Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KAMIOŇAČKA: V autě se vyspím líp než doma. Na parkovišti dělám grilovačky

  9:14aktualizováno  9:14
Na cestách člověk pozná, jak málo k životu potřebuje. Jen jídlo, místo, kde se vyspí a umyje, říká v rozhovoru pro projekt Lidé Česka Alexandra Jindrová, která sedmým rokem brázdí evropské silnice za volantem kamionu. Nejlépe se vyspí na parkovišti, doma jí chybí vrčení aut. Jejím heslem je: Co dokáže chlap, dokáže ženská.

Řidička kamionu Alexandra Jindrová | foto:  Petr Topič, MAFRA

Jak dlouho řídíte kamion?
Už sedm let.

Bavilo vás řízení vždy?
Ano, vždycky a hodně. I když zajímavé je, že řidičák na osobní auto jsem si udělala poměrně pozdě, až když mi bylo devětadvacet. A dva roky nato už jsem měla papíry i na kamion.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Jak jste se k práci kamioňačky dostala?
S manželem jsme chtěli baráček, tak jsme se rozhodli, že zkusíme tuto práci. První do toho šel můj muž. Já jsem zkoušela také jezdit a postupně jsem zjistila, že mě to baví. Manžel mě pak bez mého vědomí přihlásil do autoškoly, bylo to překvapení. Řidičák tenkrát vyšel asi na třicet tisíc. Od té doby řídím. Předtím jsem dělala prodavačku, takže to byla pro mě velká změna. Tím, že manžel začal o dva roky dříve, tak už jsem věděla, do čeho jdu, měla jsem to od něho odkoukané. V tom to pro mě bylo jednodušší. Začínala jsem v plzeňské firmě, pak jsme se dostali sem do Jičína.

Kam obvykle jezdíte?
Všude možně. Poslední tři čtvrtě roku ale jezdím stále stejnou trasu. Nakládáme tady v Čechách a jedeme do Španělska. Zpočátku jsme jezdili jen do Barcelony, v poslední době až do Valencie. Předtím jsem toho projela opravdu hodně. Anglii, Francii, Německo, Itálii, Portugalsko, Španělsko, Švýcarsko. Byli jsme ve Švédsku, Norsku, Dánsku. V podstatě v celé Evropě. Ze severních zemí mi chybí ještě Finsko.

Jezdíte s manželem ve dvojici, nebo i každý zvlášť?
Občas jezdíme zvlášť nebo za sebou, každý ve svém kamionu. Jsme ale raději, když se to neděje. Jedeme spolu a na dlouhých trasách se střídáme za volantem.

Je pro vás cesta určitým způsobem i výlet, nebo čistě jen práce?
Jak kdy. Když ale člověka jezdění baví, tak to nevidí jen jako práci. My s manželem jezdíme rádi, děláme si srandu, že jsme placení turisté. Také hodně záleží na počasí. Když je krásně, tak se dokáže člověk i kochat a radovat se z krajiny.

A máte možnost třeba ve Španělsku na dva, tři dny zaparkovat kamion a relaxovat na pláži?
Když to vyjde na víkend, tak se i zadaří. Někdy se sejde parta a uděláme si hezký víkend. Ale není to pravidlem.

Jak snášíte, že jste často na dlouhou dobu mimo domov?
Ze začátku jsem to snášela těžce. S dispečerem se to dá ale dobře naplánovat a přizpůsobit. Říct si, na jaké turnusy budeme jezdit. Řidič je spokojený podle toho, jak šikovný je dispečer. Když to umí dobře naplánovat, práce navazuje, nečekáte nikdy dlouho, tak je to fajn. Ze začátku jsme jezdili na čtyři až šest týdnů. Bavilo nás to a neustále jsme viděli něco nového. Teď to zkracujeme.

Proč?
Splnili jsme si sen, máme baráček v Lomnici u Sokolova a snažíme se tam co nejvíc být, vylepšovat a pracovat na zahradě. Takže teď jezdíme většinou na týden, to už se dá vydržet.

Od čeho se odvíjí vaše výplata?
Za ujetou trasu. Když auto stojí, stojí i výplata. Za víkendy máme příplatky.

Alexandra Jindrová

Narodila se roku 1976 v Sokolově. Vyučila se švadlenou v oděvní konfekci. Pracovala jako prodavačka a zaměstnankyně továrny. Jako řidička kamionu pracuje sedmým rokem. Žije v Lomnici u Sokolova.

Hlídá vám dopravce spotřebu?
Určitě. Spotřebu i telefon. Mohu dostat penále za spotřebu, nebo když jedu mimo trasu. Musím dodržovat určitá pravidla, s tím problémy nemám.

Může mít kamioňačka nebo kamioňák rodinu a děti? Dá se to skloubit?
Malé děti určitě ne. Já děti nemám a manžel už má dospělé. Dnes je jim přes dvacet a zakládají svoje rodiny. Za chvilku budu doufám babičkou...

Spočívá vaše práce čistě v řízení, nebo pomáháte i vykládat zboží?
Většinou ne, ale někdy se i sami nabídneme, že pomůžeme. V kamionu neustále sedíme nebo ležíme, takže jsme rádi, když máme alespoň nějaký pohyb.

Je vám jedno, co vezete?
Ano. Jediné, co bych nechtěla vézt, jsou živá zvířata. To bych nemohla, protože mi jich je líto. Nevozím také ADR (Accord Dangereuses Route, pozn. red.). To jsou nebezpečné náklady jako nafta, benzin, chemický náklad. Vůči tomu mám respekt. Většinou vozím materiál pro automobilky a zpátky prázdné obaly.

Fotogalerie

Když jste na cestách, přespáváte v motelech, nebo v autě?
V autě. Já už se teď asi lépe vyspím v kamionu než doma v posteli. Asi mi tam chybí to houpání a vrčení aut okolo. Já si vlastně tak trochu chodím do práce odpočinout.

Jaká je na cestách infrastruktura pro řidiče velkých aut? Můžete porovnat Česko s jinými zeměmi?
Zaplať pánbůh, že firma má vlastní parkoviště, kde na sto procent zaparkujeme. Na benzinku se totiž kolikrát vejde pět, šest aut a je plno. V Německu mají ohromná parkoviště pro kamiony, ale stejně, když parkujete po deváté hodině, tak je to skoro bez šance. Musíte projet dvě tři parkoviště, než najdete místo.

A jak je to s hygienou na cestách?
Na každém parkovišti je sprcha a záchody. Úplně úžasné je v tom Německo, Francie trochu poskřípává. Ale člověk si najde určitá parkoviště, ta vyzkouší a na ta místa se vrací. V Německu, na některých místech ve Francii a Španělsku jsou výborná placená parkoviště, kde je dobré zázemí. Jsou tam dokonce pračky i sušičky. Dřív se říkalo, že kamioňáci smrdí a jsou špinaví. Ale to dnes neplatí. Kdo chce, ten si hygienu zařídí.

Jak řešíte stravování?
My si doma zavařujeme do sklenic. S sebou vozíme malý vařič, na kterém si jídlo jen ohřejeme. To je nejrychlejší a nejjednodušší varianta. Je to vlastně hodně podobné jako kempování. Občas se domluvíme s kolegy, sejdeme se na jednom parkovišti a pořádáme grilovačku, to je super.

Parkoviště pro kamiony jsou vyhlášená tím, že na nich není úplně bezpečno. Stalo se vám někdy, že by se vás někdo pokoušel okrást, či dokonce napadnout?
Naštěstí ne. My se vždy snažíme hledat parkoviště, která jsou osvětlená. Parkujeme tam, kde je víc aut. Nikdy ne na samotu, na tmavá místa, kde není lampa. Je to opravdu o plánování. Když někam jedu, tak si předem naplánuji, kde zaparkuji. Raději zastavím padesát kilometrů před vykládkou nebo za vykládkou, ale vím, že parkuji dobře. Jsou taková parkoviště, říkáme jim „lízátka“, kam člověk jenom zajede a vyjede. Nejsou tam žádné řady na parkování. Tam to není úplně bezpečné, maximálně tam zastavíme na záchod, ale nikdy ne na noc.

Videoreportáž - Alexandra Jindrová se svým kamionem:

Ťukají vám na okno prostitutky?
V tom je vyhlášená Rudná a pak hranice do Španělska. Tam je to úplně běžné. Ony zaklepou, ale když vyleze ženská, tak se otočí a jdou. Mají po kšeftu. Jednou se nám ve Francii dokonce stalo, že na manžela ťukal pán a lákal ho do lesa. Manžel se tak rozčílil... To jsem brečela smíchy.

Musela jste někdy řešit situaci, že se ve vašem kamionu snažil cestovat běženec?
Já jsem to zatím naštěstí nikdy řešit nemusela. Ale vím, že se to stává na cestě do Anglie. Je to opět o plánování. Musím zaparkovat co nejdál od přístavu. A pak mít plynulou jízdu až do přístavu ke kontrolám, aby se mi po cestě nikdo nemohl dostat do auta. U kontrol už běženci nejsou. Problém je ale těsně před přístavem, takže tam nesmím stát. Lidé tam naskakují na auta a snaží se na kamionu přejet do Anglie. 

Projela jste celou Evropu, máte tedy možnost srovnání. Kde jsou podle vás dobří řidiči, a kde naopak horší?
Agresivní řidiči jsou v Česku, tady to fungujeme stylem: „Rychlejší vyhrává.“ Špatní řidiči jsou také ve Francii. Člověk tam musí být hodně ve střehu. Anglie je na druhou stranu úplně úžasná, tam jsou bezvadní řidiči. Na levé straně se mi možná řídí ještě lépe. Německo je také dobré, takové svižné.

Řidiče osobních aut často zlobí kamiony, které se na dálnici navzájem předjíždí. Děláte to také?
To víte, že ano. A ráda.

Proč? Je mezi kamioňáky rivalita?
Ono primárně vás motivuje stihnout vykládkové okno. Pořád někam spěcháme. Ale pravda je, že se i předháníme v tom, kdo má silnější auto, komu to v kopci víc zabírá.

Řízení kamionu mohou někteří vnímat jako spíše mužskou práci. Není to pro vás v něčem handicap?
Vůbec ne. Moje heslo je, že co dokáže chlap, dokáže i žena. Podle toho žiju.

A jak jste si zvykala na práci v mužském kolektivu?
Začátky byly takové... Co si budeme povídat, chlapská ješitnost tam je. Ale vždy záleží na konkrétním člověku. Někdo mi řekne: Jo, jsi dobrá. Když mě předjíždí, tak troubí, fandí, ukazují palečky, jsou pozitivní.  Ale třeba u Slováků se mi občas stává, že ženou pohrdají. Chovají se k ní, jako že tam nepatří. V lepším případě se jenom zle podívají, v horším případě vás i urazí. Takže se jako řidička setkám i s negativními reakcemi. Ale nad tím mávnu rukou. A ještě přidám, ať jsem lepší jak oni.

Máte i nějaké kolegyně?
Mám, ale stýkáme se spíš minimálně. Občas se potkáme v Rumburku na pumpě. Vídám jich tak pět, šest.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
JUSTIČNÍ STRÁŽCE: Mámy nosí vězňům k soudu řízky. Někdy mi cukají koutky

Co říkáte na častý předsudek, že ženy hůř řídí a neumí couvat?
To je samozřejmě nesmysl. Viděla jsem chlapy, kteří nezvládli zacouvat na rampu, přitom ženská to zvládla napoprvé. Buď to člověk v sobě má, nebo ne a je jedno, jestli je to žena nebo muž. Jak jsem říkala, co dokáže chlap, dokáže i ženská.

S manželem trávíte dlouhé dny na cestách. Netrápí vás ponorková nemoc?
Vůbec. Lidé nás v tom buď obdivují, nebo si myslí, že jsme divní. Ale je to v pohodě. Nenutíme se do rozhovoru. Když chceme mlčet, tak hodinu mlčíme, pak někoho něco napadne a pokračujeme. Je velké plus, že máme stejné starosti, stejnou práci, řešíme jedno a to samé společně. Myslím, že nás to sblížilo. Ale samozřejmě to funguje jako v každém vztahu. Ne vždy máme stejný názor na věc.

Není cesta někdy monotónní? Jak se zabavíte a jak bojujete s únavou?
Snažím se pořádně vyspat, abych za volantem neusínala. Proti únavě nejvíc pomáhá stáhnout topení. Když je velká krizovka, tak zastavím a obejdu si auto. Nechci riskovat. Stále poslouchám rádio. Dříve jsme jezdili na volném trhu, to znamená, že jsme pokaždé jeli jinam a poznávali nová místa. To opravdu nebylo monotónní. Teď máme stabilní práci na projektech, takže víme, kdy budeme doma a kdy ne. Lépe plánujeme. Obvykle je to tak, že jsme týden v práci, pak dva dny doma a zase týden v práci.

Je to dost sedavé povolání...
Taky jsem v kamionu přibrala sedm kilo. Jedete v noci, nudíte se, tak jíte. Když se podíváte na kamioňáky, tak to jsou samí pupíci. Ta práce je náročná na psychiku. Musíte spěchat, abyste stihla vykládkové okno, na silnici musíte být stále ve střehu. Ale fyzicky těžká práce to není, pohyb nemáte žádný a za ty dva dny volna to nedoženete.

Komunikujete po cestě s kolegy vysílačkou?
Vysílačku jsme měli ve starém kamionu, teď už ne. Máme navigační systém a GPS.

Berete stopaře?
Ne. Je to riskantní. Mně stačí, když odpovídám za svůj život.

Řídíte ráda i o dovolené?
Ani ne. Když jsem stále na cestách, tak je pro mě domov vzácný a nemám chuť někam jezdit. Jiní o dovolené rádi jedou na výlet, my jsme raději doma na zahradě. Když už někam jedeme, tak moc neřídím. Manžel si totiž splnil sen a koupil BMW, takže raději řídí sám.

Jaký to je pocit, když člověk z kamionu sedne do osobního auta?
Hrozný. Sedíte na zemi, nic nevidíte. Je to pro mě hodně zvláštní. Od té doby, co řídím kamion, se osobákem také víc bojím. Řídím ho minimálně.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Největší radost mám, že máme krásný baráček. Mám radost, když nám kvete zahrádka a jsme pohromadě s rodinou.

Z čeho máte největší strach?
Bojím se o zdraví rodiny a také, že se něco stane a nebudu moct splácet hypotéku. V kamionu je moje noční můra, že mi bouchne přední kolo a neudržím volant. V zimě zase, že nedobrzdím.

Jak se vám žije v Česku?
Dobře, Česko mám ráda. Vždycky se ráda vracím z cesty domů za rodinou.

Neuvažovala jste o zaměstnání v zahraniční firmě?
Určitě jsme nad tím přemýšleli, ale u nás je problém jazyková bariéra. Domluvíme se, ale není to na špičkové úrovni. Navíc bychom znovu začínali na nejhorším autě a museli bychom se škrábat nahoru. Nakonec jsme zůstali tady a je nám dobře.

Co říkala vaše rodina, když jsme se rozhodla jezdit s kamionem?
Ze začátku měli strach, hlavně mamča a starší brácha. Když ale viděli, že je všechno v pohodě a že jezdím dobře, tak se uklidnili. Brácha se pak se mnou všude chlubil. Musela jsem se přijet ukázat k němu do práce. V rodině to není nic nového. Maminka je také řidička z povolání, jezdila se vším možným, třeba se škodovkou 1203 nebo jeepem. Rozvážela lidi po stavbách. Táta zase měl pojízdnou prodejnu.

Proč podle vás kamion zatím neřídí více žen?
Kámen úrazu je, že žena se často bojí do autoškoly vůbec přihlásit, nemá na to sebevědomí. Já jsem dnes ráda, že mě tenkrát manžel přihlásil. Líbí se mi, že se v téhle práci nedělají rozdíly mezi chlapem a ženou. Jsme stejně platově ohodnocení. Ať chci cokoli, tak vyhoví stejně mně jako mužskému řidiči. Když jsem ještě dělala ve fabrice nebo prodávala v obchodě, tak chlap vždycky bral víc peněz za stejnou dřinu. Řízení mě hodně baví a stále mi to dodává sebevědomí.

Co konkrétně vás na tom baví?
Ke kamionu mám dobrý vztah už proto, že jsem se díky němu vlastně seznámila s manželem. Prodávala jsem v cukrárně a on tam přijel zavážet zboží...  Na téhle práci je fajn, že zjistíte, jak málo k životu potřebujete. Najíst se, napít, mít se kde vyspat a kde umýt. Nic víc. Jestli mám džíny za tři tisíce nebo za tři stovky, na tom nesejde.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí


Témata: Lidé Česka, kamion




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.