Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Komunisté dnes nejsou živí, ani mrtví. Ruší tak systém, říká Horáček

  9:28aktualizováno  9:28
Komunisté ani čtvrtstoletí po revoluci netvoří plnohodnotnou stranu. Nejsou živí, ani mrtví, a tím zamlžují politickou soutěž. Měli by být zcela akceptováni, nebo zakázáni, říká jeden z aktérů listopadu 1989 Michal Horáček v rozhovoru pro iDNES.cz. Hlavní přínos revoluce vidí v tom, že řešení vlastních problémů dnes máme ve svých rukou.

Michal Horáček, který v listopadu 1989 spolu s Michaelem Kocábem zprostředkovával rozhovory mezi komunistickými zástupci a zástupci disentu (6. 11. 2014). | foto:  Dan Materna, MAFRA

Když se vrátíme v čase do listopadu 1989, do chvil, kdy už začínalo být jasné, že se komunistický režim definitivně bortí... Co jste očekával, že bude následovat? Co jste si od revoluce sliboval?
Ještě 17. listopadu 1989 jsem si rozhodně nemyslel, že změna bude tak hluboká a tak rychlá. Poté se ale na náměstích shlukly statisíce lidí, aby touhu po výrazné změně daly najevo. Co jsem chtěl já? Totéž, co drtivá většina: za prvé, abychom už nebyli zemí, která je okupovaná cizí mocí. A za druhé: svobodné volby. Osobně jsem si pak přál ještě získat skutečné humanitní vzdělání. Přestože mi v roce 1989 bylo téměř čtyřicet, doufal jsem, že to nějak zvládnu. A strašně jsem si chtěl přečíst knihy, které vycházely na celém svobodném světě a my jsme k nim neměli přístup. Toužil jsem navštívit různé části planety.

Michal Horáček

Spisovatel, esejista, novinář, textař, básník, producent a vystudovaný antropolog Michal Horáček se narodil v roce 1952 v Praze. Po střetech s režimem vystřídal řadu zaměstnání. Byl plavčík na koupališti Lhotka, skladník nebo umývač nádobí v restauraci Alfa. V sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval v zahraničním tisku (v USA získal v roce 1982 prestižní cenu Excelence in Journalism), od roku 1986 působil v kulturní rubrice Mladého světa.

Hodně se angažoval při převratu v roce 1989, kdy s Michaelem Kocábem založil iniciativu Most, které se podařilo zprostředkovat tehdy ještě nemyslitelnou komunikaci mezi komunistickou vládou a představiteli disentu.

Založil sázkovou kancelář Fortuna, kde byl členem představenstva do prosince 2004 - tedy do doby, kdy Fortunu prodal. Píše eseje do novin. Objevil se také jako porotce v druhé řadě soutěže Česko hledá SuperStar.

V roce 1996 získal titul bakaláře na Institutu základů vzdělanosti UK, v roce 2007 titul magistra na Fakultě humanitních studií UK (obecná antropologie), následujícího roku byl na stejné fakultě a ve stejném oboru přijat ke studiu doktorandskému. Sám průběžně na vysokých školách přednášel.

S první manželkou Rut má dvě děti: Filipa a Rut. Podruhé se oženil v roce 2012 s Michaelou Hořejší, s níž má dceru Julii.

Úžasné je, že všechno se to splnilo. Proto, když vzpomínám na Listopad, tak přece ani nemůžu být zklamaný.

Pak ale následovala 90. léta s divokou privatizací, tunelováním, korupcí. To asi nebyl ideální vývoj, který jste si představoval…
Máma a prarodiče mi vypravovali o časech před komunistickým pučem. A taky o lidech, kteří se zmohli a vlastními nápady a úsilím zbohatli. Moje představa byla, že ve svobodné tržní společnosti bude těm, kteří jsou hodně talentovaní a pracovití, taková šance poskytnuta a že ji využijí. Jsem rád, že v mnoha případech se to po Listopadu skutečně stalo. Ale že daleko nejbohatšími se stanou ti, kteří jen převezmou státní majetek, aniž sami něco vytvoří...a co víc, že i to převzetí bude provázeno tím tunelováním a korupcí, které zmiňujete...tak to mě zklamalo moc. Spousta lidí poté přestala věřit, že to je hlavně jejich talent, nápady a úsilí, co je přivede k prosperitě. A je hodně takových, kteří přestali věřit i ve svobodné tržní prostředí a obávám se, že někteří i v samu demokracii. To nejvíc vyčítám polistopadovým vůdcům.

A přesto je potřeba připomínat si tohle: v listopadu 1989 se hegemonie komunistické strany zhroutila a poté i sám Sovětský svaz, z něhož se měla odvíjet „na věčné časy“. Od té doby už nemůžeme říkat, že za to, co se nám nepovedlo, může někdo jiný. Můžeme si za to sami. A jenom my sami se můžeme a musíme pokoušet o nápravu svých selhání.

Přemluvit obě strany k dialogu bylo zprvu nemožné

Vraťme se ještě do roku 1989. S Michaelem Kocábem jste tehdy v létě založili iniciativu Most, která zprostředkovávala komunikaci mezi komunistickou vládou a disidenty. Jak vás to napadlo?
Cítili jsme napětí ve společnosti a přáli jsme si, aby se během případné změny neprolévala krev. Další věc je, že totalitní moc je silná, pouze dokud je totalitní: s nikým nedebatuje. Posadit za jeden stůl reprezentanty tehdejší komunistické vlády a představitele nezávislých iniciativ, to neznamenalo jen dialog, ale rázný zásah do samotné podstaty totalitní moci. Tím přestávala být totalitní a začala se drolit. Takže když Václav Havel a představitelé Občanského fóra seděli naproti komunistickému premiérovi, vyjednávalo se o změně, která neměla být kosmetická, ale radikální.

Bylo těžké přemluvit je, aby spolu k jednacímu stolu zasedli?
Napřed to vypadalo úplně nemožně, a to nejen u komunistických představitelů. I u lidí z nezávislých iniciativ. Mnozí si říkali: Tak oni mě celý život zavírají a já s nimi mám najednou jednat? Nakonec se to ale podařilo. A já jsem na to docela hrdý.

Vzpomínáte si na první setkání premiéra Ladislava Adamce a Václava Havla?
Velmi dobře. Už prvního setkání Adamce s veřejností se měl Havel účastnit, měl k tomu mandát od Občanského fóra. Když jsme přišli před vládu, tak přiběhl premiérův poradce a říkal: Tak takhle ne. Havel ne. Řekl, že schůzka bude buď bez Havla, toho režim považoval za arciďábla, nebo nebude vůbec. Havel se rozhodl, že jim vyjde vstříc, a na schůzku nepůjde. Dal přednost tomu, aby rozhovory byly vůbec nastoleny. Při příští schůzce už se setkali. Byl to premiér, kdo vstal a nabídl Havlovi ruku. Přes stůl si disident podával ruku s představitelem komunistické moci, která ho ještě před nedávnem držela ve vězení. V takové chvíli prostě víte, že ledy pukají. Ty blesky a hluk fotoaparátů slyším dodnes.

Tehdy jste si začal vést deník, z něhož pak vznikla kniha Jak pukaly ledy?
Ano. Jestliže jste jedno ráno v bytě u premiéra Adamce a téhož poledne v bytě u Václava Havla, tak víte, že zaznamenat se to musí, i když v mém případě to bylo jen na útržky papírů, které byly právě po ruce.

Co si myslíte o různých konspiračních teoriích o průběhu Sametové revoluce? Například tehdejší tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš nedávno v rozhovoru pro Reflex řekl, že revoluci zinscenovala část StB, puč se jí však vymkl z rukou a disidenti pak jen převzali moc.
Je to starý pán. A i kdyby nebyl, tak on nikdy neslul nějakým brilantním vhledem do toho, co se skutečně děje. Toto je samozřejmě naprostá hloupost. Byl jsem u všech postupných kroků, situace byla ohromně dramatická a měnila se z hodiny na hodinu. Byla plná chaosu a nic nebylo připravené. Na druhou stranu chápu lidský sklon k tomu, vysvětlovat různé věci konspiračními teoriemi. Většinou je zastávají lidé, kteří nemají dost sebevědomí na to, aby si uvědomili, že lidská osobnost může být natolik svobodná, aby konala podle toho, co je pro ni důležité. A že všichni lidé nemusí mít nějaký scénář od nějakých chytráků, ať už to jsou Židé, Ilumináti, KGB, StB nebo CIA.

Proč jste sám nevstoupil do politiky?
Nikdy mě to nelákalo. V politice jsem vlastně nebyl ani v roce 1989, byl jsem v revoluci a to je něco jiného. To mě bavilo. Potom jsem mohl jít studovat, podnikat, bez cenzury psát. To pro mě byl splněný sen. A byl tu ještě Petr Hapka. Příležitost tvořit se skutečným géniem...to jsem přece nemohl vyměnit za politiku.

A neuvažujete o tom ani do budoucna?
Těžko říct, protože budoucno neznám. Můžou nastat situace, kdy by to bylo třeba zase nezbytné. Ale teď to nevidím.

V souvislosti se slovními úlety prezidenta Miloše Zemana i jeho předchůdce Václava Klause v poslední době se nabízí otázka, jak byste zhodnotil naše tři porevoluční hlavy státu?
Václav Havel udělal řadu pozitivních kroků, to hlavně on připravil pole k našemu přijetí do NATO a do EU. Étos své předchozí činnosti dokázal spojit s pověstí České republiky, proto se stal tak známým a proto republika tak profitovala z toho, že ho má ve svém čele.

Fotogalerie

Prezidentství Václava Klause pak bylo érou, kdy se ČR sice stala známou v Chile, ale pověst zastánce lidských práv a pevného euroatlantického partnerství začala ztrácet. Nakonec vyvrcholila skandálním aboličním článkem amnestie, která víru lidí v polistopadový vývoj podryla jako máloco.

O Miloši Zemanovi se snad ani nechci vyjadřovat. Je mi nepříjemné, že naše země je dnes v titulcích světových novin zesměšňována. Od prezidenta nechci nic jiného, než aby to byl slušný, vlídný a vzdělaný pán - nebo ještě lépe paní - kladoucí na první místo svých snah nikoli své ego, ale dobrou pověst mé vlasti. Toho bohužel svědkem nejsem.

Proč by podle vás byla lepší hlavou státu žena?
Jednadvacáté století bude století žen. Emancipace je nezadržitelná a skvělá, už jen proto, že tradiční muži ovládaná společnost se připravovala o talent a tvůrčí práci poloviny populace. Věřím, že ženy jsou obecně statečnější než muži. A jsou-li ješitné, tak mnohem subtilněji, a tak i snesitelněji. Takže bych byl rád, kdyby nás jako hlava státu reprezentovala žena. Ostatně, při minulé prezidentské volbě jsem se hodně - i když zjevně s nevelkým úspěchem - stavěl za to, aby lidé vzali seriozně kandidaturu paní Roithové.

Živí mrtví komunisté

A co zahraniční politika našich prezidentů? Klaus i Zeman v ní nepokrytě tíhnou na východ: k Rusku, Číně a často proti Evropské unii, jíž jsme členem.
Koketování s autoritářskými a totalitními mocnostmi - ale už jen s myšlenkami - je něco, co vždycky selhalo a šeredně to selže zase. Pokud se takové koketérie dostane tragikomické podoby ponižujících šarád, které předváděl pan prezident Zeman třeba na Rhodu nebo v Číně, je potřeba mobilizovat politické a občanské síly, aby se tomu postavily.

Příloha k 25. výročí sametové revoluce

Jaké místo mají v současné společnosti komunisté? Měla by podle vás být komunistická strana zakázána? Nebo naopak přijata jako seriozní partner vzhledem k tomu, že má dlouhodobě podporu velké části občanů?
V každém případě by to mělo být jedno, nebo druhé, ale ne to, co je teď. Komunistická strana je vlastně legální, má reprezentanty v Poslanecké sněmovně i v Senátu, ale nepočítá se s nimi, že by mohli vytvářet vládu. Je to strana nestrana, která vlastně ruší systém. Kdybych to měl přirovnat, jsou to takoví nemrtví ve filmech o upírech. Komunistická strana není ani mrtvá, ani živá. Zamlžuje čitelnost politické soutěže. Myslím, že by se měla buď totálně zakázat, nebo totálně akceptovat.

A které možnosti byste dal přednost?
Kdybych si mohl vybrat, tak bych si samozřejmě vybral její zákaz, stejně jako všech stran, které hlásají nenávist. Podstatou komunismu je, že hlásá třídní nenávist.

V souvislosti se služebním zákonem se řešila potřeba lustračního osvědčení pro vysoké státní funkce. Myslíte, že je v pořádku, když ministr nebo náměstek potvrzení, že nebyl členem StB, nemá?
Na tuto otázku nemůžu jednoznačně odpovědět, protože je pro mě příliš plná emotivního obsahu. Mě StB zatkla a poslala do vězení a pak mi zakázala studovat, takže já s tím mám osobní problém. Kdybych se na to však dokázal povznést, tak bych řekl: ve volbách kandidují někteří lidé s pochybným lustračním zázemím, voliči o tom ovšem vědí a přesto je zvolili...a tady se dostáváme k samotnému založení demokracie. Jestli věděli, a přesto zvolili, musí být jejich volba uznána. A to i se všemi následky, které to přináší.

Otázkou je, jestli bychom neměli hodnotit především současné chování a činy lidí než to, co dělali před 25 lety...
Je to zásadní téma. Pravda je, že čtvrtstoletí je dlouhá doba a možná přichází čas na hlubší společenskou debatu, co s tím.

Michal Horáček s fotografií z listopadu 1989, kde je zachycen spolu s Václavem Havlem (Autorem 25 let staré fotografie je Herbert Slavík)

Michal Horáček s fotografií z listopadu 1989, kde je zachycen spolu s Václavem Havlem (Autorem 25 let staré fotografie je Herbert Slavík)

Jistoty za komunismu byly jistotami pracovního tábora

Známou vlastností Čechů je, že často propadají negativismu a paušálně zavrhují politiku a politiky. Proč to tak podle vás je?
Máme národní historii, která z nás udělala lidi nedůvěřivé. Vždy jsme brblali na to, že jednou nás ovládá Berlín, podruhé Vídeň nebo Moskva, a že se nemůžeme rozhodovat sami. Brblání jsme zdědili po mnoha generacích svých předků, a tak se to změnit rychle nedá, i když nás už nikdo neokupuje a k ničemu nemůže dotlačit. Je to tragický postoj, ale taky pohodlný. A pohodlí, to zastává v českém panteonu jedno z nejvyšších míst.

Co odpovídáte lidem, kteří naříkají, že za komunismu bylo lépe?
Nic. Zrovna mně to nikdo neříká. A kdyby snad říkal, odpověděl bych asi jen tohle: Je to váš názor, zastávejte si jej. Jen připomínám, že kdybych za komunistů halasil, že líp bylo a je v kapitalismu, zavřeli by mě.

Někteří argumentují tím, že byly jistoty, každý měl práci. Někomu to stačilo...
To byly jistoty pracovního tábora, kde ovšem není právo na práci, nýbrž pracovní povinnost. K čemu taková jistota? A k čemu vůbec jistoty? Jistota patří smrti. Život svobodného člověka se skládá z nesčetných nejistot a právě to je na něm nejkrásnější. Nejistota vás posouvá dál. Nové nápady jsou možné jen díky nejistotě. Vítejme nejistoty, abychom mohli žít autenticky a důstojně.

Jak vy osobně vzpomínáte na dobu před rokem 1989? Byl jste mimo jiné úspěšný bookmaker...
Úspěšný jsem extra nebyl, aspoň ne ve finančním smyslu. Hráčská existence přináší nejen výhry, ale nevyhnutelně i prohry a delší období proher ústí v nouzi. A nouze jsem si užil dosyta, to mi věřte. Hráčem jsem se ovšem stal dobrovolně: poté, co mě vyhodili ze školy, zavřeli do vězení a na dlouhý čas znemožnili kariéru, tak jsem se úplně stáhl na dno společnosti, protože na dně nemáte co ztratit a tak jste svým způsobem dost svobodná. Přinejmenším jsem nemusel dělat kompromis: potupně vstupovat do SSM, KSČ, SČSP a jak se všechny ty jejich soustrojí na ponížení člověka jmenovaly. A protože právě na tu těžce vybojovanou svobodu vzpomínám často, není to vzpomínání tak smutný.

Poprvé jste na vysokou školu nastoupil v 70. letech, odkud jste byl ale na zásah StB vyloučen, podruhé jste na univerzitě studoval až po revoluci jako čtyřicátník. Můžete tedy porovnat studentskou generaci tehdy a nyní. V čem jsou podle vás mladí lidé dnes jiní?
Cítí se být světoobčany. Je pro ně normální, že když budou moc chtít, tak si příští týden mohou zaletět na víkend do Paříže. Přes internet si objednají jakoukoli knihu z celého světa. Vědí, že vzdělání jim dává šanci se v životě uplatnit, nebo ho aspoň prožít pěkně. Řeknou si, co chtějí. Proto nejsou tak zakřiknutí, malověrní, vychytralí a morálně křáplí jako jejich předchůdci.

Přetrvává u vás záliba v sázení i poté, co jste prodal Fortunu?
Jistě, ale už se nesázím, jestli vyhraje Nadal nebo Federer. Sázím hlavně na vlastní umělecké projekty. To se mi líbí, protože to je vesměs sázka na outsidera. Teď třeba vyšlo album Segrado věnované šedesátiletému debutantovi z Valašska. Všechna etablovaná vydavatelství ho odmítla. Přesto se nakonec stalo nejprodávanějším albem v republice. To je pro mě ta pravá výhra.

A na co sázíte teď?
Pracuju na několika věcech. S Michalem Pavlíčkem a Richardem Müllerem připravujeme album, které se bude jmenovat Sociální síť. Začínám dělat zvláštní desku pro Lenku Novou. Přemýšlím, že budu umělecky asistovat své dceři, která se vrátila ze studií ve Spojených státech. Napsal jsem filmový scénář. Je to dost věcí a každá z nich je sázka. Vím, že minimálně něco z toho nevyjde. Ale když vyjde alespoň jedna věc, když tu sázku trefím, dá mi to pocit, který bych za nic nevyměnil.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.