Dokážete si tipnout, jak dopadne stížnost k Ústavnímu soudu, kterou podal neúspěšný kandidát Tomio Okamura?
Ne. A ani mi nepřísluší o tom spekulovat. Náš soud svou práci odvedl a není už na místě, aby se k tomu dál veřejně vyjadřoval. Jinou věcí je ovšem naše procesní vyjádření podle požadavku Ústavního soudu.
Chápu to, nicméně se na to ptám i proto, že jste byl jedním ze tří soudců Nejvyššího správního soudu, kteří zákon o prezidentské volbě tvrdě kritizovali…
Ano, to je pravda. Sepsali jsme svůj názor v takzvaném odlišném stanovisku, což je naše možnost, pokud nesouhlasíme s rozhodnutím celého senátu. Ale zdůrazňuji, že náš názor byl názorem menšinovým, celý senát rozhodl jinak.
Až tak menšinový tento názor nebyl, když tři soudci včetně vás zákon kritizovali a čtyři měli naopak jiný názor. Proto se ptám na váš tip u Ústavního soudu.
Máte pravdu, že to byl ten nejtěsnější rozdíl, když jsme rozhodovali v sedmi. A ukazuje to, že zákon o přímé volbě, který jsme měli v ruce a museli jsme ho na základě podaných stížnosti interpretovat, není skutečně kvalitní. Já teď nechci vyslovovat nějaké ostré soudy o tom, nakolik je či není ten zákon protiústavní, ale rozhodně není sporu, že zákon je v některých částech velmi nekvalitní.
A lze stručně říct, co vám osobně vadilo nejvíc?
Pro mne je rozhodujícím úhlem pohledu ústava, na které stojí celá společnost. V situacích, kdy se něco neustále mění, je tady právě ústava, která je pevným bodem. A jakmile existují ústavní pravidla, je nutné je naplnit. Mám nyní na mysli pravidlo, které říká, že chce-li někdo kandidovat na prezidenta republiky, musí svou kandidaturu podpořit peticí podepsanou nejméně 50 tisíc podpisy. A je úkol zákonodárce, aby ověření této podmínky naplnil tím, že v zákoně popíše podrobná pravidla, jak se petiční archy mají vytvořit, jak se mají sbírat podpisy a jak se nakonec získané podpisy zkontrolují. Ale v tomto ohledu se to bohužel nestalo. Bylo věcí zákonodárce, jestli zvolí tak vysoký počet petentů. Nakonec se politici rozhodli pro hranici 50 tisíc podpisů, a pak bylo úkolem úřadů veřejné moci, aby zkontrolovaly, byť třeba na vzorku, projevenou vůli. To skutečně není jen o tom, že se zkontroluje, že existuje někdo v nějaké databázi. Ověřovat se mělo, zda dotyčný člověk svou vůli skutečně projevil, že skutečně podpořil svým podpisem konkrétního kandidáta. Podle přijatého zákona, to ale nyní nemůže zkontrolovat ani ministerstvo vnitra, ani občan, jehož údaje jsou na nějakém petičním archu, ani nakonec ten kandidát na prezidenta. To je pro mě dost nepřekonatelné.
Třeba k něčemu podobnému dojde i Ústavní soud. Proto se zeptám ještě jinak na jeho možný verdikt. Myslíte, že reálně hrozí, že přímá volba prezidenta v lednu neproběhne? Případně, že se nový prezident nestihne vybrat do 7. března, kdy Václavu Klausovi končí mandát?
Odklad termínu voleb je samozřejmě jednou z možných variant, ke které ústavní soudci mohou dojít. Ale chtěl bych velmi zdůraznit, že to rozhodně není hrozba. Hrozby vypadají úplně jinak, to jsou epidemie, požáry, povodně, ale to, že země, a Česká republika v tom není výjimkou, nemá v určitou chvíli prezidenta, hrozbou skutečně není. Ústava ostatně takovou situaci předpokládá a obsahuje jasné řešení situace, kdy prezident není ve svém úřadě. Je tedy i dané, kdo by vykonával jeho kompetence. Koneckonců, pokud by prezident zemřel v polovině svého funkčního období, tak bude země také bez prezidenta a volby přece neproběhnou za týden. Prostě nepovažuji za problém, pokud by se do konce funkčního období stávajícího prezidenta nestihl vybrat jeho nástupce.
Případ poslanců Bárty a Škárky ještě nekončí
Před Vánocemi přišel zlom v případu poslanců Víta Bárty a Jaroslava Škárky. Odvolací soud řekl, že neporušili zákon, když první předal druhému peníze za politickou věrnost. Vy jste přitom poté, co soudce Jan Šott odsoudil Bártu za úplatkářství a Škárku za podvod, napsal, že jeho rozsudek je skvělý a přesvědčivý. Co říkáte aktuálnímu vývoji?
Rozdělil bych to na dvě věci. Já v prvé řadě chválil styl, kterým mladý soudce Šott případ řídil. Sice to nebylo zcela standardní a není ani vždy žádoucí, aby se kauzy probíraly doslova on-line, nicméně v tomto případu to opodstatnění mělo. Projednávat případ obou jmenovaných poslanců způsobem, jaký zvolil soudce Šott, prostě bylo věcí veřejného zájmu. Navíc aktéři kauzy, ať už obvinění nebo svědci, patří mezi osoby veřejného zájmu, všechny noviny o tom procesu půl roku dopředu podrobně informovaly, a tak ani nebylo možné, aby v případě hlavního řízení soud přibouchl dveře. Navíc díky tomu měl každý možnost reálně vidět, co se před soudem děje, co má soudce k dispozici, které důkazy provádí, takže to možná přispělo k většímu pochopení celého případu i rozhodnutí u první instance. Na stylu vedení líčení bych tedy rozhodně nic neměnil.
Pokud jde o rozsudek, tak to je vždy otázka hodnocení důkazů právní kvalifikace. Ta věc byla naprosto nová, něco takového se v české justici nikdy nesoudilo. Myslím tím nabídka korupce na půdě parlamentu. Musíme tedy vzít v úvahu, že ten, kdo takovou věc rozhoduje jako první, nemá žádné recepty, předchozí judikaturu, nemá se o prostě co opřít, takže tvoří něco nového. A pokud jde o výrok odvolacího soudu, musíme si připomenout, že v mezidobí do té věci vstoupil Nejvyšší soud, který část toho jednání, které se odehrálo na poslaneckém klubu (Věcí veřejných, pozn. red.), označil za věc, na níž se vztahuje částečně poslanecká imunita. To je nová skutečnost, která musela mít vliv na rozhodnutí odvolacího senátu.
A lze to tedy vyložit tak, že soudce Šott chyboval? Z rozsudku odvolacího soudu to tak vypadá.
Ne, tak to rozhodně není. Vzniklou situaci nemůžeme označit za nějaký defekt soudce Šotta. Situace, kdy soud prvního stupně nějak rozhodne a odvolací senát má jiný názor, jsou relativně běžné. Navíc ten případ obou poslanců ještě nekončí.
Může však vůbec soudce Šott s tím případem ještě vůbec něco dělat? Není pro něj stanovisko odvolacího soudu závazné?
Platí obecná zásada, že názory, které vysloví odvolací soudy, závazné jsou. A ta závaznost právního názoru je postavena na tom, jaký je zjištěn skutkový stav té či oné věci. Pokud by však došlo k nějakým podstatným změnám skutkových okolností, ze kterých odvolací soud nemohl vycházet, když vydával svůj právní názor, tak je možné se od jeho názoru odchýlit. Nadřízené soudy zpravidla vyslovují své právní názory a pak ukládají různé pokyny, třeba že se musí vyslechnout další svědci. Ale odvolací soud zase nemůže dávat žádné pokyny k hodnocení důkazů. To je výlučně věc soudu prvního stupně. Prostě tu vždy existuje určitý prostor pro další rozhodování.
Z pohledu laika mohou nicméně oba ty rozsudky působit značně rozporuplně. Jako kdyby soudce Šott použil spíše selský rozum a nedržel se až tak zákonů, zatímco odvolací soud se jich držel až příliš křečovitě a vše posuzoval striktně formálně. Není to chyba?
Osobně bych to asi takto nevykládal. A ani bych takto striktně nestavěl proti sobě selský rozum a dodržování zákona. Zákon se musí dodržovat vždy, pokud by to soud nedělal, dopouštěl by se svévole. A to nejde. Ale je fakt, že při dodržování zákona by se měl používat i selský rozum. Prostě je nutné vyložit ten či onen zákon tak, aby byl naplněn jeho smysl a účel. V praxi ovšem často vidíme, že ten, kdo nějaký zákon aplikuje, se drží jen strohého textu, který použije mechanicky, šablonovitě.
V současných zákonech se často nevyznají ani právníci
Vy jste nedávno při odborné diskusi kritizoval kvalitu zákonů, které v České republice vznikají. Dohady ohledně zákona o přímé volbě vám dávají ostatně za pravdu. Čím podle vás je, že tu vzniká tolik nekvalitních zákonů?
To je téma na celou konferenci, daly by se o tom psát knihy. Ve zkratce je to ale směs nekompetentnosti, nekvality a spěchu při přípravě zákonů, o lobbistických vlivech nemluvě. Především ve státní správě, kde se většina legislativní návrhů rodí, obecně není příliš mnoho kvalitních legislativců. Pokud totiž chcete mít dobré zákony, musíte mít nadneseně řečeno i kvalitní řemeslníky, kteří umí psát kvalitní zákony. Ten, kdo píše zákony, by prostě měl mít velkou míru představitelnosti, jak ty zákony budou fungovat v praxi. Měl by měl mít zkušenosti z praxe. Ale jak znám situaci na některých ministerstvech, tak vím, že tam zákony píší v podstatě děti, které přišly zrovna ze školy.
Druhá věc je, že se zákony na ministerstvech tvoří velmi izolovaně, tedy, že resorty, zejména silová ministerstva, si zákony prosazují jen podle svých potřeb, přičemž následné připomínkové řízení nefunguje tak, jak by mělo. Do jisté míry to probíhá podle zásady "nech mě žít a já tě nechám příště", kdy si jednotlivé instituce prosazují zákony tak, jak to potřebují jen ony. A není tady žádný silný legislativní orgán, který by dokázal tenhle resortismus odstranit. Není to ani legislativní rada vlády, vláda a už vůbec ne parlament.
V Česku navíc chybí při tvorbě zákonů také expertní prvek, často se proto zákony regulují věci, které by vůbec regulovány být nemusely. Vůbec nikdo nemá na mysli, že právní řád jako celek musí být jednotný a bezrozporný. Takže my pak na NSS nacházíme celou řadu protimluvů, nesmyslností a nedůsledné používání právních pojmů.
Mluvíte o úřednících a ministerstvech, osobně jsem myslel, že do zákonů vnášejí chaos spíš politici…
To je pravda. Neuvěřitelná tvořivost zákonodárců tu skutečně existuje. Mnozí politici navíc vydávají množství zákonů za důkaz své pracovitosti a úspěšnosti, kdy tvrdí, že zrovna jejich norma něco zjednoduší. Spíš však situaci jen zhoršují. V praxi se pak s nekvalitními zákony a s tím množstvím, které tu existuje, špatně nakládá. Jako soudce můžete vykládat něco, co je trvalé a platí delší dobu, ale ne to, co se mění každý půl rok. Státní správa i politici nyní fungují tak, že jednoduše řeknou: zákon se nepovedl, připravíme novelu. Jenže pak to vypadá, jako když se do hustého lesa sází další a další stromky, až tam nakonec není vůbec vidět.
Co s tím lze tedy dělat?
Jedna z cest je bezvadná profesionalizace státní správy. Podívejte se, tady se mluví přes deset let o státní službě a žádná není. Fluktuace úředníků na ministerstvech je obrovská. Každý legislativec přitom "zraje" roky. To není člověk, kterého jen posadíte k počítači a řeknete, ať napíše zákon, že zítra přestane pršet. A pak tu chybí i ten odborný garant, o kterém jsem mluvil. Mělo by tu vzniknout něco jako ministerstvo legislativy, které by dohlíželo na kvalitu zákonů. Potíží je, že by se řada ministerstev proti tomu určitě postavila, protože by nechtěla přijít o pravomoc vytvářet zákony.
Vybavuje se vám z poslední doby nějaký konkrétní zákon, který by byl hodně špatně připravený?
On nakonec i nekvalitní zákon se dá rukou kvalitního soudce relativně dobře vyložit. Ale platí to i naopak, ani sebekvalitnější text vám nezaručí, že právo bude fungovat jak má. Nám ve správním soudnictví se sbíhají všechny možné věci: musíme řešit vše od stavebnictví před daně až po přestupky a jasně se ukazuje, že chybí jednotící přístup k právu, k právním principům, k jeho ústavním základům. Navíc my, kdy něco posuzujeme, se tím vlastně zabýváme se zpožděním. Řešíme totiž ty konkrétní věci z pohledu skutkového a právního stavu, který platil v době, kdy tu věc projednával některý správní orgán, což je vždy zpětně třeba rok dva roky zpět. Ale protože se zákony v Česku mění příliš rychle, tak my vlastně posuzujeme něco, co už dávno neplatí. Představte si to na situaci, kdy by se pravidla hokeje nebo fotbalu měnila čtyřikrát do roka. To by nikoho nebavilo hrát a ani sledovat.
A může se pak v takových zákonech vyznat i běžný člověk?
Lidé nejsou od narození nastaveni tak, že by chtěli porušovat zákony. Naopak věřím, že většina lidí chce zákony dodržovat, ale pokud se ta pravidla rychle mění a je jich moc, tak je to pro běžného člověka skutečně příliš složité. V současných zákonech se nevyznají často ani právníci. Stát v tomto ohledu jednoznačně selhává. Přitom my od lidí chceme, aby se chovali podle norem a když se něco stane, tak jim jen řekneme, že neznalost zákona neomlouvá. Jenže říkat jim tohle mně osobně přijde v současné době jako značný cynismus.
