemocnění (třeba infarkt), protože nejbližší pořádný lékař a lékárna jsou až v hlavním městě tisíc kilometrů daleko. V celém kraji Alto Paraguay, velkém jako Česká republika, není ani jedna sanitka a ani metr asfaltové silnice.
Do jaké míry vás ovlivňují vaše české kořeny?
Rodolfo: Jsem velice pyšný na to, že jsem českého původu a že v mých žilách koluje česká krev a myslím si, že vliv to má na mě velký.
Yvonna: Rodolfo se od počátku našich kontaktů o Českou republiku velice zajímal a je velice hrdý na svého slavného českého dědečka. Vymyslel pro svou rodinu označení Checomacoco - Čamakokové (španělsky Chamacoco) s českým (španělsky checo) původem. Mnozí z jeho rodiny mají v Paraguayi nevídaný "český" smysl pro humor, vtípky, ironii a nadsázku. Rodolfa nyní například velice baví sledovat v naší televizi klání prezidentských kandidátů. Dává jim velice trefné přezdívky a utahuje si z jejich populistických slibů.
Řeka Paraguay rozděluje zemi na dvě rozdílné části. Na východě se nachází dobře zavodněná zvlněná planina s rozsáhlými lučinami a nepravidelnými částmi subtropického lesa. Žije zde 95 procent obyvatelstva. Na západě leží Gran Chaco, rozlehlá nehostinná plošina, kde je hlavní zemědělskou činností chov dobytka. Žije zde většina původních obyvatel, kteří dnes tvoří tři procenta populace.
Znáte nějaká česká slova?
Rodolfo: Nedávno jsem se jich pár naučil tady, ale občas mi vypadávají. Umím například ahoj, dobrý den, koláče, švestky, indiánská knížka. Čeština je podle mě velice složitá. Myslím si, že můj jazyk (čamakokština - pozn. aut.) se dá naučit snadněji.
Yvonna: Je pravda, že Čamakokové se snadno učí cizím jazykům, už malé děti ve škole brzy zvládnou španělštinu i druhý v Paraguayi povinný jazyk guaraní, mnozí také mluví portugalsky, protože žijí na hranicích s Brazílií. A česká slova rádi a dobře opakují, milují, když jim vysvětlujeme rozdíly a slovní hříčky.
Rodolfo je vůbec poprvé v Evropě. Dovedu si představit, že ho fascinují pro nás zcela běžné věci...
Yvonna: Všechno je pro něj nové a málo pochopitelné. V jeho vesnici se žije velice prostě. Bez elektřiny, vodovodu, dopravy. Zcela ho nadchla pračka - dívat se okýnkem, jak se prádlo převaluje, voda se sama ohřívá, a to ždímání. A tak lituje, že do té skříně, co dokonce sama myje nádobí, není vidět.
Checomacoco
|
Je zjevné, že se vám v Evropě líbí. Dovedl byste si představit, že tu žijete natrvalo?
Rodolfo: Nedovedl a ani bych to nechtěl, nevydržel bych totiž bez své rodiny a ona beze mě také ne.
Yvonna: Rodinná pouta jsou v Paraguayi opravdu velice silná, nedostatek kontaktů lidem způsobuje skutečný zármutek a stres. Už po pár dnech pobytu jsme proto skypovali do Paraguaye jednomu příbuznému, který žije v hlavním městě. Zavolal mobilem Rodolfovy nejbližší do Chaka a obě strany se tak vzájemně pozdravily a uklidnily, že je všechno v pořádku. Byl to zážitek i pro mě, poslouchat doma v mé kuchyni radostnou čamakokskou konverzaci.
Jak se vůbec chovají a žijí dnešní Čamakokové?
Yvonna: Z dnešních Čamakoků se nevratně stávají obyčejní paraguayští venkované, rybáři, zemědělci, chovatelé domácího zvířectva. Jejich mýty nahradily béčkové thrillery z brazilské komerční televize, své teskné zpěvy vyměnili za Shakiru ve vyzvánění mobilního telefonu a jejich sny se proměnily v naději na uskutečnění rozvojových projektů dotovaných ze vzdálené a pohádkově bohaté vlasti jejich dědečka.
Indiáni-nomádi z Gran Chaka přišli během 20. století o možnost žít svým původním způsobem v divoké přírodě Gran Chaka.
S pomocí drobných českých dárců a krajanského odboru ministertva zahraničí založili Čamakokové vlastní chov dobytka a usilují o vzdělání a lepší budoucnost pro své děti.
Kdo sponzoroval Rodolfův výlet do České republiky?
Yvonna: Nápad pozvat Rodolfa sem vzešel od mých kamarádek, kterým jsem vloni četla na chalupě ukázky z připravovaného rukopisu. Byly okouzlené a chtěly poznat osobně tak zajímavého a statečného člověka, a tak se na něj složily, pak se přidali i další přátelé.
A. V. Frič se vydal studovat nejprve za oceán kaktusy. To ho ostatně také proslavilo. Znamená stále něco pro kaktusáře?
Yvonna: Pro mnoho kaktusářů je Frič dodnes modlou, jiní ho naopak kritizují za poněkud netradiční přístup k oboru... Neuznával totiž autority, vše si dělal po svém, odmítal přizpůsobit své botanické objevy nově zaváděným mezinárodním pravidlům. Někteří mu nemohou odpustit, že tajil místa svých nálezů: dělal to od chvíle, kdy jeho vzácné mexické naleziště vyrabovali komerční sběrači. Ale v každém případě se zasloužil o nebývalé rozšíření amatérského pěstování tropických rostlin, psal popularizační články, zahrádkářům dával praktické rady v časopisech i ve svých slavných košířských sklenících. Jeho cílem byla radost obyčejných lidí z krásně kvetoucích kaktusů, ne vědecká kariéra. Díky němu mají prý dodnes Češi světový primát v největším počtu kaktusářů na počet obyvatel...
Čerwuiš alias Červíček zavítal do Prahy spolu s českým cestovatelem na začátku 20. století.
O prvním indiánovi z kmene Čamakoko v českých končinách napsal A. V. Frič poutavé vyprávění.
Ale Rodolfo není první indián Čamakoko, který navštívil Prahu - jak to dopadlo před sto lety s oním Čerwuišem?
Yvonna: Frič popsal jejich společnou cestu z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu ve svých vzpomínkách. Kniha končí smutně, po návratu (1909) indiáni prý Čerwuiše vyhnali z kmene, protože ho měli za mluvku a lháře. Nevěřili jeho vyprávění o všech těch divných věcech, které v Evropě viděl a zažil. Frič o něm pak už víckrát neslyšel a vyčítal si, že tomu naivnímu dítěti přírody zkazil život, že "zasel dračí semínko do jeho srdce". Už se nedozvěděl, že Čerwuiš zemřel až někdy v šedesátých letech jako vážený muž, který, jak postupovala do jeho kraje civilizace, začal být užitečný tím, že uměl svým krajanům vysvětlit letadla, železnici, elektřinu. Také já doufám, že Rodolfova cesta bude přínosem jeho přátelům - tam i tady. U nás vzbuzuje pozornost přítomnost tak exotického spisovatele, ale v Paraguayi, kde jsou prakticky všichni potomky indiánů a evropských přistěhovalců, lidi udivuje to, že ti "bohatí, důležití a vážení" Češi mají zájem o jakési zapomenuté původní obyvatele kdesi v pustinách Chaka.
