Jak vypadají prázdniny druhého nejaktivnějšího středoškoláka v Česku?
Moje prázdniny začaly pohovory, hledal jsem novou práci a nové zkušenosti. Nakonec jsem se dostal v jedné firmě do oddělení digitálního marketingu. Mezitím jsem si udělal pět dní čas a s kamarády a mladší sestrou jsme projeli nejzajímavější památky v Polsku.
 |
V soutěži o nejaktivnějšího středoškoláka jste uspěl, i protože jste ve svém věku již stihl založit vlastní neziskovou organizaci, školíte lektory a pracujete pro místní internetové rádio. Kdy jste s těmito aktivitami začal?
Všechno začalo na přelomu druháku a třeťáku střední školy. Připadalo mi, že to, co se učíme, nejde příliš dobře aplikovat v reálném životě. I během různých praxí jsem zjišťoval, že to, co do nás ve škole mechanicky cpou, je docela nepraktické. Snažil jsem se proto využívat různých příležitostí, jak dělat něco mimoškolně. Moravskoslezský kraj zrovna vypsal výzvu Napříč krajem, do níž jsem přihlásil svůj první projekt a byl úspěšný.
Tomáš SchwarzNa jaře odmaturoval na Obchodní Akademiii v Ostravě Mariánských Horách. V září nastupuje na Slezskou univerzitu v Opavě, kde bude studovat Ekonomiku a management se specializací na Marketing a obchod. Iniciativa Pro Středoškoláky.cz ho vyhlásila druhým nejaktivnějším středoškolákem roku 2016. Na prvním místě se umístila Marie Čejnová z Plzně.  Tomáš Schwarz |
Jaký to byl projekt?
Jmenoval se Petr Pan a šlo o prevenci patologických jevů, jako například kyberšikany, gamblerství, poruch příjmu potravy nebo sexuálně rizikového chování, na základních a středních školách. Mně a mým kamarádům - kolegům se nelíbilo, jak podobné hodiny prevence na školách probíhají - byly hodně odměřené a založené hlavně na faktech, které jsme slyšeli už stokrát. Chtěli jsme to dělat jinak. Jelikož jsme se právě vrátili z programu Erasmus, který byl hodně založený na zážitkové pedagogice, měli jsme inspiraci. Začali jsme objíždět školy a pořádat vlastní hodiny prevence.
Nechtěli jsme být jen lektory ale spíše průvodci výukou. Se studenty jsme dělali různé aktivity, poprvé si třeba vyzkoušeli brainstorming a podobně. Prokládali jsme to videy a různými zážitkovými programy, aby si žáci uvědomili, jak se cítí šikanovaný člověk. Chtěli jsme do nich ty pocity, jak se musí cítit oběť, zarýt, aby si to uvědomili, kdyby se dostali na stranu útočníků. Mělo to úspěch. V současnosti už školíme vlastní lidi, kteří v prevenci na školách budou pokračovat.
Provádět prevenci na školách nelze jen tak. Musel jste si k tomu asi leccos nastudovat...
Třeba ta prevence kyberšikany byla dlouho mým koníčkem. Ale předtím, než jsme šli na školy, museli jsme témata samozřejmě konzultovat s odbornými pedagogy a psychology, abychom nepřekročili určité meze a nedotkli se přímo nějaké oběti.
Jak školy přijímaly nabídky lekcí od studentů, kteří byli v podobném věku jako jejich žáci?
Úspěšnost při oslovování škol byla kolem pěti až deseti procent. Školy toho mají hodně a mnohdy se nám ani nepodařilo dovolat se řediteli nebo ředitelce. Ale většinou, když už se podařilo navázat komunikaci, byly školy hodně otevřené a pak příjemně překvapené, když program absolvovaly. Na většinu škol, kde už jsme lekce pořádali, se letos budeme opět vracet.
Na střední škole jste měl individuální vzdělávací program. Bylo obtížné si ho prosadit?
Měl jsem individuální plán zkoušek, což spočívalo v tom, že jsem nemusel chodit do školy, když jsem měl předem nahlášené akce, třeba soutěže, prezentace, obhajoby a různé neziskové aktivity. Celkově jsem ve škole často nebyl prezenčně, ale spíš jsem tam někdy docházel. Musel jsem ale stejně jako spolužáci skládat všechny zkoušky a testy.
Bylo celkem obtížné individuální plán získat, protože ve školách ho většinou dostávají jen profesionální sportovci. Není příliš obvyklé, že někdo dostane individuální plán díky tomu, že má neziskové aktivity a soutěže. Mně to ředitelka školy schválila, až když jsem podal žádost počtvrté.
Učit se distančně mi nedělalo problém. Mám celkem dobrou disciplínu a samostudium mě baví. Naopak mi dělalo spíš problém sedět ve škole, když jsem ve čtvrtém ročníku kvůli maturitě aktivity omezil a do školy opět chodil každý den. Ve škole se na můj vkus probírá málo učiva za dlouhou dobu, a tak jsem se tam často nudil. Raději sedím doma a soustředím se třicet minut než bych seděl ve škole hodinu, díval se na tabuli a opakoval věci po učitelce.
Škola vám tedy nakonec ve vašich aktivitách vycházela vstříc?
Ano, obchodní akademie mě zprvu podporovala v soutěžích, projektech, získával jsem za školu různá ocenění. Poté jsem si založil neziskovku a spíše než pro školu jsem dělal i věci kolem, což bylo podle školy nekolegiální. Od té doby byla domluva komplikovanější.
Jaký význam přikládáte známkám?
Na základní škole jsem měl samé jedničky, kromě osmé třídy, kdy mi paní češtinářka dala dvojku a říkala, že to bude velká životní lekce. Když jsme se po pěti letech potkali, tak jsem jí dal za pravdu - díky tomu jsem si totiž časem uvědomil, že ta dvojka naprosto nic v mém životě nezměnila a došlo mi, že známky nejsou vůbec důležité. Na střední škole jsem proto známky tolik neřešil. Nebyl jsem schopen učit se z hodiny na hodinu, aby mě učitelé mohli zkoušet a přepadávat s písemkami. Známky se mi tedy střídaly od jedniček po čtyřky. Nepřikládal jsem tomu váhu. Na konci roku jsem měl úplně stejné, ne-li lepší, znalosti než jedničkáři. Známky jsem nebral ani jako překážku k přijetí na vysokou školu, protože u přijímaček jde o to, jak absolvujete testy, v nichž máte stejnou šanci jako ostatní bez ohledu na známky.
Na jaře jsem udělal přijímačky na Obchodní fakultu Slezské univerzity v Karviné, kde mají stipendia pro nadané žáky, ale ani ta nejsou odvozená od známek, ale od výsledků v soutěžích.
Absolvoval jste se řadu výměnných studijních pobytů v zahraničí. Vidíte svůj budoucí život v České republice nebo spíše v cizině?
Rád bych zůstal v České republice, ale na určitou část života bych chtěl určitě odjet do zahraničí, abych načerpal zkušenosti a inspiraci, získal jiný úhel pohledu. Rád bych v zahraničí studoval například na inženýrský titul. Nejvíc mě láká Nizozemsko a Anglie.
Ptám se, protože podle nedávného průzkumu tři čtvrtiny českých vysokoškoláků nechce žít v Česku. Vadí jim „typická česká povaha“. Co si o tom myslíte?
Řekl bych, že mi česká povaha vyhovuje. Nemohl bych například žít v jižních zemích, kde jsou na mě lidé příliš otevření. A co se týče té české povahy, tak si myslím, že nelze paušalizovat, se špatnými vlastnostmi se můžete setkat všude.
Máte nějaký vzor, někoho, kdo vás inspiruje?
Přímo vzory jsem nikdy neměl. Pokud bych měl někoho jmenovat, tak by to asi byla moje maminka, která byla samoživitelka se třemi dětmi a všechno zvládala. Za to ji obdivuji. Ve dvaceti měla úplně jiné starosti než já. Co se týče vzdělávání, tak mě svými fejetony docela oslovuje Václav Klaus mladší.
Vedla vás matka od dětství k tomu, abyste byl hodně aktivní?
Spíš k tomu, abych byl samostatný. Abych si našel to, co mě baví. Nekladla mi žádné limity.
Kdy jste si začal vydělávat vlastní peníze?
Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, začínal jsem jako junior redaktor na zábavním portálu, kam jsem vkládal fotky a videa a pracoval jsem se sociálními sítěmi. Od té doby jsem si vyzkoušel hodně brigád od asistenta, přes práci ve stavebnictví až po administrativu a marketing. Vždycky jsem chtěl nakouknout do McDonaldu nebo do jiné větší korporace, ale to se mi zatím nepoštěstilo. Kvůli svým projektům totiž musím mít flexibilní pracovní dobu.
A jak si představujete svoji vysněnou práci?
Tu teprve hledám. Zatím jdu spíš za opačným modelem - snažím se vylučovat práce, které mě nebaví a které bych dlouhodobě nebyl schopen dělat. Během třítýdenní praxe v Irsku jsem například zjistil, že bych nemohl být účetní. I když mě pustili i k věcem, k nimž se běžný stážista nedostane, tak mě to absolutně nebavilo a nepřišlo mi to záživné. Snažím se hledat to, v čem jsem dobrý a co mě baví.
Letos vás čekají jedny z prvních voleb. Sledujete politiku?
V dnešní době je těžké získat objektivní informace, ale snažím se být v obraze a hlavní události na celostátní i lokální úrovni sledovat. Čtu on-line zpravodajství i komentáře pod články - to je takové moje každodenní zábavné okénko. Kromě toho čtu specializované měsíčníky zaměřené na marketing a ekonomiku.
Část starší generace si stýská, že mladí lidé nevědí, co chtějí, jsou líní, nechávají se živit rodiči a tak dále. Co o této kritice své generace soudíte?
Řekl bych, že není objektivní, zaměřuje se jen na to negativní, a pomíjí to pozitivní. Věk lidí se ve všech možných ohledech posouvá nahoru. Jestliže se dříve lidé ženili a vdávali ve dvaceti, dnes je to o deset let později. Lidé se také dožívají vyššího věku, déle studují a déle zůstávají u rodičů. Na druhou stranu znám spoustu mladých lidí, kteří už něco dokázali. Díky tomu, že jsem se účastním řady soutěží a programů pro středoškoláky, hodně se pohybuji mezi takovými lidmi.
