Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čečensko a Beslan mi změnily pohled na svět, říká reportér Pazderka

  18:05aktualizováno  18:05
Jedním z hostů Letní žurnalistické školy v Havlíčkově Brodě byl i reportér České televize Josef Pazderka. Na besedě s veřejností vyprávěl o svých zážitcích a reportážích z oblasti Kavkazu, Ruska i Somálska. A neopomněl ani na své dřívější působení v organizaci Člověk v tísni.

Reportér České televize Josef Pazderka. | foto: ČTK

Zahraniční reportér České televize Josef Pazderka se v práci nevyhne dramatickým situacím. Třeba když referuje o složité situaci v Čečensku. Před pár měsíci byl v Somálsku, kde dozníval velký hladomor. Za text reportáže o beslanské tragédii v Severní Osetii získal Novinářskou cenu za rok 2012. O svých zážitcích vyprávěl na stáži pro začínající žurnalisty v Havlíčkově Brodě.

Studoval jste v Británii. To proto, že jste chtěl pracovat v zahraničí, nebo spíš kvůli zkušenosti?
Studium v Británii navazovalo na pobyt v Rusku, kam jsem se dostal díky organizaci Člověk v tísni. Tenkrát jsem netušil, že bych mohl být novinář, ale jistá otevřenost vůči zahraničí tam určitě byla.

Jezdil jste do míst, kde vypukly ozbrojené konflikty. Bál jste se?
Díky kontaktům z organizace Člověk v tísni jsem získal užitečné informace i určité zázemí, které jsem potřeboval. Nejdřív jsme důkladně zkoumali terén a vyrazili jsme až ve chvíli, kdy jsme měli relativní pocit bezpečí a šanci, že by to mohlo vyjít. Pak už to bylo jen o neuvěřitelném štěstí, které nám umožnilo, že jsme tam vůbec dojeli a že jsme mohli téměř pět dní natáčet. Bída a utrpení v Somálsku byly podle mě v té době dost přehlížené.

Prý lidé po návratu z takových zemí prožívají určité procitnutí.
Musím se přiznat, že tohle jsem zažil už dříve. Jestli mi něco změnilo pohled na život a věci kolem, tak to bylo Čečensko, kde jsme strávili poměrně dlouhou dobu. Somálsko byla jen krátká epizoda, i když díky doznívajícímu hladomoru velmi náročná a dost emocionálně nabitá. Ale byli jsme opravdu v luxusní pozici těch, kteří jsou tam jen na pár dní a navíc je hlídá ochranka, což se s ostatními obyvateli nebo humanitárními pracovníky vůbec nedá srovnávat.

Za reportáž o útoku v Beslanu jste získal cenu. Proč jste se rozhodl zrovna pro toto téma?
Všechno naplno odstartovalo ve chvíli, kdy jsem se seznámil s Allou Ramanovovou, která při neštěstí v beslanské škole v září 2004 přišla o nejmladší dceru. Postupně jsem sbíral střípky jednoho velkého příběhu, který ale musel počkat do doby, než jsem se vrátil zpátky z Ruska. Abych se přiznal, měl to být začátek jakési reportážní knihy, ale bohužel na to nebyl dostatek času, energie ani možností. Ale třeba to ještě vyjde.

Na vaší reportáži o Beslanu porotci ocenili především důkladné rešerše. Postavil jste ten text na nich, nebo spíše na rozhovorech s účastníky neštěstí?
To první a hlavní bylo setkání s živými lidmi. Asi dvě třetiny všeho tvořily rozhovory s obyvateli Beslanu a skutečnost, jak jsou na tom emocionálně. To byl ten prvotní impulz, proč to vůbec psát. Teprve pak přišly na řadu rešerše nebo vyšetřovací zprávy, ale to bylo jen pro doplnění kontextu. Maximální důraz jsem kladl právě na příběhy skutečných lidí, což jde doufám z této reportáže vycítit.

Stalo se, že vás svědectví některých lidí zasáhlo natolik, že jste chtěl s prací na tématu přestat?
Musím říct, že Beslan byl paradoxně jen takový apendix k tomu, co jsem zažil v ostatních zemích. Je ale pravda, že si na to vzpomenu pokaždé, když jdu se svými syny do školy. Ten hrozný pocit, že o dítě můžete přijít a ani nevíte jak. To jsou věci, které se neomezují jen na Severní Osetii a podobně, tragédie se může stát kdekoliv. Možná jen v jiném vydání, ale vždycky je to trochu univerzální lidská zkušenost.

Když vezmeme v úvahu vaše zahraniční zkušenosti, neřekl jste si někdy, že můžeme být opravdu rádi za zem, ve které žijeme?
Rozhodně. Myslím, že ani nevíme, co tady máme a že jsme neuvěřitelně šťastná země, která by si měla vážit blahobytu, klidu a zázemí, které tady jsou. Samozřejmě chápu tíživou situaci některých lidí, která je vede ke stížnostem na naši zemi. Na druhou stranu ale často netuší, čím si za našimi humny nebo pár set kilometrů od nás procházejí ostatní.

Autor:






Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.