Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nelžeme a neslibujeme nemožné, říkají vyjednavači z akce „vrhače cihel“

  0:25aktualizováno  0:25
Nedochází-li k ohrožování dalších lidí, je lepší pokračovat ve vyjednávání, než se pouštět do riskantního zákroku, domnívají se policejní vyjednavači, kteří před týdnem přesvědčovali agresivního muže v centru Prahy, aby slezl ze střechy. „Jedná se naprosto na rovinu, vyjednavač nelže a nedává žádné nereálné návrhy,“ říká jeden z nich v rozhovoru pro iDNES.cz.

Policisté po 15 hodinách dostali vrhače cihel, drama ukončil taser | foto: iDNES.cz

Na policejním zásahu v případu cizince, který minulý čtvrtek vylezl na věž budovy skladu Národního divadla v centru Prahy, se podíleli tři vyjednavači krajského policejního ředitelství v Praze (o případu čtěte zde). Dva z nich poskytli pod podmínkou anonymity redakci iDNES.cz rozhovor. Odpovědi jsou proto v rozhovoru označeny jejich iniciálami J. R. a J. S.

Jak se vyjednává s mužem, který říká, že na věži čeká na draka? Je takový člověk schopen vůbec vnímat, co mu říkáte?
J. R.: Vyjednávání s člověkem, který žije v „bludném“ světě, je samozřejmě obtížnější a má svá specifika. Poté, co s ním navážu kontakt, zjišťuji v jakém stavu je, jestli je alespoň částečně při smyslech nebo žije pouze v bludech. Ptám se na jeho motivace - v tomto konkrétním případě zjišťuji, proč vůbec pojal myšlenku, že pro něho přiletí drak. Byly momenty, kdy nám říkal, že čeká na draka, ale byly i časové úseky, kdy se zdálo, že je v „normálním“ stavu. Bavili jsme se o rodině, práci atd. Po chvíli, kdy probíhala takováto normální komunikace, opět začal mluvit o drakovi a nebezpečí. Neustále se to střídalo.

Fotogalerie

Jak s člověkem v takovéto situaci navážete hovor?
J. R.: Nejdůležitější je první kontakt. Ale není to nic složitého - jde o to se představit a přímo se zeptat, co tam člověk vlastně dělá a co ho k tomu vede.

Byl onen muž na věži ochotný se s vámi bavit?
J. R.: Na střeše jsme se střídali já, kolegyně a kolega. Komunikace probíhala celou dobu. Zpočátku byl ten muž velmi agresivní, z ochozu cimbuří házel předměty dolů z věže i na střechu, kde jsme byli my. Komunikoval s námi, ale nechtěl nás tam. Přelézal cimbuří, byl na hraně a hrozilo tedy akutní nebezpečí, že by mohl svůj čin, kterým vyhrožoval, dokonat. Postupně se situace zklidnila.

Projevoval se agresivně i vůči vám? Pociťovali jste určité riziko?
J. R.: My jsme si nechávali určitý distanc, takže k našemu přímému ohrožení nedocházelo. Dodržujeme vždy samozřejmě veškeré bezpečnostní zásady.

Muži jste během dne několikrát podávali pití nebo cigaretu. Není účinnější nechat takového člověka „vyhladovět“? Nebyl by tak motivovanější slézt z věže sám?
J. R.: Každé vyjednávání prochází určitým vývojem a vyjednavač v jednotlivých fázích rozhoduje, jaké postupy použije. Neexistuje tedy univerzální plán, kterým bychom se řídili. Vyjednavač se sám musí rozhodovat, jestli oné osobě může něco poskytnout, ať už jídlo, pití nebo cigaretu. Usuzuje, jestli to věci pomůže nebo ne.

Nepostupujete tedy tak, že byste „skokana“ lákali dolů na jídlo a pití...
J. S.: Vyjednavač by člověka nikdy neměl vydírat stylem: „Když neslezeš dolů, nedáme ti napít. Necháme tě tam vyhladovět.“ My bychom mu spíš měli vysvětlit, že pokud potřebuje vykonat nějaké potřeby, tak prostor dole je pro něho i pro všechny ostatní daleko bezpečnější.

Byl podle vašeho názoru tento muž pod vlivem návykových látek nebo alkoholu?
J.R.: S přibývajícím časem jsme vyloučili, že by u něho hrál roli alkohol. Pracovali jsme se dvěma možnostmi. Za prvé, že měl určitý problém po psychické stránce a za druhé, že byl pod vlivem omamných a psychotropních látek. Možná to byla i kombinace obojího. Zatím nevíme, jaká byla diagnóza lékařů a co bylo tou příčinou, proč se na věž rozhodl vylézt.

V čem se liší vyjednávání se střízlivou osobou a s člověkem pod vlivem drog?
J. R.: Když je člověk střízlivý, mluvím s ním běžným způsobem, asi tak, jako si teď povídáme spolu. V první řadě se snažím zklidnit situaci, poté zjišťuji, jaký má problém a rozebírám možnosti jeho řešení. Pokud člověk mluví, nejdůležitější je skutečně ho poslouchat a vyhodnocovat vše, co říká. V případě, že je opilý, má zpomalené myšlení a vnímání a je proto důležité mluvit pomalu a zřetelně. Mívá různé požadavky, například že chce další alkohol. Snažíme se mu vysvětlovat, že by to věci neprospělo, že bychom se měli snažit řešit problém s čistou hlavou.

J. S.: Na člověka v krizové situaci alkohol působí prakticky jako na kohokoli jiného. Zpravidla lže o množství alkoholu, které vypil. Pokud je závislý, tak říká, že to tak není. Pod vlivem alkoholu cítí, že nemá situaci úplně pod kontrolou, může mít strach, úzkost, může podrážděně reagovat třeba na zkrácení osobní vzdálenosti. To jsou ale věci, se kterými se policista setkává běžně i v situacích, kdy třeba řeší rvačku opilců v hospodě. Musí při tom dodržovat podobné zásady jako při vyjednávání.

K jakým případům jste povoláváni nejčastěji? Jsou to pokusy o sebevraždu, zajímání rukojmích či něco dalšího?
J. S.: Případů s braním rukojmích v České republice naštěstí není mnoho. Nejsou to výjimečné případy, ale rozhodně netvoří velký podíl naší práce. Náš pražský tým vyjednavačů za loňský rok řešil asi 35 případů, kdy jsme vyjednávali přímo na místě. V mnoha dalších případech jsme vyjednávali po telefonu, nebo vyjednavač působil jako konzultant u případu.

Zhruba v polovině případů šlo o demonstrování úmyslu sebevraždy. Další velký podíl tvořily tzv. barikádové situace. K těm dochází zpravidla tak, že člověk nezvládne nějakou bagatelní situaci, například rodinný konflikt. Uzamkne se, zabarikáduje a odmítá vyjít ven. Je samozřejmě vhodnější tuto osobu přesvědčit, aby dobrovolně strpěla určité úkony - aby někomu dalšímu umožnila odejít z bytu nebo, aby tam pustila záchranáře. Je lepší domluvit se, než to řešit rovnou ozbrojeným zákrokem a násilným vnikáním.

J. R.: Dochází i souběhu případů demonstrování úmyslu sebevraždy i barikádové situace. Člověk se například zabarikáduje v bytě a zároveň stojí v okně a říká, že skočí.

Domníváte se, že člověk, který se skokem váhá několik hodin, je stále odhodlaný spáchat sebevraždu?
J. R.: My situaci vždy posuzujeme podle toho, jak se jeví na místě, jaké je aktuální riziko. V mnoha případech člověk demonstruje úmysl spáchat sebevraždu, dostane se na střechu nebo na jiné nebezpečné místo a v tu chvíli spíše než to, že úmyslně skočí, hrozí, že dojde k nehodě a spadne. My mu proto vždycky nabízíme bezpečnou cestu, jak se odtamtud dostat. Dokud se osoba pohybuje v prostoru, kde může ohrozit sebe nebo někoho jiného, je potřeba potřeba postupovat tak, aby se minimalizovala rizika. Jedním z rizik může být i unáhlený zákrok policie nebo jiných složek Integrovaného záchranného systému. U vyjednávání platí, že dokud se nezhoršují následky a nedochází k ohrožování dalších lidí, je lepší pokračovat ve vyjednávání, než se pouštět do riskantního zákroku.

V jakém podílu případů jste úspěšní?
J. S.: Pohybuje se to mezi 98 a 100 procenty.

Vybavuje se vám případ z poslední doby, kdy se vyjednávání nepodařilo?
J. S.: V loňském roce jsme řešili případ, kdy mladý muž oznámil na tísňovou linku úmysl spáchat sebevraždu. Ještě než vyjednavač dostal šanci navázat s ním jakýkoli kontakt, byl hovor přerušen. Už z toho, co vyjednavač slyšel v telefonu, usoudil, že osoba pravděpodobně přikročila k sebevražednému pokusu. Byla to velmi nepříjemná situace, protože vyjednavač prakticky nedostal šanci jakýmkoli způsobem pomoci. Ten muž byl již pevně přesvědčený, že chce zemřít, na spáchání sebevraždy se připravoval několik měsíců a potřeboval jen někomu oznámit, že přišel okamžik finálního řešení.

Je podmínkou pro práci vyjednavače znalost více řečí? V případě z minulého týdne muž na věži mluvil rusky...
J. R.: To byl opravdu specifický případ. Znalost cizích jazyků není hlavní předpoklad uchazeče o tuto práci. Je to spíš benefit. V naprosté většině případů vyjednáváme v českém jazyce. V případě Lotyše z minulého týdne jsem využil svoji znalost ruštiny, kolegyně s ním hovořila anglicky. Pokud by nastal případ, že bychom potřebovali vyjednávat v řeči, kterou neovládáme, mohli bychom použít tlumočníka nebo jinou zprostředkovatelskou osobu, která jazyk ovládá a je způsobilá vyjednávání.

J. S.: Vždy je ale lepší přímý kontakt než využití prostředníka. Výrazným způsobem to napomůže úspěchu akce.

J. R.: Jsou totiž důležité i maličkosti jako forma a tón hlasu, rychlost sdělení, důraz. Člověk musí pochopit, že to s ním myslím vážně, že mu nelžu.

Vždy tedy říkáte pravdu?
J. R.: Ono je to skutečně lepší. Když člověk lže, tak si musí hodně pamatovat. Pokud osoba, se kterou vyjednávám, zjistí, že jí lžu, tak se mnou mluvit nebude. Při vyjednávání musím přemýšlet o tom, co říkám, a zároveň vyhodnocovat veškeré informace od člověka v krizi. Nemohu se zatěžovat vzpomínáním, co jsem řekl před hodinou.

J. S.: Navíc v rámci vyjednávání je zřejmé, že tam vystupujeme za policii. Hasiči jsou hasiči, zdravotníci jsou zdravotníci. Nemá smysl člověka přesvědčovat o čemkoli jiném - že jsme kamarádi nebo náhodní kolemjdoucí, kteří se rozhodli pomoci. Jedná se naprosto na rovinu, vyjednavač nelže a nedává žádné nereálné návrhy.

J. R.: Nebudu říkat recidivistovi, který spáchal další trestný čin, že se vlastně vůbec nic nestalo, že je vše v pořádku.

A co v situaci, kdy si člověk klade podmínky?
J. S.: Právě proto tam je vyjednavač, aby v dokázal vysvětlit, že jeho některé požadavky jsou nereálné, ale že můžeme hledat jiná řešení. Předkládání možných postupů a odmítání definitivních řešení je hlavní práce vyjednavače. Má osobu ponechat, aby se na základě možných řešení sama rozhodla, jaký postup zvolí.

Dobrý vyjednavač má za sebou těžký rozvod i finanční krizi

Zmínili jste, že na akci minulý týden se podíleli tři vyjednavači. Je to běžné?
J. S.: Vyjednavač vždy pracuje v týmu. Nejen s dalšími vyjednavači, ale se všemi ostatními složkami, které se na akci podílejí. Situace se vždy může zkomplikovat. Proto s sebou musí mít minimálně jednoho kolegu, se kterým spolupracuje. Každá situace je unikátní. Někdy je třeba vystřídat vyjednavače, aby s člověkem mluvil někdo jiný, jindy má osoba jen důvěru v prvního vyjednavače, který s ním komunikaci začal.

J. R.: Je dobré, když je na místě jeden vyjednavač, který se soustředí na komunikování s osobou v krizi, a druhý, který komunikaci poslouchá a vyhodnocuje.

Hraje roli i předběžný odhad, zda bude konkrétní člověk reagovat lépe na muže či ženu, mladší nebo starší osobu?
J. S.: Vyjednavači by měli být vždy univerzální osobnosti, které dokáží komunikovat s patnáctiletou dívkou, která si při krizi první lásky usmyslela, že život dál nemá smysl, i s pětaosmdesátiletým člověkem, který má diagnostikovanou smrtelnou chorobu, ví, že mu zbývá jen pár měsíců života a chce to ukončit sám. My tedy musíme umět navázat komunikaci s kýmkoli. Když nám zazvoní telefon a je potřeba vyrazit na akci, nejsme omezení tím, že ten či onen člověk se na akci nehodí. Jsou ale i případy, kdy je zcela jednoznačně vhodnější nasadit konkrétního člověka, protože máme odpozorované, že v konkrétním typu případů se mu daří.

Jak velký je váš tým?
J. S.: K dnešnímu dni v Praze působí čtrnáct policejních vyjednavačů. A evidujeme řádově desítky dalších zájemců, kteří by chtěli pracovat v našem týmu.

Zmiňujete, že policejní vyjednavač by měl umět komunikovat s každým. Jaké další předpoklady nesmí uchazeči o tuto práci chybět?
J. S.:
Především dostatek životních zkušeností. V tom nutně nemusí hrát roli věk. Určitě je mnoho lidí, kteří už v mladém věku stihnou prožít spoustu zajímavých životních situací, které je obohatí, otevřou jim oči... Když to řeknu s nadsázkou, tak dobrý vyjednavač má za sebou těžký rozvod, finanční krizi i psychické problémy. Je to opravdu tak, jak se říká: Dokud si to člověk neprožije na vlastní kůži, tak neví, o čem mluví.

Jaké vzdělání musí vyjednavač absolvovat?
J. S.: Nemáme požadavky na speciální vzdělání. Policejní vyjednavač není psycholog ani psychiatr. Je to policista, který používá efektivní metody k řešení krizových situací. Zpravidla to není nováček, měl by mít za sebou již nějakou policejní praxi na jiném oddělení.

Před vstupem do vyjednávacího týmu probíhá základní výběr, při němž se otestují základní předpoklady. Poté je vyslán na intenzivní kurz. Řekl bych, že to je jeden z nejnáročnějších kurzů u policie. Máme tak poměrně vysokou míru jistoty, že po absolvování tohoto kurzu je člověk připravený nastoupit do týmu krizového vyjednávání. Nejde ale samozřejmě hned na ostrou akci, musí se dál vzdělávat a až po určité době to může být on, kdo povede vyjednávací akci. Od okamžiku, kdy se policista rozhodne, že by chtěl být vyjednavačem, zpravidla uplynou dva až tři roky, než poprvé stojí na akci a vyjednává.

Jaký je o tuto práci mezi policisty zájem?
J. S.: Velký, nicméně kritéria jsou opravdu přísná a sítem proto propadne velmi velmi málo policistů. Jsou roky, kdy neprojde nikdo, někdy projde jeden nebo dva. Myslím, že to je naprosto správně, protože tím získáme kvalitu a schopnosti, které odpovídají náročnosti této práce.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.