Jednou z nejdiskutovanějších otázek novely vysokoškolského zákona, kterou minulý týden schválila Sněmovna, bylo jmenování profesorů. Tato pravomoc nakonec nadále zůstává v rukou prezidenta. Myslíte si, že to je dobré řešení za situace, kdy současná hlava státu už téměř rok odmítá podepsat jmenovací dekrety docentů Fajta, Ošťádala a Eichlera?
Žádné řešení této patové situace to není, ale to se dalo očekávat, protože všechny předložené varianty jmenování profesorů byly poměrně kontroverzní a měly řadu odpůrců. Část akademické obce se domnívá, že nestojí za to kvůli jednomu obstruujícímu prezidentovi měnit zákon. V tuto chvíli ale neexistuje většinová shoda na modelu, který by byl funkční, a proto zůstal v zákoně zakotven současný stav.
Kdo by tedy podle vás měl profesory jmenovat?
Já patřím k minoritě akademické veřejnosti, která by chtěla úplně opustit systém současných titulů a přejít na obvyklou mezinárodní praxi funkčních míst, kdy přenosný titul jako takový neexistuje. Místo toho by byla profesorská nebo docentská pracovní místa, na která by byli obsazováni lidé ve výběrovém řízení. V praxi to znamená, že když například odejdete z profesorského místa na Harvardu, tak už nejste profesor. Když vás poté zaměstnají na místě profesora Univerzity Yale, tak jste profesorem Univerzity Yale. K tomuto modelu už přešly téměř všechny evropské země. U nás má ale zatím v akademické obci malou podporu.
Jmenování profesorů rektorem, které navrhoval Petr Fiala (předseda ODS a bývalý rektor Masarykovy univerzity, pozn. red.), bych považoval za správný mezikrok k těmto funkčním místům. Naopak návrh, že by profesory jmenoval ministr, mi nepřipadá rozumný. Se jmenováním profesorů politikem, tedy prezidentem, už máme špatnou zkušenost, a jmenování jiným politikem v sobě skrývá stejná rizika. Myslím, že stát se nemá plést do toho, kdo je profesorem na které univerzitě. To mu vůbec nepřísluší. Je to zbytečný zásah do vnitřního chodu univerzity. V současné době tak jsme ve stavu, kdy prezident odmítá tři lidi jmenovat, což se může opakovat i v budoucnu. Pro docenty, kterých se to týká, v současnosti není žádné řešení.
Mikuláš BekČeský vysokoškolský pedagog, docent muzikologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a její současný rektor. V úřadě po sedmi letech vystřídal Petra Fialu. V minulosti působil na Masarykově univerzitě jako prorektor pro strategii a vnější vztahy. Od roku 2004 je docentem na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Od roku 2010 byl členem expertní skupiny ministerstva školství pro individuální projekty národního operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Pracoval i v Poradním sboru města Brna pro kulturní politiku. Kromě brněnské univerzity pracoval na Karlově a Olomoucké univerzitě. |
Karlova univerzita a Vysoká škola ekonomická kvůli tomu podaly na Miloše Zemana žalobu. Jak na tento jejich krok pohlížíte?
Považuji to za logický krok. Univerzity se snaží prosadit svůj názor pomocí právních prostředků, které mají k dispozici. Návrh na jmenování konkrétního člověka profesorem musí být před předložením podpořen velmi širokým souhlasem na univerzitě. Nejdříve jej posoudí jmenovací komise, pak vědecká rada fakulty, a nakonec vědecká rada celé univerzity. Není to tedy žádný osobní návrh rektora nebo děkana, je to stanovisko podpořené reprezentativními orgány univerzity. Považuji za logické, že se Karlova univerzita a Vysoká škola ekonomická snaží svůj názor prosazovat i dalšími právními prostředky. V jejich situaci bych postupoval podobně.
Působí to jako definitivní vyhlášení války mezi prezidentem a akademickou obcí...
Nechtěl bych z toho dělat širší závěry. Není to tak, že akademici bojují s prezidentem. I akademická veřejnost je v názorech na prezidenta poměrně široce diferencovaná. Tady jde o konkrétní problém nejmenování tří lidí. Myslím, že širší společenské rozpory, které se objevují kolem role prezidenta, s tímto problémem věcně nesouvisejí ani neovlivňují postoje reprezentací vysokých škol.
Děkani mají monopol
Vraťme se ještě k novele vysokoškolského zákona. Na Facebooku jste tento týden kritizoval, že novela nepřesunula personální pravomoci částečně do rukou rektorů. Zachovává tak podle vás jakýsi děkanský monopol. Není logické, že děkan nejlépe zná personální záležitosti své fakulty, a tudíž o nich i rozhoduje?
Děkani dnes mají na personální záležitosti výhradní monopol. Já jsem nikdy nechtěl tento monopol nahradit monopolem rektorským. Ale český systém, v němž má veškeré pravomoci děkan, je vlastně raritou. Například na vídeňské univerzitě profesory nepovolává děkan, ale rektor. Za posledních deset let to mělo velmi pozitivní efekt na její internacionalizaci a je to zcela obvyklá praxe i na mnoha jiných univerzitách v zahraničí.
Osobně se domnívám, že by bylo dobré, kdyby při obsazování klíčových pozic na fakultách měl rektor právo říci ne. Pokud by to děkan neakceptoval, rozhodla by vědecká rada univerzity. To bych považoval za cestu, jak zabránit obsazování míst ne zcela kvalitními kandidáty, kteří třeba získali tituly na méně kvalitních univerzitách nebo jejichž publikační činnost není úplně kvalitní. Takovouto dělbu pravomocí bych považoval za rozumnou.
Co je špatně na současném systému?
Nedokáže řešit některé klíčové problémy v personalistice českých vysokých škol. Největším problémem je takzvaný „inbreeding“, což znamená, že na vysokých školách zůstávají pouze jejich „odchovanci“, a přichází velmi málo pedagogů z jiných vysokých škol a ze zahraničí. To české vysoké školy znevýhodňuje v mezinárodní konkurenci, která je velmi ostrá. Více zaměstnávat lidi zvenčí se nedaří mimo jiné kvůli tomu, že děkan je příliš blízko lokálním zájmům, má vztahy k lidem, kteří na fakultě už působí. Je pro něho tedy mnohem těžší otevřít výběrová řízení významné vnější konkurenci. Rektor má přeci jen výhodu v tom, že má vůči fakultám větší odstup. Do procesu tak může vnést větší dávku objektivity.
Nikdy bych ale nechtěl, aby rektor nahradil děkana v roli toho, kdo určuje platy zaměstnancům nebo kdo rozhoduje o jejich pracovních úvazcích. To určitě nemá být centralizováno. Považuji ale za logické, že pokud má mít vysoká škola zodpovědnost za kvalitu své výuky, pak má mít rektor nějaký vliv na obsazování klíčových pracovních pozic.
Tato změna ovšem v novele neprošla, tudíž tyto dveře jsou prozatím zavřené...
Neřekl bych, že jsou úplně zavřené, legislativní proces ještě není završen. I další záležitosti v novele jsou stále předmětem diskuzí v parlamentu. Existuje tedy možnost dalších pozměňovacích návrhů, byť je zvláštní, že novela ještě nebyla ani v Senátu a už se diskutuje o změnách.
V žebříčku nejlepších světových univerzit se každoročně několik českých univerzit umisťuje v první tisícovce (v žebříčku The Times Higher Education World University Rankings se loni umístilo devět českých škol. CUNI na 401. až 500. místě, MUNI na 501. až 600. místě, pozn. red.). Jak výsledky českých škol v mezinárodním srovnání hodnotíte?
V poměru k financím je to výsledek neobyčejně dobrý, lepší než u všech ostatních zemí Visegradské skupiny. Posun v těchto žebříčcích je významně ovlivňován financováním vysokých škol a to je v tuto chvíli největší hendikep českého vysokého školství. Nechci vše svádět na peníze. Ale my soutěžíme s asijskými univerzitami, kde se do vysokého školství významně investuje, nebo s německými školami, kterým vláda zvyšovala rozpočet i v době ekonomické krize, zatímco nám vláda v době ekonomického růstu naopak rozpočet snížila. Letos dostanou české univerzity méně peněz než loni. V takové situaci je tento výsledek lepší, než bychom mohli očekávat. Další postup vzhůru za těchto podmínek ovšem není příliš pravděpodobný.
Přirozeně se nabízí srovnání Masarykovy a Karlovy univerzity. V čem má podle vašeho názoru pražská univerzita silnější stránky a ve kterých oborech ji naopak druhá největší univerzita předstihla?
Masarykova univerzita je druhá - historicky i velikostí. Pozice dvojky na trhu znamená, že musíme rychleji hledat příležitosti, jsme tak trochu jako štika v rybníku. Masarykova univerzita je v něčem inovativnější, není tolik zatížena dlouhou tradicí. Reaguje proto rychleji na změny vnějšího prostředí. Myslím si, že v řadě oborů je kvalita, jak z hlediska vědeckého, tak z hlediska studia, v podstatě srovnatelná. My s Karlovou univerzitou přátelsky soupeříme a přitom jsme asi mnohem bližší, než se zdá. Ostatně, když Masarykova univerzita vznikala, tak podstatná část profesorů, kteří do Brna přišli, byli mladí absolventi Univerzity Karlovy. Jsme s ní tedy i „geneticky“ spojeni. Sám jsem absolventem obou těchto univerzit.
Ve kterých oborech je Masarykova univerzita nejsilnější?
Nepochybně jsme velmi dobří v některých oblastech společenských věd, máme také velmi silnou strukturní biologii a některé další oblasti přírodovědného výzkumu a medicíny. Naše právnická fakulta v žebříčcích často předstihne tu pražskou, ale jinde nás Praha předbíhá, to je třeba přiznat. Myslím, že to soutěžení obě univerzity motivuje.
Společně budou bádat lékaři i filozofové
Když jste se v létě stal staronovým rektorem Masarykovy univerzity, řekl jste, že se budete snažit o sblížení přírodovědných a humanitních oborů. Co tím myslíte?
Jednotlivé subkultury v akademické obci - právníci, přírodovědci, filozofové, lékaři - se navzájem vnímají jako velmi odlišné, postupně se čím dál víc oddělují a ztrácí povědomí o tom, že mají vlastně ve skutečnosti mnoho společného. To je velká škoda. Proto jsme v posledních letech iniciovali vnik výzkumných týmů složených z badatelů z různých fakult. V těchto týmech spolu pracují například právníci, ekonomové a lékaři. Něco podobného bychom chtěli zkusit i v oblasti studia. Vytvoříme nabídku předmětů napříč univerzitou, které by kombinovaly přírodovědné a humanitní obory. Takže by si třeba filozof mohl zapsat kurz o vzniku vesmíru nebo statistiku na přírodovědecké fakultě. Naopak přírodovědec by si mohl zapsat kurz, který by se týkal základů demokracie a politických systémů.
O čem mohou společně bádat právník, lékař a ekonom?
Dobrým příkladem je probíhající výzkum celé jedné generace brněnských dětí, která byla podrobena medicínsko-psychologicko-sociologickému zkoumání. Tyto děti byly pravidelně sledovány lékaři a dalšími odborníky. Vznikla tak cenná databáze dat, která umožňují zkoumat například dopad životního prostředí na zdraví oněch lidí nebo uvést jejich životní dráhy do vztahu k jejich zdravotnímu stavu. Je to výzkum, který se odehrává na pomezí medicíny, sociologie, psychologie a výzkumu životního prostředí.
Dalším takový mezioborový projekt vznikl kolem kybernetické bezpečnosti. Na Masarykově univerzitě máme špičkové pracoviště, které se zabývá kybernetickou bezpečností a spolupracuje i s ministerstvem vnitra a dalšími státními organizacemi. Na jeho práci se nepodílí jen informatici, ale také právníci a sociologové, kteří se zabývají chováním lidí v kybernetickém prostředí. Dohromady to vytváří obrovský potenciál.
Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek
Masarykova univerzita loni vypsala stipendia pro studenty, kteří jezdí do zahraničí pomáhat uprchlíkům. Jaký je o ně zájem?
Otevřeli jsme stipendijní program, který podporuje humanitární aktivity našich studentů nejen vůči uprchlíkům, ale stejně tak vůči jiným potřebným skupinám obyvatel v České republice i v zahraničí. První kolo tohoto programu bylo na podzim, některé projekty studentů byly zaměřeny na pomoc uprchlíkům, jiné byly například na vzdělávání v Ghaně, některé mířily na aktivity v České republice. Od vyhlášení stipendia v říjnu loňského roku bylo vyplaceno celkem 54 738 korun.
Je pro nás důležité, aby studenti měli možnost konfrontovat se s reálným životem a sociálními problémy, které se týkají společnosti ať už doma nebo v zahraničí. Domníváme se, že to je součást vzdělání, a je logické, že univerzita podporuje tento typ aktivit. Studenti by měli mít přímou zkušenost se sociálními problémy nejen zprostředkovanou mediálně nebo převyprávěnou politiky.
Masarykova univerzita poskytuje uprchlíkům i další pomoc.
Ano, naše univerzita už více než deset let spolupracuje s azylovým zařízením v Zastávce u Brna, kde se angažují kolegové z pedagogické fakulty a naši právníci. Zapojili se i jazykáři. Ministerstvu vnitra jsme nabídli i další pomoc, pokud by imigrační vlna eskalovala, což se zatím nestalo. V České republice krize vlastně zatím vůbec nenastala, ale to neznamená, že se situace v budoucnu nemůže měnit. Pokud by stát potřeboval odborníky různého typu, tak jsme připraveni ten servis poskytnout. Považujeme za důležité, aby byl stát připraven nejen na náhlou uprchlickou krizi, ale i na dlouhodobou perspektivu migrace do České republiky. Většina evropských zemí má dnes větší podíl cizinců než před padesáti lety, a neočekával bych, že se tomu Česká republika bude výrazněji vymykat.
Myslíte, že nálada v české společnosti v souvislosti s takzvanou imigrační vlnou se nějakým v současnosti nějakým způsobem proměňuje?
Na straně vlády vidím relativně střízlivou politiku, která už není tak excitovaná jako v těch prvních reakcích. Chápu to, že politici musí zohledňovat pocity ohrožení různých společenských skupin. Zdá se mi, že pozice, kterou zastává zejména pan premiér, je v podstatě vybalancovaná, rozumná. Domnívám se, že polarizace, která ohledně tohoto tématu nastává, je ve většině evropských zemí velmi silně využívána k vnitropolitickým konfliktům. Jsem přesvědčený o tom, že pro řadu politiků je toto téma velmi výhodné.
Pozornost médií a veřejnosti se tak upírá k něčemu, co je poměrně vzdálené každodenním problémům našeho života, a odvádí se tak pozornost od mnohem ožehavějších vlastních problémů. Nedebatujeme o vlastních chybách minulosti, ani o tom, co se stane s důchodovým systémem, o tom, co bude se zdravotnictvím nebo vzdělávacím systémem, místo toho se během setkání občanů s politiky vzrušeně diskutuje o tom, jak ochránit státní hranici před imigranty. Nechci bagatelizovat rizika, která souvisí s imigrací, ale v tuto chvíli je to pro českou společnost problém o řád menší závažnosti než dysfunkčnost našeho státu v celé řadě primárních oblastí.
