Kolik dětí je v českých kojeneckých ústavech a dětských domovech?
Do tří let věku je to asi 1500 dětí. Když se však podíváte na počet přijatých a propuštěných dětí, tak ta čísla jsou srovnatelná. Mnohé z nich odcházejí do rodin.
OSN nás kritizuje za to, že v českých ústavech žije velké množství dětí. Souhlasíte s tím?
Je nutné tu situaci trochu rozpitvat a uvědomit si, že máme kojenecké ústavy pro děti nejnižšího věku, školská zařízení, tedy dětské domovy pro ty starší, a zařízení, která spadají do resortu ministerstva práce a sociálních věcí pro děti s postižením. V každém pobývají děti s určitými specifiky. Do kojeneckých ústavů a dětských center, dětských domovů do tří let věku se dostávají děti v nejranějším věku. Jejich situace je ale nejlépe řešitelná - jsou ještě maličké a devadesát procent dětí, které jsou celorepublikově přijímány do kojeneckých ústavu, se daří umístit. Takže to nelze takto jednoznačně hodnotit.
Kam tyto děti nejčastěji jdou?
Buď je to náhradní rodina - tedy děti jsou osvojeny či odcházejí do pěstounské péče, nebo zamíří do původní rodiny či do péče příbuzných.
Kolik dětí přechází do kojeneckého ústavu rovnou z porodnice?
V našem kojeneckém ústavu, který funguje pro celý Plzeňský kraj, jsou to asi dvě třetiny z celkového počtu osmdesáti dětí, které se k nám ročně dostanou. Jejich matky většinou nemají žádné zázemí, žijí rizikovým způsobem života a partner nefunguje. Takové matky si teprve po porodu uvědomují, že nemají kam jít. Že jim chybí materiální prostředky a bydlení. Nejsou schopné nebo se nechtějí o děti starat. Pětina z nich má problémy s drogami.
Je možné, že si své rozhodnutí ještě rozmyslí?
V nemocnici je jí poskytována péče jako komukoli jinému. Pokud kojí a má zájem, je k nám přijímána i s dítětem, situace se nějak řeší. Snažíme se ženám podat pomocnou ruku, jsou k nám přijímány bez ohledu na to, zda byly drogově závislé či závislé na alkoholu. Dáváme maminkám šanci změnit způsob života, umožníme jim detoxikaci na odborném pracovišti. Následuje komunitní terapie, kam může maminka i s dítětem a po dobu pobytu o něj pečovat. Bohužel, i v těchto případech se stává, že matka dítě nakonec odmítne.
Ředitelka kojeneckého ústavu Jana Tytlová v pokoji matek
Pokud dítě skutečně nechce, podepíše jen žádost o svěření do naší péče a miminko k nám jde. Pak běží ochranná dvouměsíční lhůta rodičky, protože rozhodnutí mohla učinit ve špatném psychickém stavu a mohla by toho litovat. Po šesti týdnech může podepsat protokolární souhlas s osvojením a miminko je ve dvou měsících věku je nabízeno do náhradních rodin.
Jsou tedy babyboxy zbytečné, když má matka takové zázemí i v ústavech?
Ano. Matku nebude nikdo perzekuovat a nikdo jí nebude nic vyčítat. Šest týdnů má na to, aby si situaci řádně promyslela. Když odloží dítě do babyboxu, je to nevratné. Často se nám stalo, že matka dítě odloží do ústavu a pak své rozhodnutí přehodnotí a chce jej zpět. Občas se setkáváme s tím, že přijde matka, která je na prahu života a chce dělat kariéru, později však většinou situaci přehodnotí, začne fungovat širší rodina nebo i partner a ochranná lhůta dá možnost matce vše promyslet.
Jak dlouhou dobu tráví děti v kojeneckých ústavech?
Nelze jednoznačně odpovědět, čísla jsou v tomto ohledu zavádějící. Na jedné straně přijde miminko a musí tu pobýt dva měsíce, než jde do adopce. Na straně druhé je tu dítě s postižením trvalého rázu, které nemůže být v rodině umístěno, protože u něj musí fungovat specifická ošetřovatelská péče. Tyto děti tedy zůstávají u nás v péči s tím, že od tří let se o něj starají zařízení sociálního charakteru. Statistiku udělat nemůžeme. Dá se ale říct, že převážná část dětí, která je umísťována do náhradní rodinné péče, odchází v raném věku, tedy po těch dvou měsících. Dětí od roka do tří let už je méně.
Proč rozhodnutí o svěření do náhradní rodinné péče trvají tak dlouho?
Musíme si uvědomit, že v ústavech jsou většinou děti, které jsou zdravotně a vývojově rizikové. Nejsou to děti, které by se rodily maminkám, jež devět měsíců dodržují životosprávu a těší se na miminko. Zpravidla je tam alkohol, drogy, kouření, střídání partnerů a pohlavní nemoci. A to jsou zásadní rizika, se kterými k nám tyto děti přicházejí. Projevuje se to na jejich vývoji. Často jsou nedonošené, mohou tam samozřejmě být i různé vývojové vady, specifické vývojové problémy. My jsme za ten zdravotní stav budoucím rodičům či pěstounům odpovědní. Rodina to pak musí zvážit, protože co si budeme povídat, osvojení je na celý život.
Stává se, že rodiče dítě do domova vrátí? Že si adopci rozmyslí, protože je problémové?
Stává se to, ale ne v případě dětí nejranějšího věku. Pamatuju si několik případů, kdy se dítě z pěstounské péče vrátilo do zařízení. Bývá to právě u těch dětí, které mají určité specifické problémy. Pokud jde do pěstounské péče dítě školního věku, které má za sebou minulost z původní špatné rodiny a z ústavu, tak už je jeho osobnost svým způsobem negativně ovlivněna a jsou tam výchovné problémy. Vždy záleží na tom, jak se pěstouni s dítětem sžijí.
Jaké typy matek se dětí nejčastěji vzdávají?
Ženy s nízkou socioekonomickou úrovní - alkoholičky, drogově závislé, promiskuitní, psychicky nemocné a podobně. Ženy, které se dítěte vzdávají kvůli kariéře, jsou opravdu výjimkou, ale stává se to. Je to tak jedno dítě do roka. Tyto zodpovědnější ženy ale naštěstí více přemýšlejí, zda se toho dítěte vzdají nebo ne, lépe pracují s psychologem. Setkáváme se i s tím, že matka samoživitelka porodí čtvrté dítě, nežije rizikovým způsobem života a o předcházející se stará dobře, ale péči o další dítě by nezvládla. Těchto dětí není moc, jen několik do roka.
S jakými problémy se český systém ústavní péče potýká?
Cítíme, že je potřeba rozšířit pěstounskou péči v České republice. Má tu dobrou historii, ať už to byly SOS vesničky nebo pěstounské rodiny s velkým srdcem, kteří zvládají i více dětí. Pořád jich ale máme velice málo. Je to logické, protože tu necítí dostatečnou podporu. Druhá věc je, že se k nám překlápí západní systém, kdy dítě raději střídá pěstounské rodiny, než aby pobylo nějakou dobu v ústavu. Nemyslím si, že je správné, aby se to dítě někde neustále citově vázalo a city znovu ztrácelo. Podle nás je lepší, když má dítě jeden domov. Tohoto trendu se velmi bojíme, protože dítě se přece nemůže neustále k lidem připoutávat a odpoutávat, potřebuje stabilní prostředí. A také vědomí, že o ně pečují lidé, kteří tomu rozumí.
