Ředitelka nadace Naše dítě Monika Šimůnková (16. 2. 2015). | foto: Dan Materna, MAFRA

Zneužívání člověk může rozpoznat. Podezření ale nesmí rodinu rozvrátit

  • 295
Jakmile je vyřčeno podezření na týrání či sexuální zneužívání dítěte, znamená to v současnosti naprostý rozklad a stigmatizaci rodiny. To je chyba, neboť rodina většinou nějakým způsobem bude muset fungovat dál, i v případě, že ke zneužívání došlo, říká v rozhovoru pro iDNES.cz nová ředitelka nadace Naše Dítě Monika Šimůnková.

Případů, kdy je ohlášeno týrání dětí, každým rokem přibývá. Čím si to vysvětlujete? Je to tím, že lidé na tyto případy častěji upozorňují?
To je určitě jeden z faktorů, protože například naše kampaň za to, aby si lidé všímali více, běží již několik let. Stále upozorňujeme, že v případě, kdy je na dětech pácháno týrání nebo zneužívání, tak má každý ohlašovací povinnost. Myslím, že lidé si dnes více všímají.

Nemůže to přerůst do druhého extrému, kdy se budou vážná obvinění vznášet na základě sebemenších záminek?
Je to samozřejmě velmi citlivé téma a na případech posledních měsíců, třeba v Nýrsku nebo českých dětí v Norsku vidíme, jak takové podezření dokáže rodinu totálně zničit. V kontextu těchto případů se může zdát, že situace se obrátila do druhého extrému.

Tak to ale není. Nedělejme závěry na základě jednoho nebo dvou případů. Měli bychom si opravdu dát pozor, aby se nevrátila situace, která zde byla před lety. Případy týrání se moc neohlašovaly, o sexuálním zneužívání se nemluvilo. Ke zneužívání dětí dochází neustále, například Rada Evropy konstatuje, že každé páté dítě bylo někdy předmětem nějakého sexuálního obtěžování. Je však třeba, aby podezření na zneužívání dítěte automaticky neznamenalo naprosté rozvrácení rodiny.

Monika Šimůnková

V letech 2004 až 2010 byla zástupkyní ředitelky a právničkou nadace Naše dítě, kdy založila Linku právní pomoci nebo první internetovou horkou linku k zamezení šíření dětské pornografie na internetu.

V roce 2011 se stala zmocněnkyní vlády pro lidská práva, během svého tříletého angažmá řešila zejména dlouhodobě eskalující problematiku sociálního vyloučení Romů.

Vedle ní se věnovala také seniorům, zdravotně postiženým, národnostním menšinám a fungování neziskového sektoru.

V únoru 2015 se stala ředitelkou nadace Naše dítě. Ve funkci vystřídala zakladatelku nadace a senátorku Zuzanu Baudyšovou, která v nadaci zůstává na postu prezidentky.

Jak tomu zamezit? Když je podezření na zneužívání, je jasné, že úřady musí zasáhnout.
Na straně státu mi chybí systém, který by s těmito rodinami pracoval. Dnes, když to někdo oznámí, ať už je to pravda nebo ne, tak do případu ihned zasahuje Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a policie. V tu chvíli dochází k rozvratu celé rodiny. A přitom s ní nikdo systematicky nepracuje. Měla by fungovat zařízení, financovaná ze strany státu, která by v případě podezření na zneužívání začala s rodinou pracovat, aby v ní došlo k co nejmenší újmě do budoucna, pokud se ukáže, že podezření tak závažné není.

K naprostému odejmutí dítěte by mělo docházet jen v extrémních případech. Ve všech ostatních případech je jasné, že rodina bude nějakým způsobem dál fungovat, a proto by během vyšetřování mělo dojít k co nejmenší stigmatizaci dětí i rodičů.

Myslíte tedy, že když se s rodinou pracuje, tak je možné, aby fungovala dál i v případech, kdy ke zneužívání skutečně došlo?
Ta rodina fungovat dál musí. Neexistuje, že by dítě zapomnělo, že má rodiče. I kdyby bylo odebráno biologickým rodičům zcela a dáno do ústavní výchovy nebo do náhradní rodinné péče, tak má stále nějaké biologické rodiče a nezapomene na ně.

Jak člověk z vnějšku může posoudit, kdy už pravděpodobně dochází k nějakému zneužívání a měl by to nahlásit a kdy je to přehnané a pouze tím rodině ublíží?
U fyzického týrání je to daleko snadnější, protože pokud má dítě fyzické stopy na těle - modřiny nebo zranění, které se mu nemohou stát při běžné hře, tak to člověk pozná. Třeba pedagog ve škole při hodině tělocviku. Co se týče psychického týrání, to je horší, skryté. Sexuální zneužívání se také velmi špatně poznává. Základními znaky je, že dítě je spíše nemluvné, straní se kolektivu, je třeba více plačtivé nebo naopak neadekvátně agresivní.

Problém může zaregistrovat i soused, když slyší nějaký velký křik, pláč z vedlejšího bytu, ne jednou, ale permanentně několik týdnů nebo měsíců. Myslím, že lidé jsou natolik inteligentní, že dokážou posoudit, zda už hranice pro to, aby to oznámili, je překročena.

Kromě toho by dle mého názoru na každé škole měl být činný psycholog, který je zaměřený speciálně na děti a dokáže v jejich chování rozpoznávat určité prvky, poukazující na možnost výskytu něčeho patologického v dané rodině.

Ta hranice mezi výchovným trestem a fyzickým týráním je pro každého jinde. Některé rodiny mohou i poměrně drsné fyzické tresty považovat za součást výchovy...
Ano, fyzické tresty pořád bereme jako výchovu. To nastavení české veřejnosti se těžko mění, zvláště v současné době, kdy se hovoří třeba o případě v Norsku. Tam dle mého názoru došla ochrana dětí do druhého extrému, který je nezdravý a kterému bychom se měli vyvarovat. Obecně si ale myslím, že lidé by měli používat co nejméně fyzických trestů. O jejich zákazu se hovoří už dlouhou dobu, snažili se to prosadit mnozí politici. Česko je jedna z posledních zemí v Evropě, kde jsou fyzické tresty dovoleny. Ale není to o tom, že zákaz trestů dáme do zákona a pak ho budou lidé stejně porušovat. Jde o to, vysvětlit lidem, že děti lze vychovávat i jiným způsobem. Naše nadace prosazuje směr takzvaného pozitivního rodičovství a pořádá i semináře na toto téma.

Co si pod tím mám představit?
Jde o to, jak vychovávat dítě tak, abych mu dala dostatek lásky a podpory, ale zároveň nastavila hranice, které každé dítě potřebuje. Aby z něho vyrostl zdravě sebevědomý člověk, který bude mít co nejméně problémů, ale bude si vědom svých povinností a zodpovědnosti. Mladé maminky teď často samy vyhledávají informace, jak dítě co nejlépe vychovávat, pokud možno bez fyzických trestů.

Cestu vidím ve školení rodičů a poskytování informací k tomu, že fyzické tresty nejsou potřeba. Osobně si myslím, že dítě by se nemělo bít vůbec do hlavy. Neměly by se bít nejmenší děti, a pokud ano, tak jen plácnutí přes zadeček nebo přes ruku v opravdu nezbytné situaci.

Myslím, že i Česko jednou dospěje k tomu, že tělesné tresty není třeba používat. Bohužel v české veřejnosti je toto zatím hodně hluboko zakotveno, což je dle mého názoru dáno i historicky.

Zmínila jste případ rodiny z Nýrska. Poté, co byl otec obviněn ze zneužívání jedné ze svých dcer, spáchal sebevraždu (více čtěte zde). Na úřady se následně snesla vlna kritiky. Chybovala podle vás sociálka?
Já si netroufnu říct, že se někde stala chyba. Po pravdě řečeno to nevím, neviděla jsem spis a informace mám jen z médií. Upřímně si myslím, že kdyby v té rodině nedocházelo vůbec k ničemu patologickému, tak by nemohlo několik odborníků usoudit, že je na místě podání trestního oznámení na tatínka.

Ale jestli se tam stala nějaká chyba, je otázkou. Opět to ukazuje, jak je každý případ podezření na sexuální zneužívání dítěte v rodině velmi citlivý, jak by se s ním mělo pracovat systémově. My sami zde v nadaci máme mnoho telefonátů, kdy volají lidé s tím, že mají podezření na sexuální zneužívání dítěte, a případy jsou velmi různorodé. V jednom případě volala babička, která měla podezření, že její zeť sexuálně zneužívá vnučku. Byla velmi věrohodná, ale nakonec se ukázalo, že to není pravda. Každá taková věc, ať už to je či není pravda, může rodinu rozvrátit navždy.

A co kauza Evy Michalákové, jíž norské úřady odebraly dva syny. Případ je velmi komplikovaný a existuje možnost, že chlapci byli odebráni právem. Nemůže jim v tom případě mediální a politický rozruch kolem případu spíš ublížit?
I kdyby v té rodině docházelo k nějaké formě fyzického násilí nebo zneužívání tak to není důvodem k tomu, aby děti byly odebrány matce úplně, aby s ní neměly téměř žádný kontakt a aby byly rozděleny. Dovedu si představit, že by byly rozděleny pouze v případě, že by spolu nemohly absolutně být, že by si navzájem ubližovaly. V jiném případě ne.

Obecně ve vyspělém světě převažují tendence odebírat děti z rodin co nejméně a snažit se pomoci původní rodině, aby mohla zachovávat svoji funkci, aby mohly být děti s biologickými rodiči. Odebrat dítě tak, že se nebude moci vídat ani s jedním z biologických rodičů bych si dovedla představit u zcela extrémního týrání. Ale zde navíc platí presumpce neviny, matce nebylo nic dokázáno, nebyla z ničeho obžalována. Zdá se mi, že se díky tomuto případu objevil systémový nedostatek ochrany dětí v Norsku. To je dobře, protože ochrana dětí dnes už není věcí jedné země. Mezinárodní Úmluva o právech dítěte platí přes hranice.

Co říkáte na argument, že by děti už měly zůstat v Norsku, protože stěhování do Česka je traumatizuje?
S tím já naprosto nesouhlasím. Třeba pan psycholog Klimeš řekl, ať maminka nechá děti v rodině, že to pro ně bude lepší. Nechápu, jak někdo toto může vypustit z úst. To je jako kdybychom obhajovali trestný čin, který se stal, a řekli, nechme to tak, nevracejme se k tomu, nechtějme nápravu. I když návrat pro ty děti samozřejmě nebude nejlehčí a dojde opět jejich jistému traumatizování, tak neexistuje ospravedlnění, aby děti zůstaly dále v pěstounských rodinách. V okamžiku, kdy se děti odeberou neprávem, tak se musí vrátit biologickým rodičům.

Podívejte se na shrnutí dění kolem „norských dětí“:

Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier dlouhodobě hovoří o zřízení funkce dětského ombudsmana, kterou vaše nadace rovněž prosazuje. V čem by byl její smysl?
Jsou dvě varianty zakotvení této funkce. Dětský ombudsman by mohl fungovat buď v rámci úřadu stávajícího veřejného ochránce práv, nebo jako samostatná instituce. Já jsem spíš pro druhou variantu. Jeho funkcí by bylo jednoduše řečeno chránit práva dětí v Česku. Měl by sledovat veškerou legislativu, která se týká dětí, lobovat za jejich zájmy obecně a také přijímat individuální stížnosti dětí. Třeba právě v případě českých dětí v Norsku by se dětský ombudsman mohl hodně angažovat.

Děti mají i omezené možnosti obrátit se na soud. V okamžiku, kdy jsou v soudním řízení, tak je zastupuje OSPOD, což není ideální, protože v některých případech zároveň navrhuje zahájení řízení, takže nemůže vystupovat neutrálně a v nejlepším zájmu dítěte. Myslím, že děti by v určitých případech mohly být zastupovány advokáty, stejně jako dospělí. Advokát totiž bude opravdu nezávislý obhájce jejich zájmu.

Dlouhodobý problém Česka je, že romské děti končí na praktických školách. Myslíte si, že se situace v tomto ohledu zlepšuje?
Fakticky dosud moc ne. Zatím se hovoří hlavně o tom, jaké kroky se udělají, aby se situace začala zlepšovat. Počet romských dětí v praktických školách zůstává zhruba stejný. Pořád je to kolem 28 procent romských dětí, což je naprosto neadekvátní číslo. Lehké mentální postižení je u Romů zaměňováno za jejich sociokulturní znevýhodnění, to znamená, že romské děti nejsou ze svého rodinného prostředí dostatečně připraveny na vstup do běžné školy.

Česká republika s tím ale dlouhodobě nic zásadního nedělala. Byl sice přijat Akční plán ohledně rozsudku Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007, který konstatoval, že Česko diskriminuje Romy ve vzdělávání. Od té doby se ale fakticky situace moc nezměnila. Došlo sice k určitým pozitivním změnám, jako revizi diagnostických metod a některým legislativním pokrokům jako třeba veledůležité novely školského zákona. Než ale uvidíme faktické výsledky, bude to ještě nějaký čas trvat.

V letech 2011 až 2013, kdy jste působila na Úřadu vlády, v Česku eskalovaly protiromské nepokoje, zatímco nyní je v tomto ohledu poměrně klid. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že celková nespokojenost s tehdejší vládou vyústila v to, že lidé potřebovali někde vyventilovat své pocity frustrace. Nejjednodušší objekt v Česku jsou vždy Romové a jiné národnostní menšiny. Tenkrát to vyvrcholilo při demonstracích na Šluknovsku a v Českých Budějovicích. Bylo to hodně nepříjemné období. Vláda Petra Nečase nejdříve nepokojům nevěnovala absolutně žádnou pozornost. Při těch bouřích tenkrát pan premiér vyjel na Šluknovsko až po měsíci, aby zjistil, jaká je situace, přičemž se mnou se o tom vůbec nebavil, jako ostatně o žádné z oblastí mé agendy. Podpora lidskoprávních témat byla naprosto minimální. Navíc byla snaha, aby se sekce pro lidská práva úplně zrušila.

A jak v přístupu k lidskoprávní tematice hodnotíte současnou vládu Bohuslava Sobotky?
Myslím, že současná lidskoprávní konstelace, která je nyní ve vládě, ale i v jiných institucích, jako třeba paní Šabatová ve funkci veřejného ochránce práv, je nejlepší za poslední léta. Společně mají dobrou šanci prosadit mnoho lidskoprávních témat, která se za předchozích vlád nepodařila. Ten čas se ale opravdu musí využít teď, šance by se neměla promarnit. Představovala bych si, že lidskoprávní problematika bude v agendě pana ministra vidět víc. Uznávám, že zpočátku se Jiří Dienstbier musel zabývat i jinými věcmi, například služebním zákonem, a na spoustě věcí se, pokud vím, pracuje skrytě bez kamer, ale já pořád čekám, až se ukáží konkrétní výsledky.

Které kroky v této oblasti jsou teď podle vás aktuální?
Třeba jedna z naprosto nejdůležitějších věcí je zákon o sociálním bydlení, o kterém se mluví mnoho let. Vím, že teď už se skutečně legislativně pracuje na věcném návrhu zákona. Doufám proto, že za této vlády bude tento zákon předložen a schválen. Další zásadní věcí je odškodnění nezákonně sterilizovaných žen.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue