Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kosatík o Českém století: Gottwalda a spol. jsem chtěl ukázat jako lvy

  19:51aktualizováno  19:51
Tvůrci Českého století chtěli Klementa Gottwalda a jeho kumpány v roce 1948 vykreslit jako mladé lvy, kteří mají víc energie a moci než unavení demokraté. Proto do role obsadili herce mladšího, než během "Února" komunistický pohlavár byl, řekl v rozhovoru pro Magazín DNES spisovatel Pavel Kosatík.

Vymýšlí převrat. Jiří Vyorálek hraje Klementa Gottwalda v Únoru 1948. | foto:  Dan Materna, MAFRA

České století začíná první světovou válkou, zahraničním odbojem a vznikem Československa. Hlavní osobností těchto událostí byl Tomáš Garrigue Masaryk. Je to vaše oblíbená postava?
Je to pro mě nejzajímavější člověk, který tady v posledních sto padesáti letech žil. Hodně si toho nakládal a hodně toho zvládal. Byl přesvědčený, že člověk se má pořád zlepšovat, a sám si při tom vedl tak, že dokázal strhnout spousty ostatních.

Po něm se to v takové míře už nikomu nepovedlo. O Masarykovi můžete přemýšlet celý život a nikdy se nebudete nudit. Je zajímavý i ve svých omylech i v tom, jak vlastně zůstal mužem devatenáctého století, i když svět kolem něj už dávno vypadal jinak. Byl to muž intelektu, ale svoje spory žil celou svou bytostí. Dával vědět, na čem mu záleží, nic si neschovával, nevyhýbal se rizikům, čímž lidem imponoval.

Fotogalerie

Vždycky mě na něm přitahovalo, že po všem vzrušujícím, co už prožil, se ve čtyřiašedesáti letech sebral a odešel do exilu bojovat za myšlenku, která se mnohým zdála předem ztracená. Kolik lidí by to dokázalo?
Spoustu věcí dělal jinak než ostatní, ale na tom vstupu do války je myslím jeho povaha vidět nejlíp. Ve filmu to, podle skutečnosti, vysvětluje tím, že se prostě nemohl dívat, jak čeští vojáci povinně rukujou na frontu. Jak jdou umírat za Rakousko a on jako poslanec říšské rady se na to jenom bezmocně dívá. Nevydržel jen se dívat, musel něco dělat.

V roce 1914 odešel Masaryk do exilu jako rakouský občan, vrátil se před Vánocemi roku 1918 jako prezident Československa. Co je podle vás nejdůležitější ze všeho, co za tohle období udělal?
Došel k názoru, že je v zájmu západních velmocí a světové demokracie, aby staré a konzervativní režimy střední Evropy zanikly. Aby se z Rakouska-Uherska vylouply slovanské státy zorganizované na republikánském principu. Byla to myšlenka, kterou by mu tenkrát vytištěnou na papíře odkývala spousta osvícených hlav Evropy, jak na to byl celkem zvyklý. On ale potřeboval nadchnout pro svou věc někoho jiného - politiky. Musel se tedy začít chovat jinak, prodat své ideály tak, aby je mocní vzali za své. Byl na to ze začátku úplně sám. I ten Beneš, se kterým si před odchodem dohodli určité věci, odešel do exilu až v září 1915, Štefánik se napojil na konci toho roku. Mě na tom fascinovala ta skoro westernová samota muže, který si veškerou jistotu nese v sobě. A dokáže se prosadit.

Upoutávka na díl Zabíjení soudruha v seriálu ČT České století:

Vystihnout takovou osobnost je docela těžký úkol. Jak jste na Masaryka šel?
Bylo to složité a vůbec si nejsem jistý, nakolik se to u diváků povedlo. Masaryk byl věřící člověk, jeho víra byla navíc trochu komplikovaná. Takový člověk se dnes může nevěřícím lidem jevit jen jako podivín. Možná to ani nejde vysvětlit. Snažil jsem se, aby bylo jasné, že ta jeho víra mu dávala vnitřní svobodu, kterou mu pak tolik lidí závidělo. To jeho "nejsem nikdy sám" mu dodávalo sílu, kterou ti ostatní prostě neměli.

Když dnes víme, čím vším Evropa prošla, nebylo by nakonec lepší, kdyby se Rakousko–Uhersko nerozpadlo?
To se v posledních letech rádo tvrdívá... Jsou lidé, kteří mají pocit, že tehdejší Rakousko bylo předobrazem dnešní Evropy bez hranic, a že tedy vývoj nakonec dospěl tam, kde kdysi začal. Ale měli bychom se na to asi dívat očima tehdejších lidí. Mnozí vnímali, jak Rakousko čím dál víc zaostává za západní Evropou i za Německem. Necítili se svobodně v zemi, kde šlechta a církev měly spoustu privilegií. Většina slovanských národů navíc snila o vlastních státech, byla to touha možná zčásti iracionální, ale o to silnější. Když národ dojde do fáze, kdy chce uskutečnit svou státnost, musí všechno další z cesty, to jsme znovu zažili při rozpadu federace v roce 1992.

Ve dvou dílech seriálu České století ztělesnil Edvarda Beneše Martin Finger

Ve dvou dílech seriálu České století ztělesnil Edvarda Beneše Martin Finger

První republika vydržela dvacet let. Co to bylo za stát?
Měl jednu výbornou vlastnost - vychoval silnou, loajální střední třídu, která v tom státě viděla smysl, milovala ho, dýchala pro něj a v roce 1938 byla ochotná za něj bojovat i položit život. Dneska se dohadujeme, jestli se stát měl v roce 1938 bránit, ale tehdejší obyčejní lidé to neřešili. Kdyby jim někdo, tak jako se to dělá dnes, vysvětloval hlubší smysl kapitulace, dívali by se na něj jako na blázna. Stát je to, co se brání. Když se to nebrání, stát to není. Dokladem vnitřní síly první republiky jsou i tisíce lidí, kteří po Mnichovu a po okupaci automaticky nastoupili do odboje nebo do exilu. Když jim stát zakázal bojovat, vyhlásili nepříteli válku každý na vlastní pěst. Byli to nejlepší lidé českého národa.

Pamětníci vzpomínali, že třeba rodiče nesnesli, aby se doma mluvilo špatně o Masarykovi. Tomu by se dnešní generace nejspíš smála.
To je pravda, třeba Pavel Tigrid píše, že když doma ceknul cosi neuctivého o prezidentovu synu Janovi, dostal od táty facku. Takhle by dnes vychovával děti málokdo, na Hradě ostatně nesedí Masaryk. O tu někdejší vážnost k institucím lidé přišli. Je otázka, k čemu nám ta naše současná veselost je. Kdo je na tom líp: kdo věří, třeba naivně, nebo ten, kdo už nedokáže věřit nikomu a ničemu?

V druhém dílu nazvaném Den po Mnichovu jde o střet prezidenta Beneše a plukovníka Moravce, který chce jít do války proti Německu. Z Moravce se za protektorátu stal nejodpornější kolaborant. Jak si jeho proměnu vysvětlujete?
Emanuel Moravec mně představuje jakýsi modelový osud. Něco, co se lidem podle mě děje dost často, i když v menším měřítku. Mnoho podobně uvažujících lidí, jako byl Moravec, jsem zažil za normalizace a zažívám je stále. Jsou lidé, kteří mají nějaké své přesvědčení, za kterým si plus minus stojí, díky kterému jsou předvídatelní.

Daniel Landa jako Emanuel Moravec

Daniel Landa jako Emanuel Moravec

A pak jsou lidé, kteří místo toho v krizi hledají spíš mocné ochránce, někoho, ke komu by se mohli přimknout. Moravec byl tenhle případ. Jako voják v předmnichovské republice byl, tak jako všichni, orientovaný na Francii a Anglii. Když spojenci odpadli, vyvstala otázka, čemu být věrný nyní. Někdo by odpověděl: sám sobě. Ale lidi jako Moravec se vždycky začnou rozhlížet, kde je nablízku náhrada. A tenkrát se nabízel jen Hitler, takže Moravec vystartoval po Hitlerovi.

Když jsme u protektorátu, máte pochopení pro prezidenta Emila Háchu?
Ani ne, pro mě si Hácha velkou část tragiky svého osudu způsobil sám. Seděl na Hradě v těžkých dobách a tím spíš si tam pro své účinkování měl stanovit nějaké hranice. Neudělal to, zašel mnohem dál, než by měl člověk na jeho místě zajít. A tím, že mu dnes, když už o nic nejde, mnozí velkoryse odpouštějí, se na té věci moc nezmění.

Třetí díl se věnuje zabití Heydricha. Jak na tento čin pohlížíte?
Jako na jeden z mála opravdu velkých a podstatných činů v novodobých českých dějinách, bez ohledu na tragické důsledky. Dnes opět potkáte lidi, kteří vám budou tvrdit, že jeden mrtvý tyran za ty tisíce popravených nestál, že to byla špatná úvaha. Já podobné meditace dost nesnáším. Kdyby Jan Palach svůj čin takhle předem kalkuloval, jako šachovou partii, taky by nejspíš dospěl k závěru, že to nemá cenu. Že lidi se spíš podrobí. Jenže v životě nejde jen kalkulovat, taky se musí odvádět maximum možného v té chvíli, kdy je to potřeba. A oba ty způsoby se doplňují.

V jednom z dílů Českého století, které uvidíme příští rok, se věnujete roku 1968. V čem jste tady našel klíčový okamžik?
V jednání v Moskvě po okupaci. Pro mě je a asi vždycky bude záhada, proč politici, kteří tam byli zčásti přivezeni násilím a zčásti přijeli dobrovolně, nakonec až na Františka Kriegla všichni kapitulovali. Nebyli v izolaci, zprávy z domova měli, věděli, že lidé se okupantům postavili a že od svých představitelů očekávají totéž. Ale složili se. Dubček, Smrkovský, Svoboda, Husák, všichni, kteří tam byli, dali přednost svému proletářskému internacionalismu. Věrnost straně pro ně byla silnější než věrnost národu. Ten klíčový moment pro ně tedy je, když si uvědomují, že se z nich okupací rozhodně nestali hrdinové ani demokraté. A že prostě ten diktát Kremlu přijmou.

Zmínil jste některá jména. Ti všichni, a ještě třeba Brežněv, se v tom dílu objeví?
Ano, třeba Brežněva hraje ukrajinský herec Alexandr Ignatuša, Dubčeka Ján Galovič, prezidenta Svobodu podle mě geniální Emil Horváth... I když proti skutečnosti bylo potřeba jednající postavy trochu zredukovat. V Kremlu ve finále sedělo dvacet lidí proti dvaceti, kdybychom je všechny nechali mluvit, nikdo by se v tom nevyznal.

Jeden díl věnujete Chartě 77. Podílela se podle vás na pádu komunistického režimu?
O tom snad nejde pochybovat. Režim by samozřejmě nepadl, nebýt Gorbačova a zániku ruského impéria, v tom smyslu Charta komunismus neporazila. Ukazovala však celou dobu všem, kdo nechtěli být slepí, že kolaborace všech se všemi není jediná možnost, kterou zde člověk má. I ten, jehož odvaha končila s poslechem zahraničního rádia, věděl, že je pár lidí, kteří to mají jinak. A i když se k nim nepřidal, bylo pro něj to vědomí důležité. Bez nich by bylo ještě snadnější zvlčit... I kdyby těch chartistů bylo ještě mnohem méně, kdyby třeba byli jenom dva, Kohout s Havlem, kteří Chartu vymysleli, pořád by to bylo pro zdraví národa důležité. Jan Hus byl přece úplně sám. Na množství nezáleží.

Na kávu s Kafkou

Díval jste se na komunistické filmy, které líčí události z našich dějin? Například na normalizační Dny zrady od Otakara Vávry?
Samozřejmě, když jsem byl kluk, nic jiného ani nebylo. Přišlo mi tenkrát úžasné, jak tam všichni měli nalepené nosy a brady z vosku, aby se co nejvíc podobali Hitlerovi nebo Chamberlainovi, bylo to jako Planeta opic. Navenek to mělo vypadat, že se rekonstruuje pravda, ta fotografická, aby lidem nedošlo, že myšlenkovým obsahem je komunistická propaganda. Pro mě osobně proto Dny zrady vypovídají víc o normalizaci než o roce třicet osm. Podobně jako Vávrova husitská trilogie vypovídá o padesátých letech... Jsem zvědavý, jak časem dopadneme my, jestli se nám v tomhle aspoň trochu povedlo překročit svůj vlastní stín.

Šlo tvůrcům Českého století hodně o fyzickou podobu historicky známých osob?
Určitá shoda tam být musí, to je jasné. Tolik volnosti, jako měl třeba Jiří Pecha, když hrál Babičku, v historickém žánru není. Ale zase jsme nechtěli, aby doslovnost v obraze odváděla pozornost od toho, co se tam říká a o co v těch filmech jde.

V prvním dílu mě nadchlo, že Martin Huba opravdu vypadal jako Masaryk. Taky se vám líbil?
Mně se líbil už v mnoha filmech předtím, třeba ve Švankmajerově Šílení - tam jsem si všiml, jak umí hrát očima. Takové oči měl Masaryk taky. Něžné, když držel v náručí dítě, a vražedné, když bránil něco, na čem mu opravdu záleželo. Navíc, jak jsem pochopil, pan Huba se do Masarykovy postavy nenakopíroval zvenku tím, že by si osvojil její gesta a řeč, ale v určitém smyslu byl schopen se tím Masarykem opravdu stát. Domnívám se, že se mu to povedlo.

Vymýšlí převrat. Jiří Vyorálek hraje Klementa Gottwalda v únoru 1948.
Klement Gottwald

V Českém století hraje komunistického předáka, pozdějšího premiéra a prezidenta Klementa Gottwalda (archivní snímek vpravo) výrazně mladší herec Jiří Vyorálek.

Která postava, pokud se bavíme o fyzické podobě, vás ještě zaujala?
Líbilo se mi, jak Martin Finger a Jan Novotný hráli Edvarda Beneše v rozmezí pětatřiceti let. Nemohlo to pro ně být jednoduché už proto, že Beneš byl navenek chladný typ a neplýtval výrazy ani emocemi. Taky jsem ocenil Jiřího Vyorálka coby Klementa Gottwalda. To je příklad herce, který se fyzicky nekryje s předlohou, je například o dost mladší, než byl Gottwald. Ale i to byla součást záměru. Komunisty, kteří v únoru čtyřicet osm urvali moc, jsme chtěli ukázat jako mladé lvy, kteří mají po všech stránkách víc energie a vůle k moci než jejich unavené demokratické protějšky.

Nakolik jste zachovával historickou věrnost všech rozhovorů?
Měl jsem štěstí, že tahle práce pro mě začala podstatně dřív, než jsem poprvé sedl ke scénáři. O většině lidí, kteří v seriálu vystupují, jsem psal prvně před dvaceti lety, o mnohých z nich často i později. Takže pro mě bylo spíš důležité v určité chvíli všechny rešerše hodit za hlavu a začít každý jednotlivý příběh psát od začátku jako drama. Je to docela složité. Vycházíte z faktů, ale chcete sdělit něco jiného a podle vás podstatnějšího než jen fakta.

A jak jste tedy s fakty nakládal?
Podívejte se třeba na Formanova Amadea. Spousta věcí v tom filmu odporuje známým faktům, celý ten souboj geniality a průměrnosti se v té podobě, v jaké je zobrazen, nikdy neodehrál. Ale příběh, který vznikl, má hlubší smysl než xerokopie dokumentů... Na otázku po míře historické věrnosti vlastně nedokážu obecně odpovědět. U každého dílu jsem ji řešil jinak.

Manžele Havlovy hrají v seriálu České století Tereza Hofová (vlevo) a Marek...

Václava Havla v Českém století hraje Marek Daniel. Jeho milenku Táňa Hlostová.

Který díl vás nejvíc bavil psát?
Asi ten o vzniku Charty, ta proměna hudby v politikum mě vždycky fascinovala. Ale nechtěl jsem být pod vlivem žádné své sympatie, takže jsem se snažil najít si stejný vztah i k ostatním příběhům. Nejvíc jsem se trápil nad tím posledním, o rozpadu federace. Psal jsem ho devět měsíců, třikrát déle než ostatní. Pořád mi unikal hlavní konflikt, protože vztah Mečiar-Klaus žádným konfliktem nebyl, navíc ten rozpad se táhl, jak víte, dva a půl roku a byl rozdrobený do desítek jednání. Sjednotilo se to, až když jsem ten příběh prolnul s příběhem privatizace, která rozpad společného státu hodně ovlivnila.

V čem se liší psaní knih a scénářů?
V knize se vyjadřujete myšlenkou, ve filmu dialogem. V dialogu musí být pro diváka dost prostoru, aby se v těch slovech dokázal sám najít. Je pěkné, když i to nejobyčejnější "dobrý den" má ve scénáři dva tři významy: jeden divák se potom lekne, jiný zasměje, každý podle své povahy. O tenhle prostor mezi slovy mi šlo a zdálo se mi, že jsme si v tom s režisérem Robertem Sedláčkem docela padli do noty.

Podle čeho si vybíráte náměty knih? Vedle vyloženě atraktivního Jana Masaryka, Olgy Havlové nebo Pavla Kohouta píšete například o bankéři Preissovi, což je postava pro dnešní čtenáře přece jen vzdálená.
Vidíte, a já se v posledních letech čím dál častěji setkávám s podnikateli, pro které je Preissův příběh zajímavý. Z podobných důvodů jako pro mě, když jsem to před víc než patnácti lety psal. Ten člověk byl velmi úspěšný podnikatel a zároveň český vlastenec. Fungovalo to tenkrát a nebylo to trapné. Jestli je to přenosné do dnešní doby, to nevím, ale otázky, které mě na tom kdysi zajímaly, ta látka klade pořád.

Pavel Kosatík

Spisovatel Pavel Kosatík se narodil 13. června 1962. Vystudoval práva, pracoval jako redaktor, dnes se zabývá historickými tématy. O historii napsal 22 knih.

Publicista Pavel Kosatík

Publicista Pavel Kosatík

Spolu s režisérem Robertem Sedláčkem je autorem devítidílného televizního seriálu České století (pět se vysílalo letos, čtyři jsou plánované na příští rok.

Seriál pokrývá 78 let od začátku první světové války až do rozpadu Československa v roce 1992.

Co si myslíte, že jednou historici napíšou o dnešní době? Jak se bude za padesát sto let nahlížet na Havla, Klause, Zemana?
Nejde to ani tušit. Vemte si, jak jsme se v sebehodnocení do teď pletli. V devadesátých letech jsme si byli jistí, že víme, na čem jsme: porazili jsme komunismus, začali budovat demokracii, cítili jsme se na prahu nové éry. Potom se ukázalo, že ten komunismus obživl, dokonce ve všech politických stranách i mimo ně naráz, a o té naší demokracii potom většina z nás taky ztratila iluze. Takže bych si přál, aby po těch výkyvech z extrému do extrému se teď situace začala blížit nějaké klidnější střední cestě.

Představte si, že se teď můžete setkat s některým politikem, který zde v minulém století působil, a můžete se ho ptát na všechno, co vás zajímá. Kdo by to byl?
Když o tom přemýšlím... Prosím vás, proč zrovna politik? Kdybych si mohl vybrat, zašel bych asi do kavárny Arco, počkal bych, až si tam zajde přečíst noviny Franz Kafka, a kdyby se mi poštěstilo a on by přišel, tak už by mi bohatě stačilo, kdybych tam kousek od něj jenom mlčel a mlčel a mlčel.

Rozhovor původně vyšel v Magazínu DNES.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.