Mnoho lidí přirovnává dnešní náladu ke třicátých létům. Kde se bere takový pesimismus?
Možná to pramení ze stavu našich velkých unijních institucí. Eurozóna ještě nepřekonala krizi a Schengen už do ní spadl. Také všichni vidíme, že dosavadní rovnováha mezi myšlením, v němž převažují ohledy na zájem unijního celku, a národními egoismy převážila směrem k národním egoismům. Z toho bychom měli mít obavy především my ve střední Evropě.
Protože pokud dojde k obnově nacionalistické politiky v Evropě, pak si velké země nějak poradí, neboť mají dost sil. Ale menší země se stávají v takových situacích oběťmi. Proto v životním zájmu nás Středoevropanů je, abychom Evropskou unii udrželi, abychom ji posílili, a ne naopak. Protože si tím pod sebou podřezáváme větev.
Radoslaw SikorskiNarodil se roku 1963 v polské Bydhošti. V červnu 1981 odjel studovat do Británie a tam později dostal azyl. Studoval filozofii, politologii a ekonomii na Oxfordu. V 90. letech byl náměstkem polského ministra obrany a později i náměstkem ministra zahraničí. Z politiky načas odešel, když mezi lety 2002–2005 řídil konzervativní think-tank American Enterprise Institute. Po návratu byl zvolen senátorem a posléze se stal polským ministrem obrany. V letech 2007 až 2014 byl ministrem zahraničí. Jedenapadesátiletý Sikorski je znám tím, že otevřeně a tvrdě kritizuje Rusko za jeho postup na Ukrajině. Z dřívějšího pevného spojence USA a euroskeptika se změnil v zastánce EU, Evropa se podle něj má postarat sama o sebe. |
Proč se právě v naší části Evropy zdvihla taková vlna odporu proti kvótám na uprchlíky?
Také kvůli chybám, které udělali Západoevropané. Schengen je evropským projektem. Proto rozhodnutí, která mají vliv na všechny země Schengenu, nemohou být rozhodnutími představitelů jednotlivých národních států.
Bylo tedy gesto, které udělala Angela Merkelová vůči uprchlíkům ze Sýrie, chyba?
Ano, byla to chyba. Jak co se týká obsahu, protože to vytvořilo efekt očekávání a do Evropy vpustilo několik set tisíc lidí, které jsme ani neidentifikovali. Ale jak jsem už uvedl, byla to chyba i z hlediska toho, jak bylo toto rozhodnutí přijato.
My Středoevropané ale děláme chybu, pokud se z toho budeme radovat. A budeme mít pocit zadostiučinění z toho, že jiní mají problém. Evropa totiž stojí na tom, že se pokoušíme vžít do kůže a myšlení členů naší evropské rodiny. Navíc pokud chceme, abychom mohli pociťovat solidaritu ve chvíli, kdy my se cítíme něčím ohroženi, i když se naši evropští partneři ohroženi necítí, musíme se chovat podle Kanta. Ten říká: Chovejme se tak, jak bychom chtěli, aby se chovali všichni.
Západní Evropa je ale z našeho chování během uprchlické krize zklamaná. Má k tomu důvod?
Západoevropané mají pocit, že vůči nám mnoho let projevovali solidaritu, i prostřednictvím unijních fondů, a doufali, že jim za to budeme vděčni. Středoevropští politici ale tady neprojevili dost vnímavosti. Minimum, které od nich bylo možné vyžadovat, bylo, aby se vyvarovali škodlivých komentářů.
Zpět ke kvótám. Proč takový odpor zrovna v našich zemích?
To, co vyvolalo odpor, byla možnost, že by závazné kvóty byly přijaty pro ničím neomezené množství migrantů. Přitom to, co je třeba opravdu udělat, je dohodnout se na poskytnutí skutečně velkých sum pro programy OSN na pomoc uprchlíkům. A posílit vnější hranici, tedy několikanásobně zvýšit rozpočet Frontexu a nabídnout naše policisty na střežení schengenské hranice ve Středozemním moři. Prostě dostat problém migrace pod kontrolu. Protože až pak ho budeme schopni racionálním způsobem řešit.
Mohou kroky, které Unie konečně udělala, migrační krizi hlavně v Řecku dostat pod kontrolu?
Je to jednoduché. Když některá země nedokáže udržet kontrolu nad vnější hranicí Schengenu, riskuje, že bude ze Schengenu vyloučena. To je třeba říci jasně a o to jasněji, pokud odmítá pomoc jiných států Unie. Prostě když někdo nezvládá ochranu vnější hranice a odmítá i pomoc, tak potom sorry, ale nemůže být členem Schengenu. Nemůžeme připustit, aby jedna členská země zničila celý systém.
Uprchlická krize |
Přijel jste do Prahy na konferenci o Ukrajině. V jakém stavu je Ukrajina dnes?
Některé reformy už byly provedeny, reforma trhu s energií, finanční reforma, uskutečnily se demokratické volby prezidenta, parlamentu, starostů, samospráv... Ale na druhé straně soudnictví i prokuratura jsou stále v rukou lidí z dob Janukovyče... Teď nastává pro Ukrajinu klíčová doba. Dva roky tam nebudou volby. Takže buď se teď povede provést reformy a Ukrajina se vydá na cestu směrem k Evropské unii, nebo bude tato šance znovu promarněna.
Může se Ukrajina přiblížit EU?
Ale ano, před dvaceti pěti lety měla Ukrajina ten samý domácí produkt na hlavu, jako mělo Polsko. Před Majdanem byly ukrajinské platy třetinou polských, dnes jsou už jen čtvrtinou. Ukrajinci se ale musí sami rozhodnout, jestli chtějí EU dohánět, nebo dál zaostávat.
Nekomplikuje ale reformy na Ukrajině nevyhlášená válka, kterou proti Kyjevu vede všemi prostředky Moskva? Už válka na východě Ukrajiny skončila?
To záleží na jediném člověku. Na Vladimiru Putinovi. Ale pokud jde o Ukrajinu, válka s vnějším nepřítelem dává i šanci na mobilizování národa pro reformy. Ukrajina skutečně čelí vnější agresi, ale to znamená jen to, že jí jde o daleko víc než nám v devadesátých letech. Pokud Ukrajina nyní reformy neprovede, přestane existovat jako nezávislý stát. Protože slabá Ukrajina se slabou ekonomikou nebude mít peníze na to, aby se ubránila.
Proč se tam nyní téměř neválčí?
Protože od Putina přišel příkaz, aby se neválčilo. To jen ukazuje, kdo kontroluje situaci. Putin.
Nemůže být nyní, když se Západ snaží o koalici s Ruskem, Ukrajina „prodána“ za porážku Islámského státu a konec války v Sýrii?
Putin by to tak chtěl. Ale nemyslím, že se mu to podaří.
