Co pro vás znamená páteční rozhodnutí soudu (více o něm čtěte zde)?
Předsedkyně senátu vyjádřila lidskost. Pochopila základ celého problému a celé žaloby. Na vraždě se sice podílely tři osoby, ale nejhlavnější osobou byl majitel domu Zdeněk Bruthans, který zaplatil dvěma mladíkům 150 tisíc, aby moji dceru zavraždili a aby získal byt 1+1 v přízemí, kde předtím bydlela moje matka 45 let.
Na začátku byl tedy spor o byt?
Moje dcera Regina se s Bruthansem o právo užívání tohoto bytu soudila. Těsně předtím, než měl být vynesen rozsudek v její prospěch, tak nastala ta událost. Byl to pátek, 12. února 1999. Stalo se to ráno v půl osmé.
Jak jste se dozvěděla, co se stalo vaší dceři?
V ten den měla jet se snoubencem na hory. Pracovala jako počítačová grafička, denně jsme si volaly. Mluvily jsme spolu ve čtvrtek večer a ona mi říkala, mami, zítra mi nevolej, mám hodně práce a musím to stihnout na autobusové nádraží. A najednou v osm hodin večer mi volal její snoubenec a ptal se mě, jestli u mě Reginka není. Divila jsem se: vy jste neodjeli? A on mi řekl, že Reginka na Florenc na autobusové nádraží vůbec nepřišla.
To už jste měla špatné tušení?
Popadla mě úplná panika. Ona spolupracovala ještě s Českou akademií věd, vydávala pro ně články. Vybavila jsem si tu budovu na Národní třídě, jak je tam blízko Vltava, a hned mě napadlo, že ji tam někdo přepadl. Hned jsem volala její nejlepší kamarádce, ale ta o ní nic nevěděla. Její snoubenec jel okamžitě do toho bytu na Novákově ulici. Vešel dovnitř, nebylo zamčeno, jen zabouchnuto. Šel do pokoje a nemohl otevřít dveře. Za těmi dveřmi ležela. Měla čtyři bodné rány do zad, každá z nich smrtelná. Na koberci byla obrovská kaluž krve. Z toho koberce mám kus doma.
Tušila jste, kdo za to může?
Věděla jsem to. Nezapomenu na to, jak jsme tam přijely, bylo tenkrát hodně sněhu. Kamarádka Reginky pro mě přijela, přijely jsme do té ulice, byli tam hasiči, policisté z rychlého nasazení a záchranka. A já jsem křičela, že on (Bruthans) je vrah, že ji zabil.
Dočkala jste se po letech rozhodnutí, na které jste tak dlouho čekala.
Je to konec jedné etapy, bohužel smutný, protože žádné peníze mi moji dceru nemohou nahradit. Dnes by jí bylo 44 let a určitě by měla děti. Její snoubenec se taky už neoženil, jsem s ním v kontaktu. Je to tak, jak jsem říkala i minule u soudu - Bruthans zničil štěstí tří rodin.
Jiné děti nemáte?
Ne, já jsem úplně sama. Jsem dost nemocná, mám posttraumatický stresový syndrom, beru neustále psychofarmaka, dvakrát jsem byla hospitalizovaná v Bohnicích. Prodělala jsem vážnou nemoc před sedmi lety a na všechno, na všechny traumatické záležitosti v životě, jsem sama.
Byly jste si hodně blízké?
Velice. Když bylo Regince pět let, tak jsem se rozvedla s jejím otcem. Strašně jsme k sobě přilnuly, byly jsme jako nejlepší kamarádky. Dělala jsem si dva roky školu v Německu a oběma se nám po sobě hodně stýskalo, i když tam za mnou přijela nebo jsem jezdila já sem. Mohla jsem tam mít zaměstnání, vdát se, ale ona prostě pro mě byla na prvním místě. A do Německa nechtěla, říkala: mami, já tu mám kamarády a práci. Měla výbornou práci, dělala počítačovou grafičku. Tehdy to ještě nebylo tak rozšířené, sama se vypracovala.
Ani čas vám nepomohl smířit se se ztrátou dcery?
Mám ji pořád doma. Mám její urnu, dávám jí tam květiny, mám tam všechny věci, její oblíbené hračky, věci, které měla naposled. Nechtěla bych ji dávat někam pryč, někam na hřbitov. Měla pohřeb, ale řeknu vám, že si ho pamatuji sotva polovinu. Nejhorší pro mě bylo, když jsem ji viděla v rakvi, dotkla jsem se jí, a byla úplně studená. To bylo něco strašného. A její prsty - měla takové krásné dlouhé prsty - byly úplně žluté. Nechala jsem jí přivézt letadlem z Holandska kytici konvalinek, a tu držela v těch rukou.
Soudkyně se v pátek vyjádřila i k chování hlavního žalovaného. Označila jeho přístup a obranu za něco, co se zcela vymyká praxi.
Ono se to chování opravdu vymyká. Představte si, že v době, kdy byl Bruthans už ve vazbě, tak mě jeho manželka Anna nechtěla pustit do bytu, abych ho mohla vyklidit. A pak na mě podala žalobu, abych za ten rok zaplatila nájemné. Jeli jsme tam se státní zástupkyní za přítomnosti policie, abychom se do toho bytu dostali a vyklidili pozůstalost. A ona na mně chtěla za ten rok nájem... Také se to dostalo k soudu a předsedkyně senátu řekla, že se to neslučuje s dobrými mravy.
Po všem hrozném, co jste prožila, přece jen musíte žít dál.
Nesmířím se s tím nikdy, ale částečně jsem se s tím naučila žít. Musím žít dál. Nechtěla bych jim udělat tu radost, aby zničili i mě, když zničili moji dceru.
Archivní reportáž z roku 2000:
11. března 2016 |
