Když zahraniční politik uviděl, že si Madeleine Albrightová připnula přívětivou berušku nebo třeba horkovzdušné balony, mohlo se mu ulevit, protože signalizovaly její dobrou náladu. Když si však vzala třeba kraba s hrozivými klepety nebo výhrůžnou vosu, věděl, že USA se zlobí. První žena v pozici americké ministryně zahraničí totiž obohatila svět diplomacie něčím novým: komunikovala prostřednictvím svých broží. Napsala o tom knihu Tajná řeč broží, jejíž český překlad teď vydává nakladatelství Práh. Je to kniha, která umožňuje nahlédnout do autorčina soukromí i do zákulisí světové politiky: ve své sbírce má laciné brože za pár dolarů vedle značkových šperků. Je připravena na všechno: má i ufony s létajícím talířem.
České vydání knihy Tajná řeč broží pokřtí dnes v Paláci knih Luxor na pražském Václavském náměstí Miroslava Němcová, Dagmar Havlová a Karel Schwarzenberg. V 18:30 začíná autogramiáda Madeleine Albrightové.
Koncert Už je to tady - zleva Šimon Pánek, Václav Havel, Madeleine Albrightová, Václav Klaus a Dagmar Havlová
Jako ministryně zahraničí jste proslula tím, že jste vysílala signály brožemi, které jste si připnula. Jakou byste si vzala teď, abyste vyjádřila stav světa?
Mám jednu, to je svět, který drží několik rukou. Byla by úplně příhodná: svět se musí držet a čím víc rukou se na tom podílí, tím lépe. Navíc je ta brož už trochu chatrná, tak to odpovídá.
Skoro to vypadá, že svět se točí nějak rychleji. A je o dost jiný, než když jste končila ve funkci. Co si myslíte o názorech, že válka s terorismem, tak jak byla vedena, odvedla pozornost USA od těchto změn, tedy od těch opravdu důležitých věcí?
Svět je jiný. Když jsem před deseti lety kritizovala Čínu, jiný argument než zlobu neměli. Dnes jim stačí, když poznamenají, že Američané nejsou v postavení, aby někoho poučovali - a mají kolem sebe hodně těch, kteří jim přikyvují.
Troufala byste si tipnout, jak bude rozdělena moc ve světě za dvacet let?
To nikdo neví. Ale jedno je jisté. Určitě bude víc zemí, které budou chtít ten svět taky držet v rukou. Indie, Čína, Brazílie a spousta dalších.
A kde bude Amerika? Před deseti lety jste říkala, že Amerika je nenahraditelná země, teď sami Američané hovoří o úpadku její moci.
Amerika zůstane Amerikou. Bude to pořád ta důležitá země. Bude mít vždycky vliv. Ale budou také jiné země, s nimiž bude třeba spolupracovat.
A jaké místo bude mít Evropa?
Teď slyšíme pesimistické hlasy, ale myslím, že bude silná. Pracuje se na tom. Chtěli jsme, aby zmizela linka napříč Evropou a aby to byl otevřený kontinent. A to se podařilo.
V evropské souvislosti se vás zeptám na Česko. To se opírá o Ameriku. Jak byste vysvětlila prezidentu Obamovi, proč Češi odmítali protiraketovou obranu, ale současně se pak cítili zrazeni, že ji v Česku zrušil?
Nebylo to moc dobře vysvětleno. Lidé nerozuměli, proč to Amerika chce a proč zrovna u vás. Taky Rusové nepochopili, že to bylo proti Íránu. Ale to, že nakonec bylo vše v té původní podobě zrušeno, neznamená, že Amerika nebude mít s Českem blízké spojenectví.
A ptal se vás na to někdy?
Ano.
Překvapila vás ta míra antipatií, která z Česka zaznívala? Co jste si o tom myslela?
To víte, že mě mrzí, že jsou Češi, kteří si myslí, že spojenectví s Amerikou není dobrý nápad.
Madeleine Albrightová
Mimochodem, čím to, že tady pořád není americký velvyslanec? Malé země mívají velké komplexy a Češi si to samozřejmě přečtou tak, že jsou Americe ukradení.
Nemá to vůbec nic společného se vztahy Ameriky s Českou republikou. Každý nominovaný velvyslanec musí projít schvalovací mašinerií v Kongresu. Tam se vedou takové bitvy v zastoupení, v nichž jde o něco úplně jiného. Jak říkám: s Českem to nemá nic společného.
Čím to, že tři ze čtyř posledních ministrů zahraničí supervelmoci USA byly ženy?
Toho, že jsou to teď skoro pořád ženy, si všimla i moje sedmiletá vnučka. Jednou se mě zeptala, proč to je úřad pro ženy. Uvědomila jsem si, že za jejího života na tom místě byla vždy jen žena. A proč? Ukázaly jsme, že to umíme dělat. Že umíme dřít a nedáme se. Mě ať posuzuje někdo jiný, ale Condoleezza Riceová a teď Hillary Clintonová mají za sebou perfektní práci.
Chovali se k vám třeba na Blízkém východě jinak, protože jste byla žena?
Když jsem nastupovala, tak mě před tím kdekdo varoval. Ale nikdy se to nestalo. Já jsem pro ty na druhé straně vždycky byla Amerika s její mocí, ne Albrightová. Ale občas s tím přece jen byly komplikace. Když zemřel jordánský král Husajn, chtěli, abych na pohřbu byla se ženami. Ale já jsem chtěla jít za rakví s muži, protože jsem přece zastupovala Ameriku.
Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová při návštěvě Saúdské Arábie jednala s králem Abdalláhem. (15. února 2009)
A jak to dopadlo?
Šla jsem s muži.
Využívají třeba muži své fyzické převahy? Už třeba tím, že jsou větší?
Když jsem byla v KLDR, chtěla jsem při fotografování s Kim Čong-ilem vypadat co největší. A tak jsem si vzala hodně vysoké podpatky. Jenže on taky.
Jsou ženy v zahraniční politice jiné než muži?
Jsou a nejsou. Jsou jiné v tom, že snáz chápou toho druhého. Umějí se do něj vcítit. To je v diplomacii strašně důležité. Ale na druhé straně ženy umějí stejně dobře bojovat a držet pozici. Nejdůležitější ovšem podle mne je, že ženy nemají takové ego.
Byla to pro Čechy výhoda, že jste byla v americké vládě?
Nevím. Vím jen, že jsem vždy zdůrazňovala, jaká jste důležitá země. A pro mne samozřejmě bylo důležité, aby se Češi, Poláci a Maďaři dostali do NATO. Prezident Clinton mi v tom dobře rozuměl. Ale když věci nešly dobře, klidně mi řekl: Co to dělají ti vaši Češi?!
Nechybí vám ten adrenalin?
Myslím, že když lidé, kteří byli v takové funkci jako já, řeknou, že jsou rádi, že to mají za sebou, lžou. Já strašně závidím všem, kteří to teď dělají. Hrozně se mi to líbilo.
Co vlastně děláte teď?
Mám byznys. Jmenuje se Albright Stonebridge Group. Pomáháme americkým firmám v cizině. Taky učím na Georgetown University. A cestuji. Jen v poslední době jsem byla v Keni, Španělsku, Mexiku a Anglii, teď pojedu do Číny a do Česka.
A taky píšete knihy. Ta poslední je o tom, že jste vlastně zavedla do diplomacie zcela nový prvek. Řeč broží. Jak se to přihodilo?
Bez Saddáma Husajna by se to nestalo. Irák byl pod sankcemi a já - ještě jsem byla velvyslankyní v OSN - jsem dostávala z Washingtonu instrukce, že musím být na Irák tvrdá. A tak se v iráckém tisku objevil článek, že jsem had. Měla jsem brož s hadem, tak mě napadlo si ji potom vzít. Nemyslela jsem si, že si toho někdo všimne. Ale reportérka se mě zeptala, proč mám zrovna hada, a já jsem odpověděla: Protože Saddám Husajn říká, že jsem had. A tak to začalo. Podobně jako George Bush starší říkal: Čtěte moje rty, já jsem říkala: Čtěte moje brože.
Mohla byste uvést nějaké další příklady, kdy jste použila brož jako signál?
Spousta mých broží má za sebou nějaký příběh. Na setkání s Arafatem jsem si třeba vzala včelu, aby viděl, že můžu být hodná a užitečná, ale můžu i bodnout. Po jedné odposlouchávací aféře jsem si na setkání s Rusy vzala brouka připomínajícího štěnici. Prezident Putin později řekl, že se vždycky nejdřív díval, jakou mám brož.
O tom všem jste napsala knížku, která teď vychází i v češtině. Proč jste ji vlastně napsala?
Udělala jsem to proto, aby se mezinárodní politika dostala i k lidem, které jinak vůbec nezajímá. A tohle je dobrá cesta, ne?
Kolik vlastně těch broží máte?
Asi dvě stě. Lidé mi pořád nějaké dávají. A já si je kupuji. Není to nic drahého. A něco jsem dala do muzea.
Které máte nejraději?
Nejradši mám srdce, které mi udělala jedna z mých dcer, když byla ještě malá. Je takové neumělé, dcera vždycky trnula, co si lidé pomyslí, když se mě zeptají, kdo to dělal. Zapřísahala mě, abych vždycky dodávala, že když to dělala, bylo jí pět.
Jakou brož jste měla v třeba v KLDR?
Měla jsem tam největší americkou vlajku, jakou jsem si mohla opatřit.
Mahmúd Ahmadínežád a Vladimir Putin
Mahmúd Ahmadínežád
Jakou byste si vzala třeba na Ahmadínežáda?
Něco hrozného. No, možná, že třeba želvu. Ta je hrozně pomalá.
A co máte na sobě teď?
Přece Hradčany, když spolu hovoříme. Koupila jsem si je v Praze.
Když jsme spolu hovořili před lety poprvé, řekla jste mi, že byste na Hradčanech chtěla bydlet. V jakémsi červeném domečku. Trvá to pořád?
Musím vám něco vyprávět. Byla jsem tam jednou na návštěvě. Mám báječnou asistentku, a když jsme šly okolo, řekla jsem jí, jak se mi ten dům líbí - a ona tam zaklepala na dveře a ti lidé nás pustili dovnitř.
Dokázala byste tady žít?
Mám pocit, že žiju hlavně v letadle. Ale jednou bych chtěla napsat knížku, jak Madlenka provádí Prahou.
Madeleine Albrightová
