Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Komunisté si Slovenské národní povstání přivlastnili, říká historik

  6:27aktualizováno  6:27
Po druhé světové válce si komunisté „zprivatizovali“ Slovenské národní povstání proti nacismu a využívali jej pro svou propagandu. Prohlašovali, že stěžejní roli v bojích hráli partyzáni, ačkoli rozhodující silou byla spíše armáda. Při příležitosti 70. výročí povstání to v rozhovoru pro iDNES.cz řekl historik Jiří Rajlich.

Slovenské národní povstání. Rozvědka partyzánské skupiny Stalin. | foto: ČTK

V srpnu 1944, kdy propuklo Slovenské národní povstání, se už situace Němců na všech frontách zhoršovala a schylovalo se k jejich konečné porážce. Proč povstání nepropuklo dříve? Nebylo nakonec jen snahou na poslední chvíli dosáhnout toho, aby Slováci po válce nebyli na straně poražených, a očistit se od kolaborace s nacisty?
Povstání bylo součástí odpoutávání spojenců Německa v důsledku velkých válečných porážek. V září 1943 odpadla od Německa fašistická Itálie. Na konci srpna 1944 se proti nacistickým spojencům otočily Rumunsko a Bulharsko, k témuž se chystalo i Maďarsko. Státní převrat se nakonec začal připravovat i na Slovensku. Málokdo si uvědomuje, že to povstání nepřipravovala jen partyzánská skupina, ale plánoval ho v první řadě slovenský ministr národní obrany generál Ferdinand Čatloš. Plánoval, že až Rusové postoupí až ke Krakovu, tak nechá zajistit členy vlády, vyhlásí vojenskou diktaturu a bude nápomocný sovětským vojskům. Kromě Čatloše převrat připravovalo i ilegální vojenské ústředí v čele s Jánem Goliánem.

Jiří Rajlich

Pracuje ve Vojenském historickém ústavu od roku 1991, je ředitelem historicko-dokumentačního odboru. Také předsedá redakční radě odborného čtvrtletníku Historie a vojenství.

Jeho oborem jsou dějiny obou světových válek, československé armády a letectva či historie letecké války.

Je autorem devítidílné série Na nebi sladké Francie a Na nebi hrdého Albionu. Napsal (sám či ve spoluautorství) stovky studií a odborných článků a přibližně 60 knižních monografií, publikovaných doma i v zahraničí.

Zdroj: Vojenský historický ústav

Historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich

Historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich

Výročí povstání je slovenským státním svátkem a oslav v Banské Bystrici se každoročně účastní tisíce Slováků. Jak se na povstání pohlíželo dříve a jak se přístup k němu změnil po roce 1989?
Je dobře, že ho dnes oslavují. Výklad povstání na Slovensku začal být deformovaný vlastně už  koncem války. Po roce 1948 si Slovenské národní povstání takříkajíc zadarmo „zprivatizovala“ komunistická strana. Pamatuji si za normalizace všechny ty oslavy povstání, kde se akcentovalo, že jej zařídili a vedli komunisté v čele s Gustavem Husákem, a že nejdůležitější silou byli partyzáni.

V posledních pětadvaceti letech se ale pohled na povstání samozřejmě mění. Uznává se, že to nebyla jen komunistická záležitost, a že vlastní silou povstání byla povstalecká armáda, nikoli partyzáni.

Slovenská válečná republika měla celou řadu emigrantů, kteří se nikdy nevrátili na Slovensko, takzvanou neoluďáckou kliku, která také vydávala své publikace o povstání a považovala ho za zradu.

Mladá slovenská historiografie se nyní velmi ostře vymezuje proti komunistickému i neoluďáckému výkladu povstání. Mladí historikové se vymezují i vůči postkomunistům. Na Slovensku je totiž pořád dost lidí, kteří před rokem 1989 ctili komunistický výklad a ani dnes, i když už jsou většinou v penzi, nedokážou překročit svůj vlastní stín.

Takže před rokem 1989 to spíše než jako slovenská národní vzpoura proti fašismu bylo vykládáno jako komunistické povstání?
Ano, byla to součást komunistické propagandy. Snažili se namluvit, že slovenské národní povstání připravovali komunisté, vedli komunisté a hlavní silou byli partyzáni. Ty interpretační mantinely vystavila knížka Sviedectvo o Slovenském národním povstání a jejím autorem nebyl nikdo jiný než Gustáv Husák, pozdější prezident Československé republiky. Oficiální historiografie dost dobře nemohla z těchto mantinelů uhnout, i když se o to někteří, především disidentští, historikové snažili.

Ovšem existuje i skupina lidí, kteří povstání označují za akci proti vlastnímu státu na konci druhé světové války. Jak silný je tento proud?
Ten proud není tak silný, ale je velmi slyšitelný, jako všechny extrémní proudy. Tento pohled zastávají právě neoluďáčtí historikové. Vyšla například kniha Františka Vnuka, která se jmenuje Neuveriteľné sprisahanie, tedy neuvěřitelné spiknutí. Jeho hlavní tezí je, že není možné, aby národ udělal povstání proti vlastnímu státu. Tito historikové mají své zastánce i v současném Slovensku. Je to daň za možnost plurality názorů.

Za současné mezinárodní situace vyvolalo rozruch rozhodnutí pozvat na oslavy výročí povstání i ruského ministra obrany Sergeje Šojgu. Ovšem Rusové v povstání hráli dost zásadní roli.
Jejich role nebyla tolik silná přímo v bojích, ale hlavně ve vyvolání povstání. Sověti od června 1944 cílevědomě shazovali na Slovensko výsadkáře, kteří měli organizovat partyzánské skupiny a destabilizovat zemi. To také do značné míry způsobilo, že povstání propuklo předčasně. Přípravy nebyly hotové, ale vyhlášení povstání bylo reakcí na to, že německá vojska vstoupila na Slovensko, aby zemi zpacifikovala.

Slovenští důstojníci nechtěli vyvolat povstání, dokud nebudou dokončené přípravy. Ovšem partyzáni se nenechali řídit slovenskými ilegály. Podřizovali se pouze sovětskému velení a to jim říkalo: „zabíjejte Němce, kdekoli je potkáte, zatarasujte železniční tunely“ atd. Slovenská armáda a policejní sbory už nebyly schopné ani ochotné partyzány potlačovat. To přivedlo Němce na myšlenku okupace a pacifikace Slovenska. Takže povstání 29. srpna nevypuklo plánovaně z vůle povstaleckých důstojníků, ale jako reakce na německé obsazování země.

Slovenské národní povstání

Slovenské národné povstanie bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války. Probíhalo od 29. srpna do 28. října 1944.

Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přešla velká část povstalců do partyzánské války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska.

Kromě Slováků v povstání bojovali také Češi, Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další.

Role Sovětů byla významná, ale povstání bylo zároveň organizováno exilovou vládou v Londýně. Neprobíhala tam jakási ideová válka mezi Moskvou a Londýnem?
Přípravy probíhaly do určité míry koordinovaně. Měli jsme československou vládu v Londýně, která měla smlouvu se Stalinem. Existovalo i spojení mezi Sověty a Slováky, kteří se z velké části podřídili londýnské vládě. Už v srpnu přeletěla dvě letadla ze Slovenska do Sovětského svazu s plány povstání. Sověti povstalce také letecky zásobovali.

Bojů se účastnilo asi třicet dalších národností, včetně Čechů. Dá se tedy o povstání vůbec hovořit jako o slovenském národním?
Slovenské národní povstání je termín, který se zrodil už tehdy. Je pravda, že národů tam byly desítky. Otázkou také je, do jaké míry to byla národní věc, už proto, že neprobíhala na celém území Slovenska. Možná že by bylo výstižnější označení protiněmecké a protirežimní povstání.

Jaká byla přímo role Čechů?
Uvádí se, že se zúčastnilo asi dva tisíce Čechů. Na Slovensko pod trestem smrti prchali z protektorátu stovky lidí, aby se připojili ke slovenským partyzánům. Karl Herman Frank vyhlásil za ilegální překročení hranic na Slovensko tresty smrti, které byly vykonávány přímo na místě na moravsko-slovenském pomezí.

Na Slovensko také 17. září 1944 přiletěl první československý stíhací pluk, kterému velel štábní kapitán František Fajtl. To byla velice vítaná a zásadní posila. Hned v prvních dnech se jim podařilo ovládnout nebe. Byla to jedna z nejlepších jednotek povstalecké armády. Mnoho dalších Čechů přišlo na Slovensko také s 2. československou paradesantní brigádou.

Angažovali se také čeští komunisté. Zajímavá je historka o tom, jak Jan Šverma doprovázený Rudolfem Slánským v horách ztratil boty a následně umrzl. Komunisté to po letech využili při politickém procesu proti Slánskému. O co tehdy šlo?
Šverma přiletěl na Slovensko s vládní delegací. Když bylo povstání vojensky potlačené, odešel se zbytky povstalecké armády a partyzánských oddílů z Banské Bystrice do hor. Byl to komunistický intelektuál. Nebyl žádný sportovec a do hor už odcházel nachlazený a oslabený. Když přecházeli Chabenec, tak prostě umrzl. Tam ale umrzla i celá řada trénovaných vojáků. Život tam mohl ztratit každý. Obvinění v procesu se Slánským byla naprosto prefabrikovaná. Slánský sám vypovídal, že Švermovi sebral boty, šálu a hodinky, ale to byla přiznání vynucená mučením. Jeho výpověď nelze brát jako směrodatnou.

Partyzáni si vedli vlastní válku

Jaký byl poměr mezi armádními povstalci a partyzány?
Velice napjatý. Povstalecké vedení se snažilo partyzány si podřídit. Aby akce armády a partyzánů byly koordinovány. Některé partyzánské jednotky se podřídily, ale většina ne. Jako hlavní autoritu uznávaly hlavní štáb partyzánského hnutí. Vlastně si vedli vlastní válku.

Měla na ně ještě nějaký vliv profašistická slovenská vláda?
Vypuknutím povstání Tisova vláda ztratila hrozně moc ze svého kreditu. Tisovi vypověděla poslušnost značná část armády i četnictva. Pod německým patronátem byla po potlačení povstání armáda reorganizována. Daleko větší roli pak ale hrála Hlinkova garda. V závěru povstání se připojila do přímých bojů proti povstalcům a podílela se na zvěrstvech a vraždách po boku Němců.

Tehdejší ministr obrany Ferdinand Čatloš udělal zajímavou otočku. Při vypuknutí povstání ho odsoudil a vítal příchod německé armády, později se ale sám přidal na stranu povstalců.
Jeho role je zajímavá, taková dvojjaká. Jak už jsem uvedl, i Čatloš připravoval převrat. Ale když přišli Němci do Bratislavy, nařídili mu, aby vydal rozkaz, aby se bratislavská posádka nebránila německému postupu. V rozhlase pak pronesl protipovstalecký projev, kde vyzýval, aby slovenští vojáci nekladli Němcům odpor. Ten projev si ale nepsal sám, napsal ho šéf úřadu propagandy. Pronesl ho, aby nevyšla najevo jeho role v přípravách převratu. Hned poté utekl k povstalcům. Nasedl do auta a odjel do Banské Bystrice. Čekal, že ho tam povstalci pověří nějakou funkcí, ale ti od něj dali ruce pryč.

Jak dopadl zbytek vlády Slovenského štátu?
Mnoha členům se podařilo uprchnout do Rakouska, ale také až do Ameriky. Značná část byla americkými orgány vydána k potrestání do Československa. Prezident Jozef Tiso byl odsouzen k smrti a popraven v roce 1947. Popraven byl také předseda vlády Vojtěch Tuka a řada dalších. Někteří ale z oprátky vyvázli.

Po porážce povstání Němci na Slovensku rozpoutali teror, při němž byly povražděny tisíce Slováků, včetně dětí a žen. Proč, když už bylo stejně patrné, že se blíží jejich konečná porážka?
Nacistům to stálo za to dělat i daleko později. Esesáci vraždili v Praze ještě 9. května 1945. Po potlačení povstání byla na Slovensko poslána skupina v čele Jozefem Witiskou, což byl sudetský Němec a velký nacista. Skupina měla za úkol pacifikovat území, které dobyly německé protipovstalecké jednotky. Nepadli jim za oběť jen Slováci, ale jeli tam chytat také zbylé Židy. Na Slovensku se jich skrývalo ještě mnoho a velká část obětí vraždění po potlačení povstání tak byli právě slovenští Židé. Witiska byl po válce uvězněn a na cele si nakonec podřezal žíly.







Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.