Irena Zofia Romaszewska, bývalá disidentka a poradkyně polského prezidenta Dudy. (26. 1. 2017) | foto: František Vlček, MAFRA

Lech Walesa byl vydíratelný prezident, říká bývalá polská disidentka

  • 127
Za totality byla Zofia Romaszewska spolu s manželem hlasem Rádia Solidarnosc. Také za to ji odsoudili k tříletému vězení. Pracovala v takzvaném KOR, Výboru na obranu dělníků. S dalšími se snažili pomoci lidem, které polský komunistický režim ničil. Nyní dělá něco podobného. Pracuje v kanceláři polského prezidenta, ve skupině nazývané Duda - pomoc. A opět přijímá žádosti o prošetření státní zlovůle.

Kolik lidí se na vás už obrátilo s žádostí o pomoc?
Bohužel spousta. Jen za loňský rok to bylo na devadesát tisíc žádostí. Ne všechny ale byly relevantní. My jsme tam pro lidi, se kterými špatně zacházely soudy nebo další státní orgány. Zkoumáme konkrétní záležitosti, ale také se je snažíme zobecnit a předejít podobným případům. Když zjistíme, že něco nefunguje, dáváme návrhy na změnu legislativy. Část žádostí se však týká osobních sporů, například rodinné neshody o pozemky. Proto zní to číslo tak monstrózně.

Polsko nyní otevírá archivy komunistické tajné služby. Může nastat zemětřesení ve vyšších patrech politiky?
Jedná se jen o část archivu a v médiích jsou slyšet názory, že by to mohlo otřást i horními patry politiky, ale nemyslím si, že by se tam našlo něco tak výbušného. Hlavní věci už víme. Mnohem zajímavější by bylo, pokud by se otevřely vojenské archivy, které jsou stále kvůli údajné bezpečnosti státu v mnoha oblastech nepřístupné. Tam leží asi více zajímavých věcí.

Co konkrétně?
Nejsem odborník na toto téma, ale vím, že vojenská rozvědka se navzdory svému poslání věnovala i vnitřnímu sledování a boji proti opozici. Zároveň byla pod přímou kontrolou Moskvy. A v neposlední řadě se obě ty služby neměly rády. Mohlo by tak být zajímavé si číst o tom, jak proti sobě navzájem šily boudy.

Zofia Romaszewska

Disidentka a poradkyně Zofia Romaszewska (1940) je polská aktivistka. Se svým mužem Zbigniewem vedla v 80. letech opoziční Intervenční kanceláře Výboru na obranu dělníků KOR a Rádia Solidarnosc. Nyní je poradkyní polského prezidenta Andrzeje Dudy. Loni obdržela polské státní vyznamenání, Řád bílé orlice. Do Česka přijela na pozvání Polského institutu a Knihovny Václava Havla.

Hodně se v této souvislosti mluví o někdejším prezidentu Lechu Walesovi, který si údajně vypůjčil dokumenty a nevrátil je. Nemohlo být takových lidí více?
To není žádné údajně, to je fakt. Víme, že si je půjčil. Jde o velmi smutný příběh a jeho dopady na současné Polsko jsou značné. Už jako prezident byl totiž člověkem, na kterého měly určité síly prostředky k vydírání.

Může být takových lidí více, nebo by se o tom vědělo?
Myslím, že by tomu tak být mohlo a že tomu také tak bylo. Víte, u nás se po revoluci měl provést radikální řez a měly se zpřístupnit všechny materiály tak, jak to částečně proběhlo u vás. Jenže taková radikální dekomunizace se neudělala a ty materiály se staly zbraní, prostředkem ke skrytým bojům a manipulacím. A nejen to. Že se ona transparentnost nenavodila od samého začátku, mělo velké psychologické i společenské dopady na běžné lidi.

Když si vezmete naši generaci, lidi patřící k polské inteligenci, tak se skoro každý dostal do kontaktu se státní bezpečností. Každý šel někdy s někým na kávu, každý byl někdy předvolaný a někde s někým hovořil. Potom všichni ti lidé žili ve strachu z toho, že existují záznamy, které mohou být jednou odtajněny. A oni sami si nejenže nepamatovali, co tehdy řekli, ale především nemohli tušit, co tehdy o té schůzce napsali do spisů. Sami nevěděli, co v archivech je, a ten strašák přerůstal do obřích rozměrů. Vznikla tak komunita lidí, kteří kvůli vlastnímu osobnímu strachu popírali jakékoliv snahy o radikální řez, zúčtování s minulým režimem. To mělo pro polskou společnost velmi špatné důsledky. Přitom se často jednalo o neopodstatněný strach, ti lidé sice byli v nějakém kontaktu, ale většinou nic špatného neřekli. Nicméně to ovlivňovalo jejich politický úsudek a kvůli tomu, jak se razantně bránili otevření archivu, vznikla kolem problematiky hysterická nálada, která se táhla čtvrt století.

Vy sama jste pátrala po tom, kdo na vás donášel? Bylo to pro vás důležité?
Získali jsme od Ústavu národní paměti většinu svazků, které na nás byly vedeny. Na mě a manžela. Dokonce jsme mnoho z nich publikovali, chtěli jsme, aby to bylo veřejné. Nicméně jména donašečů jsou ve spisech začerněna. Když jsme se na ně vyptávali, tak jsme mnoho konkrétních informací nedostali. Ale v řadě případů jsme odvodili, kdo to byl.

Vy jste známá disidentka, trestali vás, protože jste bojovala za práva lidí. Jak se díváte na to, že v Evropě nahlížejí na Polsko jako na stát, v němž je ohrožena demokracie? Že dostává ultimáta z Unie?
Z perspektivy obyvatele Varšavy zní tyto názory, jako kdyby je měl někdo, kdo spadl z měsíce. Jako obyvatel Varšavy jsem stále konfrontována s velmi výraznými projevy svobody slova. V ulicích se neustále střídají demonstrace, je možné říct o komkoliv cokoliv, až máte pocit, že ta volnost je snad až příliš veliká. Policie chodí kolem po špičkách a bojí se zasáhnout, i když je narušován veřejný pořádek. Je samozřejmě pravda, že v Polsku vládne velmi napjatá atmosféra, emoce jsou velice silné. Ale pokud bychom se měli bát, že se to někam zvrhne, tak spíše do anarchie či totálního zmatku než diktatury.

Lech Walesa na snímku z roku 1981, kdy stál v čele hnutí Solidarita.

Zvenčí to ale vypadá jinak...
Ono se velice špatně vládne v zemi, kde jsou politické emoce tak strašně vypjaté, a ať cokoliv uděláte, ale i neuděláte, tak se okamžitě potkáte se strašně silnou opozicí a kritikou. Jen z principu, že jste to udělal vy. Veřejná debata je v Polsku velmi nezdravá a spočívá v totální opozici dvou stran. Parlamentní opozice je v běžném zdravém parlamentním systému od toho, aby ukazovala na chyby, ne od toho, aby kritizovala už jen to, že existuje nějaká vláda. A pokud to dospěje do takového stadia, je situace na pováženou. Samozřejmě každá vláda dělá chyby a od toho je opozice, aby ty chyby korigovala. Ale pokud kritizuje všechno, každý krok, tak ztrácí svůj smysl, protože pak ji už nikdo z té vládní strany nebere příliš vážně.

Nicméně v Polsku vládne jedna strana, Právo a spravedlnost, bez koalice. Provádí kroky, které mají upevňovat její moc. Není namístě být v takové situaci opatrný? Sklouznout k diktatuře není tak složité.
Potenciálně to může vést k takovým následkům, ale rozhodli voliči, kteří chtěli dát mandát ke změně. Takže je logické, že vláda podle toho koná a snaží se to realizovat. Problém je ale jinde. Kdyby se kritika ze strany současné opozice týkala obsahu určitých změn, našli by si i oni spoustu nových příznivců. Ale protože vytvářejí spíše hysterickou opozici, více lidí je začíná ignorovat. Jediné, v čem jsou silní, je časté ovlivňování zahraničního pohledu na dění v Polsku, kde média často jen přejímají perspektivu jedné strany, která je však podle mého názoru přehnaná. Opozice se v podstatě dožaduje toho, aby došlo ke změně vlády, aniž by o tom měli rozhodovat voliči. A místo, aby usilovali o to, aby v dalších volbách normálním způsobem převzali moc zase oni, vymýšlejí způsoby, jak vládu ukončit. Například prostřednictvím Evropské unie. A pokud by se opravdu věnovali věcné kritice, našla by se velká spousta věcí, co by se daly na současné vládě kritizovat.

Co například?
Já nejsem opozice, nebudu vám to říkat. Štve mě ale spousta věcí.

Současná vláda vyměnila špičky tajných služeb, zasahovala do veřejnoprávních médií. Podle jedné z teorií to dělá ze strachu z hybridní války s Ruskem. Války informační a sabotážní, s níž se v demokracii těžko bojuje. Dají se tím tyto zásahy vysvětlit?
V té válce už jsme. Informační válka běží na plné obrátky. Musíme si uvědomit, že Polsko bylo padesát let pod přímou kontrolou Moskvy a ani po tomto období jsme se nezbavili lidí, kteří byli nositeli tohoto vlivu. Agentů ruských služeb, kterých musely být a stále jsou spousty, když si vezmeme jen to, kolik zaměstnanců má ruské velvyslanectví. Musí tu mít svoje agenty a my jsme téměř nikdy žádného neodhalili. A to by nám možná odhalily ony vojenské archivy, které však zůstávají uzavřené.

Jsou tedy kroky vlády vedeny strachem z Ruska?
Nemyslím si, že by to byl strach, ale to vědomí je určitě velmi silné a dělá se řada kroků týkajících se bezpečnosti státu. Co se však týče informační války přímo, tak naše odpověď na ni prakticky neexistuje. Nemáme to, co mají Rusové, tisíce internetových trollů, kteří působí velmi pravděpodobně za státní peníze ve virtuální sféře, v hlavní aréně současné války. Informační válka je strašně nebezpečná, protože dokáže využívat nejrůznějších resentimentů a negativních emocí, které jsou v lidech. Dokáže hrát na těchto historických stereotypech, na špatných instinktech, a to je velmi nebezpečné. Řekla bych ale, že v Česku je to velmi podobné.

Polsko zároveň posiluje o čtvrtinu armádu, zavádí domobranu. Proč?
Osobně si myslím, že kromě symbolického významu hraje roli i aspekt výchovy mládeže k vlastenectví, k potřebě sloužit společnosti. Spousta lidí poukazuje na Švýcarsko, kde cítí lidé silnou přináležitost ke své zemi. U nás byly v době komunismu i po něm vlastenecké pocity spíše zesměšňovány. A součástí uvažování o domobraně je snaha o návrat k výchově mladých lidí ve společném duchu. Je to vlastně návrat zadními vrátky ke všeobecné vojenské službě, tentokrát založené na principu dobrovolnictví, která má na jednu stranu naučit mladé lidi, jak se bránit, a na druhou stranu jim vštípit přesvědčení, že by měli cítit povinnost bránit svou zem. Stejně jako Švýcaři.

18. února 2016


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video