"Střílení není hlavní náplní naší práce," říká dvaačtyřicetiletý René a lehce se pousměje. Stojí přitom na střelnici v Dobroticích u Holešova, a když mluví, musí často zvyšovat hlas, aby byl slyšet přes ohlušující rány z odstřelovacích pušek svých kolegů.
Ti se střídají na střelnici, kde celkem 70 účastníků soupeří o titul nejlepšího snajpra. "Je to první ročník soutěže pod mým vedením a rád bych, pokud to samozřejmě podmínky dovolí, aby se z něj stala každoroční tradice," říká Zdeněk Stejskal, hlavní rozhodčí závodu a vrchní komisař na policejní škole v Holešově.
René je jedním z odstřelovačů, kteří se soutěže zúčastnili. Celé jméno říct nechce a o fotce, na které by mu bylo vidět do obličeje, nemůže být ani řeč. "Anonymita je pro naši práci nezbytná," vysvětluje.
Nejhorší je, když jste prozrazený
Muž, který je patnáct let členem prostějovského 102. průzkumného praporu, má za sebou několik misí v zahraničí. V roce 1996 byl jako člen IFOR v Jugoslávii, kam se vrátil i v letech 2001 a 2002. "Byl jsem součástí průzkumné skupiny, která měla za úkol monitorování situace v dané oblasti," říká.
O co konkrétně šlo? Na to už René neodpoví a opět se jen usměje. "O svojí práci nemluvím s nikým, ani se členy rodiny. Tak to mají všichni kluci od nás," prohodil.
Ve svém věku už je mezi elitními snajpry spíše výjimka. "Většina z nás má kolem třiceti let nebo o něco víc," popisuje.
Odmala ho bavilo střílení, ale časem zjistil, že práce odstřelovačů je o něčem úplně jiném. "To je jen finální část. Hlavní věcí, kterou musíme umět, je monitorování a pozorování konkrétní oblasti nebo podporu vlastních jednotek. Fyzicky a psychicky to je obrovsky náročná práce," vysvětluje René.
"Lidé mají o tom, co děláme, zkreslené představy. Není to jako ve filmu, kde vidíte jednu vteřinu, kdy odstřelovač vystřelí. Ale nikdo už neukáže, že se na svoje místo musíte nepozorovaně dostat a čekat mnohdy celé dny na jeden jediný okamžik. Nejhorší je, když jste prozrazení. To je nemyslitelné. Okamžitě se pak musíte ztratit."
Není to práce, která končí o půl čtvrté odpoledne
Dobrý odstřelovač musí být chladnokrevný a hlavně psychicky odolný. "Představte si, že někde ležíte týden zahrabaní ve sněhu v minus třiceti, fouká ostrý vítr a jíte jen studené jídlo ze svých zásob," líčí René a opět se vrací k tomu, proč je práce snajprů tak populární, že se o nich natáčejí akční snímky a vznikají počítačové hry.
"Na některých filmech je poznat, že to konzultují s odborníky. Ale jiné jsou neuvěřitelně hloupé, až se jim musím trochu smát. Kdyby se hrdinové z hollywoodských filmů chovali tak, jak to ukazují na plátně, byli by pro skupinu hrozně nebezpeční," podotkl.
Špičkoví odstřelovači jsou normální lidé, na kterých byste na první pohled vůbec nepoznali, jak náročné zaměstnání vykonávají. "Není to práce, která končí o půl čtvrté odpoledne, ale mám ji rád," vysvětluje René.
Aby bylo jasno: v případě odstřelovačů nejde o žádné nemyslící stroje vycvičené na zabíjení. Naopak. Snajpři procházejí pravidelnými fyzickými i psychologickými testy. Dostat se mezi ně je umění, přijímací síto je nemilosrdné. Stejně jako pocity, kterým musí při své práci čelit.
"Můžete být nabrífovaní dopředu, ale strach nebo spíše pud sebezáchovy vás pořád žene dopředu k tomu, abyste se dostali zpátky živí. Stačí, když máme cvičení, kde je třeba sestřelit balonek o velikosti lidské hlavy a poté v daném čase z oblasti uniknout, přičemž vás nahánějí členové zásahovky. Když utíkáte, cítíte neskutečně bít vlastní srdce," dodává René.
