Zabýváte se kulturou zločinců. Co si pod tímto pojmem máme představit?
Kriminologie má hodně směrů. Snažím se na zločin dívat nejen pohledem statistik, ale zjistit, jak přesně tento fenomén funguje. Kultura zločinu je kultura kriminálních organizací, zločinců. Zjišťuji, jaké jsou jejich motivy, jaký mají jejich činy pro ně význam.
Dina SiegelováOd roku 2009 působí jako profesorka kriminologie na Institutu pro kriminální právo a kriminologii Willema Pompa v Utrechtu. Vystudovala sociální antropologii a sociologii na univerzitě v Tel Avivu. V roce 1996 pak získala titul Ph.D. v Amsterodamu. Její doktorská práce pojednává o ruských imigrantech v Izraeli. V letech 2001 - 2008 pracovala na oddělení kriminálního práva a kriminologie na univerzitě v Amsterodamu. Dlouhodobě se zabývá různými formami organizovaného mezinárodního zločinu. Vydala několik knih o postsovětské mafii, obchodu s bílým masem, prostituci, pašeráctví a v nedávné době pak o nelegálním obchodu s diamanty. Kromě toho také dělá výzkum kultury zločinu. Zaměřuje se zejména na vztah zločinu a hudby. „Jsem antropoložka. Dělala jsem mnoho výzkumů o migraci. V devadesátých letech po otevření hranic byly velké migrační vlny, například ruská migrace do Izraele nebo přesun Němců z východní části země na západ. A s migranty se samozřejmě přesouvali i zločinci,“ vysvětluje Siegelová, jak se dostala ke své profesi. |
Jakým způsobem takovéto věci studujete?
To je otázka, jelikož přirozeně nemůžete sami zažít zločin, nemůžete někoho zabít. Hledám tedy různé cesty. Abych poznala kulturu zločinu, musím dělat antropologický výzkum. To znamená pobývat s kriminálními skupinami a gangy abych viděla, jak žijí, co dělají, jak komunikují, jaké vztahy a sítě mezi sebou mají. A také, jak zákony a pravidla ovlivňují jejich chování. Například, když je legalizována prostituce, co si o tom lidi zapojení do prostituce myslí. Jestli ji berou jako zlo nebo jako běžnou profesi.
V praxi to tedy vypadá tak, že jdete do vězení a mluvíte s kriminálníky?
Já studuji kriminální organizace, například východoevropské organizace a ruskou mafii. Takže mluvím s lidmi z těchto skupin. Další možnost je, že hovořím s lidmi, kteří s nimi přijdou do styku: policisty, lidmi od soudu. Jde ale hlavně o to být se zločinci, účastnit se s nimi jejich života, vidět, jak se běžně chovají.
Takže nekomunikujete jen s dopadenými zločinci, ale také s těmi stále „činnými“?
Jistě, v tom spočívá většina mé práce. Zkušenost těch, kdo byli dopadeni, je už manipulovaná. Neřeknou vám skutečný příběh. Vždy se budou snažit vypadat lépe, ospravedlnit se. Když se účastníte jejich běžného života na ulici, vidíte, že to jsou normální lidé. Jen se nechovají podle našich očekávání. Nejlepší tedy je, delší dobu se účastnit jejich života, komunikovat s nimi. Začnou vám věřit, řeknou vám svůj příběh. Sami vám vysvětlí své motivy a způsob jejich myšlení. Je to ovšem velmi náročné.
Jak ověřujete jejich informace?
Studuji například obchod s lidmi a migraci - „stěhovavý zločin“. Skupiny z některých východoevropských zemí přicházejí do západní Evropy. Tam páchají zločinnou činnost, pak se vrátí zpět a získané peníze investují. Já následuji tyto skupiny z Rumunska a Bulharska. Mluvím s nimi a to, co mi říkají, porovnávám se záznamy v policejních složkách. Je třeba mít různé zdroje informací, abych si byla jistá, že si nevymýšlí. Nějaký čas jsem také trávila v romském ghettu. Také jsem zkoumala zloděje aut v Litvě. Ty fungují tak, že posílají lidi do Amsterodamu a řeknou jim: „Jdi a přivez zpátky pět takových aut“.
Když takto trávíte čas s kriminálníky, stalo se vám, že jste se s některým z nich spřátelila?
Ne, myslím, že by to nebylo profesionální. Píšu o nich, oni mi mohou říci, co chtějí. Ale například nechci vědět, že se chystají někoho zabít. Bylo by to morální dilema. Co dělat? Musela bych zavolat policii. Snažím se tedy být jim tak blízko, abych s nimi mohla mluvit. Chodím s nimi třeba i nakupovat nebo na různé oslavy. Ale vždy se snažím zachovat si určitý odstup, abych dokázala být objektivní.
Ocitla jste se někdy v nebezpečí?
Jen jednou. Ale když s někým komunikujete, tak většinou nějak cítíte, když je něco špatně. Dá se to předvídat. Také lidé, kteří jsou okolo, vás mohou varovat. I své studenty učím, jak předvídat nebezpečí a jak být na něj připraven.
Zločin je špatný, lidi ale vždy fascinoval
Zabýváte se také vztahem zločinu a hudby. Jaká je mezi nimi souvislost?
Proč nás zločin tak fascinuje? Proč chodíme na filmy o kriminálnících? Všichni se shodneme na tom, že zločin je špatný, ale rádi ho vidíme, rádi o něm mluvíme. V literatuře, umění, hudbě - všude vidíte zločin. Analyzovala jsem tři sta oper. Sedmdesát procent z nich byly o vraždě, cizoložství, znásilnění. Hudba to vyjadřuje. Například Hitlerův oblíbený skladatel Richard Wagner byl zlý, v Izraeli ho vůbec nehrají, jelikož rozrušuje lidi, kteří si prošli koncentračními tábory. Parlament proto rozhodl, že se nesmí hrát. Na základě pocitu z hudby se tedy tvoří i politika.
Zkoumala jste hudbu také z pohledu zločinců, tedy jakou muziku poslouchají?
Ano, dělala jsem výzkum v sicilské mafii. Sicilští mafiáni a také členové Camorry (zločinecké organizace v Neapoli - pozn. red.) mají rádi operu. Například v Miláně jsou některé operní domy zbudované přímo z peněz mafie. Dalším příkladem jsou mexické kartely a fenomén „narco-corrido“. To je druh písní, který oslavuje zločin - vraždy nebo drogy. Každý velký boss musí mít takovou svoji píseň. Dále třeba americký jazz a jazzové kluby v New Yorku, Chicagu nebo Bostonu byly vybudovány za peníze italských mafiánů. Ti totiž milovali Armstronga, milovali jazz.
Zabýváte se také dalšími kulturními aspekty zločinců, jako je oblékání nebo různé rituály?
Samozřejmě. Tetování, písně, přezdívky... Zejména kultura tetování je zajímavá. Podívejte se třeba na rozdíl mezi japonskou jakuzou a ruskou mafií. Tetování Japonců je více umělecké: drakové, květiny, zatímco tetování Rusů je celé o symbolice. Vypráví jím své příběhy: jaký druh zločinu spáchali, jak se dostali do vězení. Členové jakuzy mají také další znaky, jako je usekávání prstů. Například když dvě znepřátelené skupiny uzavřou mír, jejich šéfové si na znamení useknou prsty.
A oblečení?
Oblečení je zajímavé u tradiční ruské mafie. Imituje italské mafiány a používá oblečení, které dříve nosili Italové. Oblékali si tedy třeba kožené bundy a nejdelší bunda patřila vždy bossovi. Jejich milenky pak nosily kabátky, takzvanou šubu, a ten nejelegantnější musela mít vždy milenka vůdce. Pokud se některá jiná pokoušela mít krásnější oblečení, byla potrestána.
Čím se liší tradiční ruská mafie od novodobých postsovětských zločinců?
Ruská mafie se vyvinula po revoluci v roce 1917. Během Gorbačovových reforem se ale mnoho z ruských mafiánů dostalo do vězení. To byla stará, klasická mafie s projevy jako bylo tetování. Pak vznikla nová třída zločinců z lidí, kteří ztratili práci. Od té doby je dodnes mezi touto starou a novou mafií nepřátelství. Členové nové mafie si vyvinuli rozdílné tradice, nemají žádné tetování, mají na druhou stranu holé hlavy a svůj styl oblékání. Jsou i tady. Když sedíte v ulici Pařížská, běžně je tam vidíte.
Zabývala jste se také zločinem v České republice?
Ne. Ve východní Evropě jsem dělala výzkum v Litvě, Polsku, Rumunsku a Bulharsku. Česká republika nemá reputaci velkých zločineckých organizací, alespoň ne mezinárodních.
KriminologieKriminologie je věda o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o její kontrole. Kriminologie je naukou multidisciplinární. Kriminalita jako sociálně patologický fenomén má totiž aspekty společenské i osobnostní, a tak kriminologie čerpá své poznatky například ze sociologie, psychologie, psychiatrie, kriminalistiky, pedagogiky, trestního práva, statistiky a dalších oborů. Současně je kriminologie vědou empirickou, neboť zkoumá kriminalitu jako reálný jev. (celou definici najdete na stránkách Institutu pro kriminologii a sociální prevenci). |
Vidíte nějaký rozdíl mezi mafií ve východní a západní Evropě?
Na Západě nemluvíme vůbec o mafii. Třeba v Nizozemsku máme drogové magnáty. Jsou zde zločinecké skupiny, ale nemají takovou strukturu a organizaci jako mafie. Často fungují na etnickém základě. Například mnoho Kolumbijců, kteří spolupracují s Holanďany, přiváží do země kokain. Nebo Turci, kteří přiváží heroin. Ale čistě holandská mafie neexistuje.
Dlouho jste pobývala v Izraeli. Tam byl příliv migrantů z postsovětských republik velmi silný, každý měl najednou židovskou babičku. Jaká je tam situace? Existuje něco jako izraelská mafie?
Ano, přišlo tam asi milion lidí. Izraelská mafie existuje, dokonce je jich několik. Izrael má totiž velmi komplikovanou společnost. Jsou tam lidé, kteří přišli ze západní Evropy nebo ze severní Afriky. Mezi různými skupinami je zde rivalita. Z hlediska studia kriminality je to tedy velmi zajímavá země.
S nadsázkou lze tedy říct, že pro vaší práci je dobré žít v zemi, kde je mnoho zločinců.
Ne žít, raději jen studovat. Je několik zemí, které jsou pro kriminologii velmi zajímavé. Kromě Izraele to je Itálie a Spojené státy. Ve východní Evropě Rumunsko a Bulharsko. Můžete tam vidět, jak je celý stát plný zločinu. Je zde korupce v politice nebo byznysu.
