Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dnes je v Česku snadnější nenávidět muslimy než Romy, říká aktivista

  18:46aktualizováno  18:46
Nevraživost části společnosti vůči Romům se nyní částečně obrací proti muslimům. „Je to snadnější, neboť islamofob se může tvářit jako ochránce práv žen a homosexuálů. Tentýž člověk je ale schopný mi vzápětí nadávat, protože jsem gay,“ řekl v rozhovoru pro iDNES.cz Lukáš Houdek, koordinátor iniciativy HateFree Culture bojující proti xenofobii.

Lukáš Houdek z iniciativy HateFree Culture (18. 2. 2014). | foto:  Petr Topič, MAFRA

„Cikáni berou zvláštní příspěvky a za léky nemusí platit.“ Zdá se, že nenávistné dezinformace šířené po internetu, tedy hoaxy, jsou nesmrtelné, neboť tytéž slýcháme opakovaně i několik let. Proč tomu tak podle vás je?
Protože lidé jim chtějí věřit. To je asi ten hlavní problém. Domnívám se, že se potřebují stále proti někomu stále vymezovat. A pomocí těchto historek dostanou snadno argumenty, proč někoho nemít rádi. Lidé také rádi věří konspiračním teoriím, že vše je nějaké spiknutí vlády a neziskovek, které nám neříkají pravdu.

Lukáš Houdek

Narodil se v roce 1984 do dělnické rodiny v pohraničním Stříbře. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Několik let působil jako šéfredaktor časopisu Romano voďori, dnes vede nakladatelství romské literatury KHER. Věnuje se rovněž fotografii, jejímž prostřednictvím reflektuje témata identity, násilí a nenávisti nebo bezpráví.

Iniciativa HateFree Culture se hoaxy pomocí faktů na svém webu snaží uvádět na pravou míru. Máte nějakou zpětnou vazbu, zda si lidé smyšlenky nechají vyvrátit?
To se nedá úplně měřit. Lidé se ale zhruba dělí na tři skupiny. Jedni jasně ví, že ty historky nejsou pravdivé, ale v diskuzích nevědí, jak argumentovat, takže si argumenty hledají u nás. Druhá skupina jsou lidé, kteří do problému nevidí, neví, kam se přiklonit. Ti hledají informace. A poslední skupina jsou lidé, kteří mají tu jednu svoji zarytou pravdu. Tuto skupinu asi nikdy nepřesvědčíme, protože to jsou lidé, které nepřesvědčí vůbec nic. Vždycky mají nějaký protiargument, vždy si najdou nějaký článek z jakéhosi podivného serveru, který jasně říká, že to je tak a tak.

Vznikají i nové hoaxy, nebo se setkáváte stále s těmi samými?
V posledním roce se vynořily nové o muslimech. Například, že všichni muslimové chtějí, aby se v Česku zavedlo právo šaría nebo, že Korán vyzývá k násilí. Toto nejsou úplně klasické hoaxy, protože jsou vždy částečně otázkou interpretace. Jsou také zprávy, které se nám neustále vrací každý týden. Stále se opakují tvrzení, že Romové mají zdarma MHD, pokaždé v jiném městě. Nebo že mají vstup zdarma na koupaliště. My v těchto případech spolupracujeme s úřady, které se k tomu vyjadřují a nepravdivá tvrzení vyvracejí.

Platformou, která je zaplavena anonymními nenávistnými příspěvky, jsou internetové diskuze. Pod každým článkem, který se týká národnostních či náboženských menšin, se jich vždy vyrojí stovky. Má smysl proti nim vystupovat?
Myslím, že smysl to má. Otázka je, jestli to množství vynaložené energie se vrátí adekvátním výsledkem. Do internetových diskuzí chodí často lidé, kteří se chtějí jen nějakým způsobem vyprázdnit. Lidé, kteří by k tomu skutečně měli co říct, tam potom z tohoto důvodu logicky nejdou. Ale diskuze na Facebooku jsou přece jen lepší, tam se někdy diskutovat dá. Takže si myslím, že má smysl reagovat.

Jakým způsobem ale člověk může na agresivní výpady reagovat?
Univerzální návod není, protože každá situace je jiná. Důležité je podávat podložené argumenty. Další možnost je, že si z toho člověk dělá legraci. Někdy to totiž jinak nejde. Převrácením na jinou skupinu obyvatel je možné ukázat, že nějaké tvrzení je totální nesmysl. Například na Facebooku nedávno vznikla událost, že se bude konat pochod za zrušení rodičovského příspěvku. Organizátoři používali argumenty, že ženy na mateřské dovolené jsou jen doma a berou sociální dávky, parazitují a flákají se. To vyvolalo obrovskou diskuzi. V určitý moment pak organizátoři odhalili pozadí té akce. Měla diskutérům nastavit zrcadlo. Argumenty proti matkám, které je tak pobouřily, totiž v jiných diskuzích běžně používají proti Romům. Myslím, že spoustě lidí to došlo.

HateFree Culture

Iniciativa vznikla v rámci Agentury pro sociální začleňování na Úřadu vlády ČR a je většinově financována z Norských fondů. Jejím cílem je vystupovat proti násilí z nenávisti a vyvracet fámy a nenávistné předsudky vůči různým skupinám obyvatel. Součástí projektu jsou například HateFree zóny či Hejtomat, kde jsou vyvraceny dezinformace týkající se různých menšin.

Já se vždycky snažím argumentovat svojí vlastní pozitivní zkušeností, kterou mám s Romy a naopak řadou negativních zkušeností s etnickými Čechy, kteří mi čtyřikrát vykradli dům a několikrát mě zmlátili. Tohle samozřejmě neznamená, že všichni Češi páchají zločiny stejně tak, jako to generalizace neplatí u Romů. Takovéto osobní zkušenosti můžou fungovat.

Zdá se, že nevraživost části Čechů vůči Romům se dnes částečně přelévá v antiislamismus...
Myslím, že hodně. Romové mají díky tomu vlastně tak trochu klid, když se podíváte třeba do internetových diskuzí. Tam vládne antiislamismus. Myslím, že hodně „haterů“, kteří si opravdu zakládali na romském tématu, se přesunulo k islámu, protože to je něco, čeho se lidé bojí ještě více. Média chrlí informace o Islámském státu a lidé mají strach. Dnes je proto mnohem snazší a společensky přijatelnější být islamofob než anticiganista. Pod islamofobii se totiž hodně schová. Islamofob se dokonce může tvářit jako bojovník za lidská práva, protože bojuje za práva žen a homosexuálů. Tentýž člověk je ale schopný mi v dalším komentáři nadávat, protože jsem gay.

Není důvodem sílícího antiislamismu právě nedostatek zkušenosti? V Česku žije minimum muslimů, a většina lidí s nimi osobně v podstatě nepřijde do kontaktu.
Určitě. Loni jsem třeba jezdil do německého Augsburgu, kde má čtyřicet procent obyvatel imigrantskou historii, a tam jsem tuto nenávist vůbec necítil. Takže myslím, že to hodně pramení právě ze strachu z těch, které neznáme. Z našich výzkumů vyplynulo, že lidé, kteří nemají s Romy reálnou zkušenost, hodnotí soužití s nimi daleko negativněji než ti, kteří s nimi zkušenost mají (o výzkumu čtěte zde). Myslím, že toto zjištění je přenositelné i na muslimy.

Iniciativa HateFree začátkem února podpořila kampaň skupiny muslimů Ne mým jménem. O co šlo?
Asi týden po útocích v Paříži nás kontaktovala skupina českých muslimů s tím, že by se rádi distancovali od toho, co se stalo, a vyjádřili podporu mírovému soužití. Navázali jsme proto na celosvětovou kampaň Not in my name a vytvořili jsme kampaň Ne mým jménem. Asi třicet muslimů se nafotilo s cedulí s tímto nápisem. Chtěli se veřejně od útoku distancovat, protože společnost neustále volá, že se muslimové od terorismu dostatečně nedistancují. Na fotkách byly ženy s hidžábem, bez hidžábu, původní muslimové, konvertitky, rodiny...

Fotogalerie

Vyvolala kampaň výraznější reakce, ať už pozitivní či negativní?
Album sdílelo mnoho lidí. Pod fotkami se ale objevovaly neuvěřitelné komentáře. Byly takového rázu, že jsme je museli i mazat. Přišlo nám neuvěřitelné, že akce, která má být projevem solidarity, vyvolá nenávistné komentáře typu: „Postřílet. Poslat do plynu.“ Ty nejhorší přitom byly často pod fotkami rodin.

Neobávali se muslimové, kteří se do kampaně zapojili takto veřejně vystavit svůj obličej?
Báli. Většina lidí, které jsme oslovili, také focení odmítla - ne proto, že by s tou myšlenou nesouhlasili, ale proto, že se prostě bojí. Byl celkem zázrak, že se podařilo sehnat třicet lidí, kteří do toho šli. Byli si toho vědomi, předem jsme je upozorňovali, jaké to pravděpodobně vyvolá reakce. Že na ně vytáhnou jejich jména a budou jim psát. S tím rizikem do toho šli. A myslím, že jsou rádi, protože přestože některé komentáře byly hodně šílené, tak mnoho reakcí bylo pozitivních.

V projektu jste se angažoval i osobně, když jste zveřejnil své vyprávění o tom, jaké to je dospívat jako gay na maloměstě. Myslíte si, že venkov je v přístupu k sexuálním menšinám stále o tolik konzervativnější než třeba Praha?
Určitě ano. V Praze se člověk s útoky příliš nesetká. Ale v regionech to stále problém je. Záleží také kde, liší se každý region, ale třeba i každá škola. Ve škole ve Stříbře, kde jsem vyrůstal, byla třída, kde byli dva homosexuálové a s klukama se normálně bavili, chodili spolu ven a nebyl žádný problém. V další třídě to ale byl velký problém. Ukazatelem, že to stále není úplně v pořádku, byla loni sebevražda mladého kluka kvůli tomu, že byl gay (o případu čtěte zde). To ukazuje, že to v pohodě stále není, a že útoky na homosexuály se stále dějí.

Vy se s útoky setkáváte i v současnosti?
Dělo se to během dospívání ve Stříbře. Tenkrát to nebyly jen verbální útoky, ale býval jsem i zmlácený. Dnes mi spíš chodí anonymy, ale útoky na ulici se mi nestávají. Jednou se mi stalo, že mě někdo napadl v restauraci a začal házet jídlo na hlavu, ale běžně se to neděje. Protože nedávám najevo, že by to byla nějaká moje slabina, tak si ke mně nikdo moc nedovolí. Ale když se vracím na to malé město, tak mívám flashbacky a občas mě zamrazí v zádech, když kolem mě jde skupinka mladíků.

Přitom se říká, že Češi jsou v přístupu k sexuálním menšinám jeden z nejtolerantnějších národů...
Já myslím, že to tak je. Když to porovnáme se zeměmi s podobnou historickou zkušeností, například se Slovenskem, tak si stojíme určitě nejlépe. Máme také, kam uprchnout. Hodně homosexuálů utíká právě do Prahy. Ale jak říkám, regiony jsou jiné, a já bych tam se svým partnerem žít nechtěl.

Proč takové diskuze vyvolává každoročně festival Prague Pride, když Česko patří k tolerantním zemím?
Problém je, že festival je spojovaný čistě jenom s tím pochodem. Ale přitom se odehrává asi stovka dalších vědeckých, kulturních, diskuzních a jiných akcí, které jsou opravdu skvělé. Není to určitě jen o tom jít si někam zapařit a oddávat se sexuálním orgiím. Taky se to tam děje, ale to k festivalům patří. Festival Jeden svět má také své party. Ten průvod je důležitý moment právě pro gaye z regionů. Oni tam celou dobu žijí ve skrytu a jednou za rok přijedou a mohou být tím, kým chtějí být. Ať už to jsou gayové, lesby,  transsexuálové nebo třeba kluci, kteří se převlékají za ženské. Oblečou se třeba za Cher a mají z toho hroznou radost, nikdo je neomezuje. Je to takový den svobody, kdy mohou být tím, kým chtějí být.

Každý člověk je schopen zabít

Od nového roku se rozjel projekt HateFree zón, čili různých veřejných prostorů, které deklarují, že jsou otevřená všem. Kolik takových zón už existuje?
Asi 25. Jsou to kavárny, divadla, ale třeba i hotel nebo kostel. Tím, že se označily za HateFree zónu dávají najevo, že jsou u nich vítaní všichni bez ohledu na to, k jaké skupině přísluší, a v případě nějakého konfliktu se jich obsluha zastane. To zní v Praze možná trochu banálně. Ale v regionech to tak banální být nemusí. Když jste třeba homosexuální pár, přijdete do hospody na vesnici a budete se tam držet za ruku, tak si pár urážek vyslechnete. Když budete vědět, že můžete jít do určité kavárny se svým klukem a bude to v pohodě, tak tam půjdete velice rádi. O Romech ani nemluvím, ti mají na řadě míst téměř zapovězený vstup nebo se k nim obsluha chová velmi nevybíravě.

Kromě vašich aktivit v HateFree Culture, také fotíte. Rozruch v minulosti vyvolal váš projekt Umění zabíjet, v němž jste za pomoci panenek zrekonstruoval brutální výjevy z poválečného odsunu Němců. Jak jste se k tomutu tématu dostal?
Pocházím z téměř nacionalistické rodiny a dřív jsem byl docela protiněmecky zaměřený. Když jsem pracoval na projektu, který se týkal německých hřbitovů, tak jsem narazil na rozmlácený hřbitov, na němž bylo vidět, že není jen rozpadlý časem, ale že ho někdo po válce rozmlátil včetně krucifixů. Ač jsem ateista, tak mě dostalo, že někdo jen proto, že je to německý hřbitov, urazí hlavu Ježíši Kristu. Začal jsem pátrat, co se tam stalo. Moje protiněmecká identita se začala bortit. Vypadávaly na mě různé masakry, které se v roce 1945 děly a já o nich vůbec nevěděl, protože se o tom vůbec nemluvilo.

Tak jste ty masakry zrekonstruoval. Jak jste věděl, že přesně tak a tak to proběhlo?
Zkoumal jsem archivní dokumenty a vyprávění pamětníků. Spolupracoval jsem s historikem Adrianem Portmanem. Snažil jsem se do největších detailů zjistit, jak to probíhalo. Poté jsem zrekonstruoval 25 masakrů. Zvolil jsem právě panenky, protože těch činů se dopouštěli také civilisté, nebyly to nějaké armády vojáků. Chtěl jsem tím ukázat, že každý člověk je za určitých okolností schopen někoho zabít. A ty věci se stále opakují. Nenávist plodí jen nenávist.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.