Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Začlenil se a má jedničky, říká matka autisty, jež vyhrála spor se školou

  1:00aktualizováno  1:00
Úspěšnost integrace dítěte s postižením závisí na přístupu učitelů, domnívá se Lenka Krajčovič, matka patnáctiletého autisty, která v úterý vyhrála soudní spor se školou kvůli diskriminaci. V jiné škole, kam hoch nakonec nastoupil, si podle matky bez problémů zvykl. „Žádná stížnost od učitelů nebo rodičů,“ říká Krajčovič v rozhovoru pro iDNES.cz
(Ilustrační fotografie)

(Ilustrační fotografie) | foto: Ondřej Littera, MAFRA

V úterý jste po čtyřech letech vyhrála soudní spor se zřizovatelem základní školy v Milešovicích, která v roce 2012 odmítla přijmout vašeho autistického syna (více čtěte zde). Kolik škol jste tehdy musela obejít, než se podařilo v některé z nich syna umístit?
Navštívila jsem celkem čtrnáct škol, milešovická byla poslední z nich. Syn na běžnou školu přestupoval ve čtvrté třídě z brněnské speciální školy. Zkoušela jsem nejprve školy v Brně, později právě v Milešovicích, kam jsem se po rozvodu přestěhovala za rodinou, aby mi maminka a sestra mohly občas pomoci se synem, který byl tehdy ještě malý. Všechny školy, které jsem navštívila, mě odkazovaly na spádovou školu. Bohužel i Milešovice rozhodly tak, že syna nevezmou.

Žalobu jste tedy podala pouze na milešovskou školu?
Ano, protože už přetekl pohár trpělivosti především kvůli odpovědi paní ředitelky. Ve škole jsem tehdy byla osobně i s Jeníkem. V pondělí jsme hovořili s ředitelkou, která mi přislíbila, že se pozítří sejdeme a domluvíme se. V úterý jsem měla ve schránce dopis, ve kterém mi ředitelka napsala, že situaci přehodnotila. Že prý musí přihlédnout k reakci některých rodičů, kteří ji upozornili, že jejich děti s mým synem do školy rozhodně chodit nebudou. To mě nadzvedlo. Říkala jsem si: „V čem je Jenda horší než jejich děti?“

Nehledě na to, že v té době už jsme v Milešovicích bydleli několik měsíců a během prázdnin Jendu kluci z Milešovic napadli a zmlátili klacky, domů přišel celý modrý. Kromě toho mu ukradli nové kolo, které se našlo až za tři měsíce ve křoví s propíchanými pneumatikami. Takže když mi ředitelka ještě napsala, že s ním děti nechtějí chodit do školy, tak to mě úplně rozčílilo. Byla to poslední kapka. Řekla jsem, že se začneme bránit.

Co je autismus

Jedná se o vrozenou poruchu dětského mentálního vývoje. Dítě kvůli ní dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je kvůli tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus je poruchou, jejíž příčinu se prozatím nepodařilo odhalit. Předpokládá se, že určitou roli hrají genetické faktory, různá infekční onemocnění a chemické procesy v mozku.

A soud vám dal za pravdu. Čekáte, že se škola odvolá?
Ne, nevidím k tomu důvod. Ale uvidíme.

Proč jste se rozhodla pro přestup syna ze speciální do běžné školy?
Já jsem se nerozhodla. Třídní učitelka Jeníka, která ho měla na starosti ve speciální škole, už ve třetím ročníku přišla s tím, že osnovy speciální školy jsou pro něj naprosto nevyhovující, že má potenciál na to, aby se vzdělával víc. Absolvovali jsme pak speciální psychologické vyšetření v Praze v Motole a vyšetření ve speciálním pedagogickém centru v Brně, kam chodíme už od Jeníkových tří let. Obě ty instituce nám daly zelenou a doporučily syna k integraci do běžné základní školy s asistentem.

Jak je možné, že k tomuto názoru odborníci nedospěli, už když šel Jeník do první třídy?
Autismus má hodně podob. U Jeníka není až tak výrazný, má lehkou formu a jeho stav se v čase vyvíjí. Jeho největší problém byla vždy vývojová dysfáze řeči, což zjednodušeně řečeno znamená, že mozek mu správně nepřeloží to, co slyší. Takže měl v minulosti velký problém v komunikaci. Ale čím byl starší, tím to bylo lepší. Dokázali jsme mu vysvětlit, jak se které slovo má říkat. Do běžné školy přestoupil ve čtvrté třídě, teď chodí do osmičky a je vidět opravdu velký progres. Ano - i nyní mluví trochu hůř a pomalu. Ale každý mu dnes rozumí, bez problémů se domluví, což dřív nešlo.

Projevuje se autistická porucha ještě v něčem jiném?
Řekla bych, že většinu projevů jsme už odbourali. Je to tím, jak dospívá, v pubertě se člověk může velmi zlepšit. Dnes se Jeník chová úplně jinak, než když byl v první třídě. Když mu bylo šest sedm let, byl velmi vybíravý v jídle, měl třeba vybrané dva druhy sýrů, jeden druh salámu a odmítal jíst cokoli jiného. Ale že by měl nějakou jinou speciální potřebu, to ne.

Chlapce s autismem bych nepřijala ani nyní, řekla ředitelka školy

Pozorujete u něj zvýšenou agresivitu?
O agresi z jeho strany absolutně nelze mluvit. Nikdy za mnou nepřišel nikdo s tím, že by na něho byl Jeník sprostý nebo že by ho napadl. Naopak, on je spíš takový, že když se na něho naštvu a zařvu, tak si zacpává uši, nedělá mu to dobře. A násilí už vůbec ne, toho se bojí. Myslím, že kdyby viděl nějakou bitku, tak spíš uteče, nesnáší to.

Agresivitou proti nám u soudu argumentoval starosta obce, že prý se Jeníka sám bojí. To byl úplný nesmysl. Soud si pozval i několik občanů Milošovic, kteří vyloučili, že by ho někdy zažili agresivního.

Syna nakonec přijala běžná základní škola v Šaraticích. Jaký byl přístup ředitelky? Musela jste ji přemlouvat?
Vůbec ne. Schůzku mi s paní ředitelkou domluvila Liga lidských práv. Byla velice sympatická, vstřícná a nechápala, jak je možné, že Jeníka nechtěli nikde přijmout. Okamžitě začala dělat kroky k tomu, aby byl přijatý.

Jak zvládal ten přechod ze speciální do běžné školy?
Poslední rok, kdy chodil do speciální školy, každé ráno brečel, vztekal se, nechtěl tam jít. Každý den to bylo s přemlouváním, s křikem. Když pak měl jít do Šaratic, tak nejdříve nevěděl, první den říkal: „Mamko, já se bojím“. Tak jsem ho uklidňovala. A musím říct, že si zvykl fantasticky, všechno bylo v pořádku, žádná stížnost od učitelů, od ředitelky nebo od rodičů. Za celou dobu nebyl problém. Když potřebujeme, tak si s učitelkou zavoláme nebo domluvíme individuální pohovor. Nevím ani o tom, že by si některý z rodičů stěžoval na to, že chodí do třídy s Jendou.

Je ve třídě asistent pedagoga?
Je, ale ne na všechny předměty. Na škole jsou celkem asi čtyři děti s nějakým handicapem. Jeník chodí do třídy, kde je pětadvacet dětí a má individuální výukový plán. V některých předmětech je velmi dobrý, třeba v matematice, informatice a fyzice. Pak jsou předměty, u nichž mu dělá problémy ta vývojová dysfáze řeči, třeba v češtině nebo angličtině, v nichž tak dobrý není. Na některé předměty tak chodí s dětmi z nižšího ročníku jiné třídy. Škola si to tak zorganizovala. Musím říct, že individuální plán zvládá naprosto v pořádku a nosí vyznamenání. Teď měl v pololetí jednu dvojku.

Žádná šikana, děti ho vzaly za svého

Častým argumentem proti integraci handicapovaných dětí do běžných škol je to, že mezi ostatní děti nezapadnou a budou trpět šikanou. Jak se spolužáky vychází Jeník?
Jenda je svůj, je kamarádský, ale samozřejmě jsou ve třídě i spolužáci, kteří ho nemusí, ale respektují ho. Nesetkala jsem se s tím, že by mi Jeník řekl, že mu děti nadávají nebo ubližují. Maximálně si stěžuje. „Mamko, víš, oni mluví sprostě a jí nezdravá jídla.“ On se teď totiž vrhl na zdravou výživu a nesmí se před ním mluvit absolutně sprostě, na to je háklivý. Mezi vrstevníky má kamarády. Kolikrát se stane, že nepřijde ze školy a když mu volám, tak zjistím, že je u kamaráda Pepy. Když spolu někam jdeme a potkáme spolužáky, tak se zdraví, blbnou spolu. O žádné šikaně nevím. Děti ho vzaly za svého. Když na školu přišel, tak trochu ho dozorovaly dvě holky a kamarád Pepa, říkali mu, co má a co nemá.

Jak si vysvětlujete to, že přístup školy, rodičů i dětí je v Šaraticích úplně jiný než v Milešovicích?
Je to všechno o dospělých. Dítě samo o sobě neví, co postižení obnáší a jestli je kamarád takový nebo makový, dokud ho nepozná. Oni to kolikrát nevědí ani ti dospělí tady, neznají ho. Takže myslím, že jejich negativní přístup vyplývá z nevědomosti. Nikdo o autismu nic neví, ale každý to komentuje. Přitom existuje tolik různých druhů autismu, a ty děti nelze házet do jednoho pytle. Pokud odborník řekne, že dítě je schopno vzdělávat se v běžné škole, tak má být zakotveno v zákoně, že spádová škola je povinna ho přijmout.

V Šaraticích byl přístup školy výborný. Předtím než Jeník nastoupil, začala paní ředitelka podnikat kroky k jeho integraci, sehnala asistenta, svolala třídní schůzku a rodičům vysvětlila, co se bude dít. Zároveň na to připravila i žáky ve třídě. Integrace tak proběhla naprosto v pořádku. Spolužáci mu se vším pomáhali. Ve speciální škole třeba nebyl zvyklý sedět pětačtyřicet minut v lavici a měl úplně jiný systém výuky. Když se dostal do běžné základky, zvládnul to během chvilky. Je spokojený, že je „normální žák v normální škole“ a jak mu to perfektně jde. Je na něm vidět, jak povyrostl, jak je sebevědomější.

Příští rok jde syn do deváté třídy. Už se rozhodujete, kam zamíří po základní škole?
Radili jsme se se speciálním pedagogickým centrem v Brně a máme v plánu nějakou střední školu se zaměřením na výpočetní techniku. Jeník je totiž výborný v počítačích a programování. Hlavně u toho nebude potřebovat tolik komunikovat jako v jiných typech zaměstnání.







Hlavní zprávy

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Vedoucí ekonomického oddělení

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.